Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě Miroslav Studnička za nevyjasněných okolností zemřel; nevíme dosud, zda se tak stalo rukou vraha anebo si vzal život sám. Aktivistická media jeho smrt okamžitě spojila s případem tzv. vítkovských žhářů, v němž rozhodoval, a naprosto nelogicky dala slovo např. Marku Papemu, jenž byl v tomto řízení zmocněncem poškozených. To je předčasné a nezodpovědné vyvolávání emocí.

Je známo, že s rozsudkem ve vítkovské kause jsem se neztotožnil, přiměřený mi připadá trest mezi 12 a 15 lety vězení, a to i s přihlédnutím k mimořádné ohavnosti skutku a závažnosti jeho následků. Méně by mi přitom vadil trest samotný, jako to, že pro zvýšení exemplárnosti trestů – a aby bylo vyslyšeno volání medií po krvi – bylo použito neodpovídající právní kvalifikace pokusu vraždy místo obecného ohrožení.

Bez ohledu na to jsem přesvědčen, že možnost, aby někdo vzal spravedlnost do svých rukou a řešil nespokojenost s rozsudkem, a to případně i nespravedlivým, fysickým útokem na soudce, je v demokratickém právním státě nesmírně nebezpečná.

Jde tu o nezávislost soudců, jež je v každé zemi hodnotou nejvyššího významu. Ano, souhlasím, že zhruba dvě třetiny českých soudců nejsou k výkonu této profese odborně a/nebo lidsky způsobilé a měly by být vyměněny; přesto je nezávislost justice něčím imanentně velice cenným – a také značně nesamozřejmým: vzpomeneme-li dějin minulého století, bylo v této zemi normou spíš to, že místo soudců rozhodovala o vině a trestu okupační správa nebo politbyro a soudy, pokud směly do našich osudů mluvit vůbec, byly jen formálními stvrzovateli rozhodnutí diktátora.

Važme si proto nezávislosti soudců; ty špatné po právu kritisujme, ale nenechme nikoho, aby svévolně nahrazoval model soudcovské nezávislosti něčím lepším: nic lepšího tato civilisace zatím nevynalezla.

Aktualisováno.
Zatím nejzajímavější zprávu k případu přinesly Novinky. Vyplývá z ní, že, řekneme-li to kulantně, soudce Studnička nebyl v poslední době v nejlepší psychické kondici.

Aktualisováno.
Podle výsledku pitvy se zdá být verse vraždy málo pravděpodobná. Což je dobře. Zbývá vyřešit, jak se justice postaví ke zjištění, že jeden z jejích vysoce postavených a zkušených soudců byl podle všeho po delší dobu psychicky nemocen (podivín je pro Studničkovo chování neakceptovatelný eufemismus) a přesto soudil a rozhodoval – v I. stupni – případy nejzávažnější trestné činnosti. To není legrace, a neobstojí argument, že obžalovaní měli možnost odvolat se k vrchnímu soudu. Odvolací soud většinou neopakuje důkazy provedené v hlavním líčení a spoléhá se v převážné míře na ta skutková zjištění, která učinil prvoinstanční soud. Je to, obávám se, další rána pověsti českého soudnictví. Protřelí kriminálníci, které Studnička poslal do vězení, se asi jen škodolibě zasmějí, ale nám ostatním by měla naskočit husí kůže z představy, komu tento stát dovolil soudit. Nebo vám by nevadilo, že váš soudce ve volném čase týrá zvířata?

42 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 12001

Příkladmo příští týden jsem předvolán k podání vysvětlení ohledně schůzky, která se uskutečnila vloni v listopadu a na které Michal Mazel požadoval, abych odstranil jeho osobní údaje z odůvodnění námitky podjatosti Lucie Šlégrové. Sdělil jsem mu, že tak učiním toliko v případě, že své znalecké činnosti (ve skutečnosti, jak víme, dojení státního rozpočtu předraženými účelovými posudky) zanechá. On tak učinil a i já jsem ihned poté, v lednu letošního roku, svůj závazek splnil.

Skutečně mě zajímá, jakého trestného činu jsem se při tom mohl dopustit (neoficiálními kanály se ke mně doneslo, že by mělo jít o vydírání; to však předpokládá bezprávnou výhrůžku, a k té z mé strany rozhodně nedošlo – jak čtenáři mých blogů vědí, všechny mé kroky vůči protiextremistickým znalcům jsou strikně souladné s právem).

60 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Lucie Šlégrová
Počet zobrazení: 8019

Přes prázdniny byl odročen rovněž další případ, týkající se tzv. pravicového extremismu, býchorský žhářský útok.

Media jsou na poskytované informace skoupá, zdá se nicméně, že OČTŘ budou i v tomto případě, stejně jako ve Vítkově, postupovat nikoli podle ustanovení TrZ o obecném ohrožení, ale obžaloba byla podána pro pokus o těžké ublížení na zdraví.

To je ovšem cesta do pekel, k nežádoucímu precedentu a k právní kvalifikaci, která neodpovídá povaze útoku. Obhajoba tvrdí, že pachatel hořící louč do okna domu obývaného Romy (navíc do prvního patra!) pouze náhodně odhodil. Tomu těžko kdo uvěří. Na místě je rozsudek pro pokus zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 TrZ, s tím, že polehčující okolností by měla být dosavadní bezúhonnost, přitěžující zavrženíhodná pohnutka skutku, čemuž odpovídá nepodmíněný trest mezi čtyřmi a pěti lety vězení.

U dalších účastníků útoku záleží na tom, do jaké míry se prokáže jejich podíl. O organisovanou skupinu zřejmě nešlo, avšak v úvahu přichází součinnost ve formě návodu.

Bude-li hlavní pachatel odsouzen za pokus těžkého ublížení na zdraví ve druhém odstavci (sazba pět až dvanáct let), trest může být identický, avšak neodůvodnitelný, a snadno by se mohlo stát, že se obžalovaní nakonec ubrání tvrzením, že ve skutečnosti nikoho zranit nechtěli a jejich záměrem bylo toliko přimět romské obyvatele odstěhovat se z obce.

2 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3519

V souvislosti s případem trestního stíhání Jana Šinágla pro zpochybňování nacistického genocidia neuškodí stručně si vysvětlit, jak tento termín vznikl a co ve skutečnosti znamená.

Genocidium (alternativně též genocida) je novotvar, prvně použitý v r. 1943 polským židovským právníkem Raphaelem Lemkinem (1900–1959). Závazně definován byl tento pojem v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z 9. 12. 1948:

V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
  • usmrcení příslušníků takové skupiny;
  • způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  • úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
  • opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
  • násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Z této definice, která je uznávána a užívána dodnes, vyplývá, že zločin genocidia má dvě složky, subjektivní a objektivní, které musejí být splněny kumulativně: 1. musí být dán úmysl danou skupinu zničit (a to případně jen částečně); a 2. dosažení tohoto cíle musí být sledováno některým z vyjmenovaných způsobů.

Není proto nezbytné, jak se laici často domnívají, aby byl útok veden na všechny příslušníky této skupiny, a není třeba, aby k eliminaci docházelo přímým usmrcením, ale postačí např. i to, jsou-li tyto osoby uvedeny do nesnesitelných životních podmínek např. ve věznicích nebo v internačních táborech.

V průběhu 2. světové války proběhla na území Protektorátu dvě genocidia, a to holokaust (šoa) a vyhlazení českých Cikánů. Po válce bylo uskutečněno genocidium třetí, jehož obětí se stali občané německé národnosti.

Není pravda, že by se nacisté dopustili genocidia na Češích. Některé jejich plány bezesporu formu genocidia měly (viz např. Heydrichův projev ze 2. 10. 1941), avšak ty nebyly nikdy realisovány.

Teror, který se rozpoutal v době tzv. heydrichiády, by mohl definici genocidia naplnit, nicméně celkový počet jeho obětí, který činil, i kdybychom vyšli z nejvyšších a patrně několikanásobně nadsazených odhadů, max. cca 15 tisíc osob, představuje pouze 2 promile Čechů žijících v Protektorátu, a to pro genocidium nestačí, kromě toho účelem bylo zastrašit a pomstít se, nikoli český národ zlikvidovat. Jde tedy o válečný zločin, brutální a naprosto neospravedlnitelnou represálii vůči civilnímu obyvatelstvu, ale ne o genocidium.

Jinak je tomu u poválečných událostí. Úmysl dosáhnout fysické eliminace německé menšiny vyplývá z četných projevů představitelů státní moci; stačí přípomenout Beneše a jeho vylikvidování, anebo projev generála Sergeje Ingra, člena exilové vlády: Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce.

Rovněž počet obětí vyhnání je neporovnatelně větší. I když nemusíme věřit sudetskými Němci proklamovanému číslu 270 tisíc obětí, odsun za sebou v každém případě zanechal desetitisíce mrtvých. Někteří byli zastřeleni revolučními gardami, někteří zahynuli v internačních táborech, jako byl ten na pražském Hagiboru, další zemřeli při pochodech smrti.

Stalo se tak v době míru, na civilním obyvatelstvu a na základě presumpce kolektivní viny. Tato krev ulpívá dodnes na českých rukou.

Aktualisováno.

42 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 5957

Jan Šinágl odmítl své obvinění z přečinu popírání genocidia a proti usnesení podal ostře formulovanou stížnost.
42 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 6648