Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Příkladmo příští týden jsem předvolán k podání vysvětlení ohledně schůzky, která se uskutečnila vloni v listopadu a na které Michal Mazel požadoval, abych odstranil jeho osobní údaje z odůvodnění námitky podjatosti Lucie Šlégrové. Sdělil jsem mu, že tak učiním toliko v případě, že své znalecké činnosti (ve skutečnosti, jak víme, dojení státního rozpočtu předraženými účelovými posudky) zanechá. On tak učinil a i já jsem ihned poté, v lednu letošního roku, svůj závazek splnil.

Skutečně mě zajímá, jakého trestného činu jsem se při tom mohl dopustit (neoficiálními kanály se ke mně doneslo, že by mělo jít o vydírání; to však předpokládá bezprávnou výhrůžku, a k té z mé strany rozhodně nedošlo – jak čtenáři mých blogů vědí, všechny mé kroky vůči protiextremistickým znalcům jsou strikně souladné s právem).

60 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Lucie Šlégrová
Počet zobrazení: 7600

Přes prázdniny byl odročen rovněž další případ, týkající se tzv. pravicového extremismu, býchorský žhářský útok.

Media jsou na poskytované informace skoupá, zdá se nicméně, že OČTŘ budou i v tomto případě, stejně jako ve Vítkově, postupovat nikoli podle ustanovení TrZ o obecném ohrožení, ale obžaloba byla podána pro pokus o těžké ublížení na zdraví.

To je ovšem cesta do pekel, k nežádoucímu precedentu a k právní kvalifikaci, která neodpovídá povaze útoku. Obhajoba tvrdí, že pachatel hořící louč do okna domu obývaného Romy (navíc do prvního patra!) pouze náhodně odhodil. Tomu těžko kdo uvěří. Na místě je rozsudek pro pokus zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 TrZ, s tím, že polehčující okolností by měla být dosavadní bezúhonnost, přitěžující zavrženíhodná pohnutka skutku, čemuž odpovídá nepodmíněný trest mezi čtyřmi a pěti lety vězení.

U dalších účastníků útoku záleží na tom, do jaké míry se prokáže jejich podíl. O organisovanou skupinu zřejmě nešlo, avšak v úvahu přichází součinnost ve formě návodu.

Bude-li hlavní pachatel odsouzen za pokus těžkého ublížení na zdraví ve druhém odstavci (sazba pět až dvanáct let), trest může být identický, avšak neodůvodnitelný, a snadno by se mohlo stát, že se obžalovaní nakonec ubrání tvrzením, že ve skutečnosti nikoho zranit nechtěli a jejich záměrem bylo toliko přimět romské obyvatele odstěhovat se z obce.

2 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3100

V souvislosti s případem trestního stíhání Jana Šinágla pro zpochybňování nacistického genocidia neuškodí stručně si vysvětlit, jak tento termín vznikl a co ve skutečnosti znamená.

Genocidium (alternativně též genocida) je novotvar, prvně použitý v r. 1943 polským židovským právníkem Raphaelem Lemkinem (1900–1959). Závazně definován byl tento pojem v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z 9. 12. 1948:

V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
  • usmrcení příslušníků takové skupiny;
  • způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  • úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení;
  • opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
  • násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.

Z této definice, která je uznávána a užívána dodnes, vyplývá, že zločin genocidia má dvě složky, subjektivní a objektivní, které musejí být splněny kumulativně: 1. musí být dán úmysl danou skupinu zničit (a to případně jen částečně); a 2. dosažení tohoto cíle musí být sledováno některým z vyjmenovaných způsobů.

Není proto nezbytné, jak se laici často domnívají, aby byl útok veden na všechny příslušníky této skupiny, a není třeba, aby k eliminaci docházelo přímým usmrcením, ale postačí např. i to, jsou-li tyto osoby uvedeny do nesnesitelných životních podmínek např. ve věznicích nebo v internačních táborech.

V průběhu 2. světové války proběhla na území Protektorátu dvě genocidia, a to holokaust (šoa) a vyhlazení českých Cikánů. Po válce bylo uskutečněno genocidium třetí, jehož obětí se stali občané německé národnosti.

Není pravda, že by se nacisté dopustili genocidia na Češích. Některé jejich plány bezesporu formu genocidia měly (viz např. Heydrichův projev ze 2. 10. 1941), avšak ty nebyly nikdy realisovány.

Teror, který se rozpoutal v době tzv. heydrichiády, by mohl definici genocidia naplnit, nicméně celkový počet jeho obětí, který činil, i kdybychom vyšli z nejvyšších a patrně několikanásobně nadsazených odhadů, max. cca 15 tisíc osob, představuje pouze 2 promile Čechů žijících v Protektorátu, a to pro genocidium nestačí, kromě toho účelem bylo zastrašit a pomstít se, nikoli český národ zlikvidovat. Jde tedy o válečný zločin, brutální a naprosto neospravedlnitelnou represálii vůči civilnímu obyvatelstvu, ale ne o genocidium.

Jinak je tomu u poválečných událostí. Úmysl dosáhnout fysické eliminace německé menšiny vyplývá z četných projevů představitelů státní moci; stačí přípomenout Beneše a jeho vylikvidování, anebo projev generála Sergeje Ingra, člena exilové vlády: Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce.

Rovněž počet obětí vyhnání je neporovnatelně větší. I když nemusíme věřit sudetskými Němci proklamovanému číslu 270 tisíc obětí, odsun za sebou v každém případě zanechal desetitisíce mrtvých. Někteří byli zastřeleni revolučními gardami, někteří zahynuli v internačních táborech, jako byl ten na pražském Hagiboru, další zemřeli při pochodech smrti.

Stalo se tak v době míru, na civilním obyvatelstvu a na základě presumpce kolektivní viny. Tato krev ulpívá dodnes na českých rukou.

Aktualisováno.

42 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 5580

Jan Šinágl odmítl své obvinění z přečinu popírání genocidia a proti usnesení podal ostře formulovanou stížnost.
42 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 6293

Myši měly strach z kočky, a tak se zeptaly vědce, co proti ní mají dělat. – To je jednoduché, odpověděl vědec, přivažte kočce na ocas rolničku, takže vždycky uslyšíte, když se přiblíží, a můžete utéct. – No to je hezké, ale jak to máme udělat? – To už je váš problém, já se zabývám čistou vědou, aplikace mě nezajímají!

Na tenhle starý vtip jsem si vzpomněl při četbě judikátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 16/2011-83, díla pánů Passera, Mazance a Hipšra, který se týká doručování písemností do P.O.Boxu a který byl z důvodů, jimž naprosto nerozumím, vybrán i pro publikaci v papírové sbírce.

Proč mi judikát připomněl vtip o myších a kočce? Protože jeho závěr je také zcela správný, ale dokonale neaplikovatelný.

Problém, který pánové, jsouce právními akademiky, nenahlédli, spočívá v tom, že v oblasti doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, tzn. zatím prakticky výhradně České pošty, s. p., existuje dvojkolejnost. Pošta postupuje při doručování podle svých interních předpisů, a orgány veřejné moci se přitom domnívají, že tak činí podle toho procesního předpisu, podle něhož doručováno být má, přičemž, a to je celkem pikantní, na zásilce není vyznačeno, o který předpis se jedná, obsaženy jsou na ní pouze pokyny typu Neukládat, Nedosílat apod., jež ovšem pošta, pevnou součástí jejíž firemní kultury, jak kdosi trefně poznamenat na vedlejším blogu, je absolutní chaos (on to tedy vyjádřil ještě pregnantněji…), stejně pravidelně ignoruje.

V některých případech nevede tato diskrepance k fatálním následkům, avšak existují případy, kdy se tak děje, a jedním z nich je právě doručování do P.O.Boxu. Podle závěru NSS je možné do P.O.Boxu umístit oznámení o neúspěšném doručovacím pokusu, čímž začne běžet lhůta pro nastolení fikce náhradního doručení.

Vtip je v tom, že podstatou smlouvy mezi uživatelem P.O.Boxu a poštou je, že se doručovací pokus vůbec neuskuteční, a místo na adresu, s níž je P.O.Box spojen, jsou veškeré zásilky doručovány přímo do něj. Což znamená, že fikce náhradního doručení je vyloučena, ledaže by si snad adresát doručování do P.O.Boxu přímo vymínil (např. podle § 19 odst. 3 SprŘ).

Osobně jsem si P.O.Box pořídil v r. 1998 poté, co mi pošta ztrácela cca 10 % všech zásilek, a ač za něj platím podle stále se zvyšujícího sazebníku přes šest tisíc ročně, nemohu si ho vynachválit: ztrácejí se mi už asi jen dvě až tři zásilky ročně, tedy cca procento. P.O.Box vybírám přibližně jednou týdně, čímž k fikci náhradního doručení nikdy nedojde. Kdybych ovšem chtěl, mohl bych nechat zásilku vrátit adresátovi, a ten by nemohl fikci náhradního doručení uplatnit, protože k doručovacímu pokusu v místě, kam je zásilka adresována, nedošlo, takže uložení nemůže mít ty následky, které by jinak mělo.

Shrneme-li to, judikát NSS úspěšně vyřešil problém, který v praxi nikdy nemůže nastat: má-li adresát P.O.Box, pošta se o doručení na jeho adresu nepokusí, a je proto bezvýjimečně vyloučena i fikce náhradního doručení.

Delikvent, který jel na padesátce téměř sto třicet, unikne potrestání, a jeho advokát si do papírové sbírky rozhodnutí NSS bude moci přikreslit něco pertinentního: třeba marťánka.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4223