Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Městský soud v Praze podle očekávání zamítl další žalobu, jíž se Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku domáhá registrace; proti rozsudku byla proto podána kasační stížnost.

Obstrukce ministerstva trvají již téměř tři roky; za tu dobu mohlo sdružení pro porozumění mezi Čechy a vyhnanými sudetskými Němci vykonat mnoho užitečné práce. Namísto toho jsme nuceni plýtvat časem a energií na zhola zbytečné a vyčerpávající právní spory.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 1852

Teplický magistrát, zjevně u vědomí marnosti svého počínání, nakonec od dalšího stíhání maskovaných delikventů upustil. Škoda, tak zajímavé to začínalo být!
1 komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Řád ozubeného kola
Počet zobrazení: 3119

Plzeňská právnická fakulta je tak trochu jiná vysoká škola. O tom jsme na tomto blogu informovali již několikrát, naposledy v souvislosti s její snahou utajit za každou cenu okolnosti, za nichž ji vystudoval (příp. vystudoval) brněnský znalec z oboru juda a závadového diskursu Ivo Svoboda. Rovněž víme, že je to škola elitní, schopná poskytnout svým absolventům vzdělání v neuvěřitelně krátkém čase, a to bez toho, že by vzdělávaný student tušil, kde se škola nachází. A také víme, že akademický život je na plzeňských právech jaksi nestandardní, genrově kolísající mezi kabaretem, fraškou, komickou operou a lidovou taškařicí.

Zcela nový, překvapivý obsah dali nyní v Plzni i pojmu akademická svoboda. Plzeňský student si může myslet, co chce, ale při veřejných vystoupeních je vždy vázán názorem svého děkana, který mu, pokud uzná za vhodné, může veřejné projevy i zcela zakázat. A pokud student nařízení náhodou poruší a řekne do televise něco nekonformního – byť by to měla být jediná věta – má hned na krku disciplinární řízení (koná se v pondělí).

Vynikající pověst fakulty, léta budovanou velikány jako Milan Kindl, nám nikdo kazit nebude!

Aktualisováno.
K témuž thematu Tomáš Sobek na Jiném právu.
19 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Plzeňská práva
Počet zobrazení: 5478

Velice vás obdivuji, napsal Karel Schwarzenberg na zeď ruské dívčí skupině Pussy Riot, jejíž tři členky jsou vazebně stíhány za performanci v moskevském Chrámu Krista Spasitele.

Obdiv Jeho Jasnosti nesdílím, a to ani z malé části. Jedna věc je, že Rusko je dosud zemí s četnými charakteristikami orientální despocie, od klecí pro obviněné v soudní síni po drakonické tresty za delikty proti veřejnému pořádku (v případě Pussy Riot je sazba za trestný čin výtržnictví ve druhém odstavci § 213 trestního zákoníku neuvěřitelných sedm let vězení), od které se odvíjejí i předpoklady pro vazbu. Na straně druhé nemohu odhlédnout od faktu, že performance měla nejen politickou, ale i povážlivě vulgární náplň (západní media z textu účelově vybírají Богородица, Путина прогони, pomíjejíce, že zpěvačky rappovaly např. také срань, срань, срань Господня, což svým čtenářům před 22.00 hod. rozhodně nepřeložím), že se odehrála v části chrámu, která není laikům přístupná a šlo tedy o jeho znesvěcení, a že vystoupení bylo objektivně způsobilé vzbudit v návštěvnících chrámu, věřících i nevěřících, značné pohoršení.

Fakt, že zpěvačky jsou vězněny a hrozí jim trest od dvou do sedmi let, není důvodem tuto neslušnost omlouvat nebo jí snad vyjadřovat obdiv; zvlášť od politika, který se snaží profilovat konservativně a často zdůrazňuje svůj aristokratický původ, zní taková věta stěží uvěřitelně. Ano, vše nasvědčuje tomu, že se zde chtěl někdo zalíbit sentimentalistickým západním mediím, která politický kitsch jménem Pussy Riot vyrobila.

Výtržnictví jako forma politického projevu je omluvitelné jen za výjimečných okolností, notabilně v případě, že jsou všechny ostatní formy disentu znemožněny: takový charakter mělo, když Vladimír Hučín rozehnal komunistickou manifestaci dýmovnicí se slzným plynem. V podmínkách liberální demokracie jsou přípustné i urážlivé a vulgární projevy, politické i čistě umělecké, avšak nikoli formou výtržnictví: zběsilý tanec Pussy Riots provedený na Arlington National Cemetery by byl i v USA důvodem pro stíhání aktérek, třebaže s následky nepoměrně mírnějšími než v Rusku.

V Rusku nicméně není liberální demokracie, nýbrž putinokracie, zvláštní kombinace pozdního samoděržaví s imitací západního liberalismu. Pro představu, jak je skandál předkládán ruskému publiku, může posloužit sedmdesátiminutový publicistický pořad ze serie Специальный корреспондент, realisovaný ve formě besedy spojené s projekcí dokumentárního pořadu o obviněných dívkách.

Film i beseda obsahuje téměř vše, co si pamatujeme z komunistické publicistiky (např. z legendárních pořadů ministerstva vnitra Maják): moderátor a režisér dokumentu v jedné osobě Аркадий Мамонтов neustále opakuje, že s jeho názorem nesouhlasí nula-celá-nula-nula-nula-nula-něco procent Rusů (známé thema Charta 77=hrstka samozvanců a zaprodanců), když dá slovo muži jedné z vězněných, zdůrazní, že jde pouze o jejího občanského (a tedy ne církevního) manžela, a interview doplňuje muž z ulice, jemuž reportér dovoluje řečníka průběžně urážet, přičemž cokoli, co by mohlo vyznít ve prospěch obviněných, obloží zepředu i zezadu vlastními demagogickými komentáři (na tuto praxi – arci v písemné podobě – se možná čtenáři Britských listů pamatují pod názvem Čulíkův sandwich).

Účastníci televisní debaty se předhánějí v nápaditosti a působivosti svých odsudků, za celých 70 minut se neobjeví jediný nesouhlasný názor, takže – mohu-li být aktuální – výsledek je zhruba takový, jaké by byly diskusní pořady České televise, kdyby se do její Rady dostala Klára Kalibová.

Po takové masáži divák ze Západu nakonec konstatuje, že tady neplatí nic z toho, co zná z prostředí liberální demokracie: čím krutější a nesmlouvavější vládce, tím šťastnější jeho ruský poddaný. A že nejbližší, kulturně i civilisačně, z celého ensemblu, který se v pořadu presentoval, připomínaje při tom povážlivě osazenstvo psychiatrické léčebny, jsou mu nakonec přece jen ty potrhlé zavřené holky.

75 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 13697

Kausu žádosti o vydání Vlasty Parkanové od počátku hodnotím jako chybu v Matrixu, jako nahodilý důsledek toho, že některý zvlášť naivní exemplář policisty, pod vlivem mediální masáže o Cattanim v sukních a skvělém, v utajení pracujícím policejním teamu, zkusil to samé v naději, že i on se proslaví, netuše, že jej čeká v nejlepším případě přísná reorganisace s přeřazením na místní oddělení ve Starém Bohumíně, v horším rovnou vyhazov.

Z toho, co řekl premier Petr Nečas při interpelacích, vyplývá dosti jednoznačně, že tohle nebylo v plánu. Ne že by Nečas prozradil něco nového: všichni víme, že ODS není nic proti mysli víc, než policie, která bude přísně apolitická a bude šetřit kriminalitu bez ohledu na to, jaké má pachatel krytí z vyšších míst. Celkový dojem z jeho vystoupení není arci příliš vzdálen tomu, jaký zanechal slavný Štěpánův projev v ČKD. Tehdejší režim to už měl za pár, a vypíše-li některá sázková kalendář kurs na další trvání toho současného, určitě si u ní nevsadím.

Na případu je zajímavé, že policie nebyla ani tentokrát schopna vystopovat korupční finanční toky, ale vyšla z trestnosti korupčního následku, tedy z obludně předražené státní zakázky. Že se přijetí úplatku/nezákonné provise normálně nedá prokázat, víme, mechanismus kasírtašků, jakými byli Bémův Janoušek nebo Topolánkův Dalík, je velmi propracovaný a za normálních okolností, tzn. s použitím bezpečných komunikačních kanálů a peněžních převodů přes offshore, není možné korupci prokázat.

Otázkou je, zda k odsouzení postačí prokázání důsledku korupce, tedy plýtvání veřejnými prostředky ve prospěch určitého ekonomického subjektu. Že zakázka je předražená, nemohl přece nikdo vědět, určitě ne vláda, protože té materiály předkládal ministr, a ani ministr, neboť tomu byly podklady připraveny náměstkem. A náměstek? Ani ten ne, pochopitelně, vždyť materiály prošly na ministerstvu úplně standardním schvalovacím řízením, jehož se účastnily možná desítky lidí. Kde mezi nimi najít pachatele?

Nejsem proto příliš optimistický: mám za to, že tento režim svůj boj s korupcí dávno prohrál.

12 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3640