Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dalším jednacím dnem pokračovalo tuto středu u Obvodního soudu pro Prahu 1 hlavní líčení s nálepkovými zločinci. Kompletní video, ve dvou dílech, je zde: [1], [2].

Průběh byl méně zajímavý než minule, soud pouze dokončil výslech Ivo Svobody a vyslechl autora oponentního, obhajobou předloženého posudku Josefa Zouhara; to zajímavé přijde až po prázdninách (další hlavní líčení je nařízeno na 3. září).

Daleko důležitější než Svobodovy invektivy vůči obžalovaným a jejich obhájcům byla informace, že soud není dosud rozhodnut, zda Svobodu vyloučí. Věc byla proto předložena Nejvyššímu soudu, který by o ní měl jednat na gremiální poradě a poté případně vydat sjednocující stanovisko. Soudkyně Dana Šindelářová zjevně nemíní připustit znalecký posudek týkající se jihlavského shromáždění, jehož se Svoboda osobně účastnil a zapojil se i do rozhodování o jeho zákazu/rozpuštění, avšak ráda by ho vyloučila částečně, což by jí umožnilo použít proti obžalovaným další jeho znalecké posudky. Jenže trestní řád nic takového jako částečnou podjatost a částečné vyloučení nezná, a upřímně řečeno, téměř mne svrbí klávesnice při představě, že budu na toto thema psát ústavní stížnost. Ivo Svoboda je podjatý do té míry, že by jej mohli vystřihnout a vlepit k heslu Podjatost do libovolné učebnice trestního práva, a soudkyně to velmi dobře ví, navíc jí není právě libá představa, že se v rozsudku bude muset opřít o pomatené texty člověka, který se veřejně presentuje jako hulvát a své závěry není ani ochoten, ani schopen při výslechu jakkoli osvětlit.

Proč jsou ostatní posudky tak cenné? Pro vysvětlení se musíme vrátit k podané obžalobě. Státní zástupkyně Zdeňka Galková v ní sice o skutcích obžalovaných mnohé tvrdí, ale z hlediska dokazování je na tom prabídně: neumí prokázat, jaké nálepky Vondrák a Dupová nechali vyrobit, ani že je skutečně vylepovali (ohledání místa činu, provedené o den později, je jen nepřímým a samo o sobě velice slabým důkazem), pouze tuší, kdo stránky RWU administroval a kdo je nechal registrovat pod jménem Věry Tydlitátové, a u slavné pozvánky do Jihlavy nezná ani autora, ani vystavitele. Proto, pokud by se měla vina prokazovat tak jako v nepolitických procesech, tedy na základě prokázaných skutků, muselo by hlavní líčení skončit osminásobným zprošťujícím rozsudkem – a tedy absolutním, fenomenálním fiaskem Z. Galkové.

Z toho důvodu vstupuje do hry Ivo Svoboda a jeho konstrukce závadového diskursu. Nebudou-li se obvinění trestat za to, co skutečně udělali, ale proto, že vedli závadový diskurs, je rázem po problémech s ementál připomínající důkazní situací. Kdyby podobného znalce měli komunisté, nemuseli by třeba po půl roce s ostudou propustit Evu Kantůrkovou (viz Přítelkyně z domu smutku), protože i ona vedla ve svých románech závadový diskurs, zjevně neslučitelný s oficiální politikou komunistické strany – jenomže vyšetřovatelé StB byli relativně slušní, určitě slušnější než ti dnešní z ÚOOZ, a věděli, že ani třídní nepřátele a disidenty nemohou stíhat za myšlenky, pouze za skutky, popsané jako trestný čin v příslušných paragrafech trestního zákona.

Význam závadového diskursu si můžeme ozřejmit na webu RWU, jehož administrace má být jedním z nejtěžších zločinů, za které obžalovaní stojí před soudem. Tento web již neexistuje, proto si jej, abychom nehovořili bez přímé zkušenosti, v celé jeho imposantní růžovosti vystavíme (uživatelské jméno/heslo: rwu/rwu; nechci, aby tento obsah vyhledávače indexovaly).

Když jsem tento web před několika lety spatřil poprvé (to byl ještě funkční), povzdychl jsem si, že u některých děvčat prostě puberta odeznívá déle. Tyto stránky jsou sice neskutečně pitomé, avšak neobsahují žádné konkrétní texty nebo symboliku, které by byly podřaditelné pod trestný čin podpory a propagace zakázaných hnutí; proto, aby za ně mohl být někdo souzen, je třeba imputovat obžalovaným závadový diskurs.

Ivo Svoboda tak učinil pomocí premisy, že dané stránky jsou podporou někdejší nacistické organisace Bund Deutscher Mädel (BDM), dívčí odnože Hitlerjugend (HJ). Důkazem má být např. fakt, že ona ztepilá, zaručeně arijská dívka v levém horním rohu je ve skutečnosti převzata z plakátu HJ, na němž nevzhlíží k nikomu menšímu než k samotnému Vůdci, a členkou BDM byl i model, jak je zřejmé z originální fotografie. Stejně jako v případě strasserovského meče a kladiva, není podstatné, že návštěvník stránky nic podobného neví a ani se nedozví, důležitý je závadový původ ilustrace a diskurs, který je takto založen, patrně s implicitním předpokladem, že kdo onu fotografii spatří, okamžitě se zamiluje do Hitlera a aniž by to tušil, stane se neonacistou.

Ještě pikantnější je závadový diskurs v případě nálepek s linkem na stránky www.odpor.org. Tyto stránky obsahují texty, jejichž šíření je podle českého práva trestné (naposledy se tam, tuším, řešila fakticita holokaustu, ale najdou se i jiné příklady). Je ale trestné zveřejnit odkaz na ně? Až budou vyslýcháni policisté, kteří vyšetřování vedli, obhajoba jim jistě položí otázku, co udělali pro to, aby stránky s takto trestným obsahem provozovatel serveru odstranil. Jak víme z případu Kima Dotcoma, mezinárodní spolupráce není ani v případě internetové kriminality problémem. Policista odpoví, že nic, protože provozovatel by jistě nevyhověl a státní orgány jeho země by odmítly poskytnout součinnost. Takové darebáctví! vykřikne obhájce, to musí být nějaký ničemný stát, že se takto chová, viďte, pane svědku. Kde je, pěkně prosím, ten server fysicky umístěn? Policista odpoví, že v Mountain View v Kalifornii. Chcete snad naznačit, pane svědku, bude pokračovat obhájce, že je podle vás trestným činem zveřejnil link na stránky umístěné ve spojenecké zemi, obecně pokládané za demokratickou, a státní orgány této země vám v boji se zločinným obsahem nepomohou? Řekněte mi, jsou podle vás Spojené státy demokratickým státem? Zkrátka, bude to velká legrace.

I zde je proto nutno nespoléhat se na link a dovodit závadový diskurs. Problém je třeba najít v doprovodném nápisu Odpor!, který by měl být propagací fiktivního neonacistického hnutí, jež má tu zvláštnost, že se jeho název neustále mění a může jím být prakticky cokoliv. Znalec Svoboda dokonce dovodil, že odkazem na toto amorfní, amébovité hnutí je nápis Národní socialismus hned, vytetovaný na předloktí jisté závadové osoby. Lidé, kteří nálepku na nádobce na psí exkrementy (oblíbeném to objektu policejního ohledání) spatří, sice naprosto netuší, že nějaké hnutí toho jména existuje (a nemohou: přirozeně neexistuje), avšak tím, že nálepky obsahovaly tento nápis, bylo jejich vylepování závadovým diskursem a tedy trestným činem. Q.E.D.

Protože fundamentálně scestným konceptem závadového diskursu (případně závadového kontextu) jsou ochotni ve svých posudcích operovat pouze dva znalci, z nichž jeden znalecké činnosti před časem zanechal, kdežto ostatní budou chtít hodnotit konkrétní skutky obžalovaných, je představa, že by byl Ivo Svoboda vyloučen pro podjatost, pro orgány činné v trestním řízení nemyslitelná; ve skutečnosti je to daleko strašnější představa, než že by skončilo fiaskem celé dokazování: mají-li znalce, žádné důkazy totiž nepotřebují.
27 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Samolepkový proces
Počet zobrazení: 4432

Čím? No přece tím, že jsme podali návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, čímž bráníme procesnímu soudu, aby v naší věci postupoval dál, a zbytečně ho tak zdržujeme! To, že podle předchozího usnesení NSS neměl městský soud stejně v úmyslu v naší věci učinit žádný další úkon až do 1. čtvrtletí roku 2013, takže není jasné, od čeho bychom ho měli zdržovat (leda od dalších sedmi měsíců nečinnosti), senát NSS ve složení Radan Malík, Lenka Kaniová a Lenka Matyášová zřejmě už zapomněl.

Protože o registraci občanského sdružení marně usilujeme od srpna 2009, tedy téměř tři roky, nezbývá nám nyní než brojit proti obludným průtahům v řízení ústavní stížností. Sklerotický senát NSS pak za jeho dílo dekorujeme cenou tohoto blogu Osel měsíce, kterou pravidelně oceňujeme mimořádné výkony na poli českého práva. Cena je spojena s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Upřímně blahopřejeme, jistě budou slušet!

Aktualisováno.
Ústavní stížnost.

13 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 3953

Mám rád tu fotografii: expremier Jan Fischer v kipě se na ní – ovšemže jen pro fotografy – sklání u Zdi nářků v Jerusalémě a předstírá rozjímání nebo modlitbu. Šokuje mne, že Češi, kteří okamžitě prohlédli falešnou Vyčítalovu odu na radar, nevidí na první pohled, že tento muž, který nyní usiluje o presidentský úřad, je jen celoživotní oportunista a prázdná nádoba, a jeho volbou si zvolí pozlátko, klam a faleš.

Ale o Fischerovi jsem psát nechtěl, jen o muži, z něhož rovněž media udělala toho, kým není a nikdy nebyl.

Jsem šokován tímto novým politickým kitschem a novým kultem neohroženého ministra-bojovníka s korupcí Jiřího Pospíšila, jeho prvního rytíře Pavla Zemana a justiční princesny Xeny, ústecké státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Celá ta iluse má naštěstí jen pražskou intelektuálskou dimensi, tak jako kdysi Impuls '99, hnutí Děkujeme, odejděte!, televisní boj za svobodu slova a řada dalších podniků, které jsou čas od času, díkybohu s frekvencí, která v posledních letech vůčihledně oslabuje, národu předkládány sentimentalistickými medii.

Ve skutečnosti byl J. Pospíšil spíše špatný a slabý ministr, jehož reformy měly intensitu letního vánku a dosahovaly výsledků spíše na papíře než v realitě. Příkladmo zkrácení průměrné délky civilních soudních řízení dosáhl Pospíšil tím, že drasticky omezil přístup občanů k soudu, jednak zvýšením limitu pro bagatelní spory z rozumných dvou tisíc korun na (i Ústavním soudem kritisovaných) deset tisíc, jednak omezením přístupu ke třetí (dovolací) instanci, a jednak také rozšířením fikce náhradního doručení do podoby tak brutální, jaká zřejmě nemá v civilisovaných právních řádech obdoby. Z bagatelních pohledávek se v době Pospíšilova působení stal zlatý důl a řádění exekutorů, kteří jsou díky dysfunkčním soudům neomezenými pány nad majetkem povinných (a dalších osob, které se jim nachomýtnou do cesty), dosáhlo rozměrů přírodní katastrofy. A mohli bychom pokračovat, například elektronický platební rozkaz, který měl řízení zjednodušit, byl naprostým flopem. Opravdu vypadá takto působení úspěšného ministra spravedlnosti?

Jestliže se Pospíšil nyní stylisuje do role bojovníka proti korupci, měli bychom mít na paměti, za jakých okolností byla celá akce Rath, jež tomuto mythu dovolila vzniknout, provedena – tedy za masivního obcházení zákona – a rozhodně není důvodu jásat nad pouhým faktem, že Rath je momentálně ve vazbě. Státní zástupce je člověk, který ctí zákon, ne kovboj s nízko zavěšenými kolty, a kovbojské methody a manýry provázely celou rathovskou trachtakci od počátku do konce.

Nemám iluse o Rampulovi a Grygárkovi, mediálně představujících síly toho nejtemnějšího Temna, avšak určitě nemám pocit, že by Lenka Bradáčová byla v porovnání s nimi světicí. Máme-li na současné dění nahlížet realisticky, měli bychom je v první řadě vidět jako frakční boj uvnitř vládnoucích politických struktur, v němž není ani skutečných hrdinů, ani skutečných padouchů, jen žoldnéřů a agentů zájmových skupin.

Pozorujme a zkoumejme, cui prodest, a až podle toho si čiňme definitivní závěry, kdo z mediálních bojovníků zaslouží naši úctu. Snadno by se nám mohlo stát, že se budeme klanět další modle, jež se vposledku ukáže být novým Grossem, Špidlou, Václavem Fischerem, Johnem, Bártou – nebo Nečasem.

43 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 10717

Na NALUSu bylo zveřejněno první usnesení Ústavního soudu týkající se vazebně stíhaného poslance Davida Ratha. Ústavní soud se odmítl zabývat jeho námitkami proti usnesení o zahájení trestního stíhání, proti nepříslušnosti soudu a proti vzetí do vazby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků, námitku proti domovním prohlídkám odmítl jako zjevně neopodstatněnou a námitkou odepření nahlížet do spisu se odmítl zabývat s odkazem na svou prejudikaturu, podle níž lze takové právo v přípravném řízení omezit, a to i v případě stíhání vedeného vazebně. Rovněž tak jako předčasnou posoudil Ústavní soud námitku omezení výkonu poslaneckého mandátu vazebním stíháním poslance.

V usnesení na mne působí nepřesvědčivě zejména dvě pasáže:
  1. Ústavní soud opětovně odmítl poskytnout ochranu obviněnému, jemuž je policejním orgánem upírán přístup k jeho trestnímu spisu, a to s argumentací, že – zjednodušeně řečeno – je na policii, aby posoudila, které části spisu obhajoba potřebuje pro účely argumentace před vazebním soudem, a tyto jí dá k disposici k nahlédnutí. To je ovšem stejná svévole jako případ selekce odposlechů na tzv. zájmové a nezájmové. Policejní orgán zde rozhoduje, fakticky na základě vlastní libovůle, o tom, v jakém rozsahu a jakými prostředky umožní obviněnému se hájit. Není obtížné představit si, že pro policii nebude žádný problém takto stopit právě ty důkazy, které by obviněnému umožnily u soudu uspět – například proto, že některý procesní úkon byl nezákonný. Co obhajoba neví, nepoví. To je ovšem flagrantní pošlapání principu rovnosti zbraní a pevně věřím, že se některé z obětí této Ústavním soudem opakovaně posvěcované policejní zvůle podaří uspět u ESLP.

  2. Je zcela správné, že Ústavní soud vyžaduje vyčerpání procesních opravných prostředků, avšak činí tak mechanicky, bez reflexe specifických okolností. Rathovi bylo znemožněno účastnit se jednání sněmovny ještě předtím, než bylo o jeho stížnostech proti zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby nadřízeným státním zastupitelstvím, resp. soudem rozhodnuto. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu hovoří o opravném prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, avšak ani v odst. 2 není expressis verbis vyřešena situace, kdy k újmě dojde ještě předtím, než by tento opravný prostředek mohl do situace stěžovatele příznivě zasáhnout. Konkrétně neexistuje žádný způsob, jak by se D. Rath mohl domoci (předběžného) propuštění z vazby nebo pravidelných eskort do sněmovny, dokud krajský soud jeho stížnost neprojedná. Za těchto okolností bylo na místě ústavní stížnost meritorně projednat, a to už proto, že vazební stíhání v tomto případě zasahuje do práva nejen samotného poslance, ale všech voličů strany, za kterou kandidoval.
Protože o stížnosti proti vzetí do vazby bylo již rozhodnuto, můžeme se vbrzku těšit na další usnesení Ústavního soudu, kde se například dozvíme, jak by mohl Rath ve své trestné činnosti po propuštění z vazby pokračovat anebo jakým kouzlem se podařilo jeho případ poslat tomu správně nezávislému státnímu zastupitelství.
6 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 3326

Nový vývoj máme i v případě závadového projevu Lucie Šlégrové: po několikaměsíční nečinnosti se soudkyně Bohumila Huňáčková rozhodla vzít na pomoc bývalého znalce Miroslava Mareše a přibrat jeho fakultu jako znalecký ústav. V opatření, ve kterém soudkyně poněkud zápolila s větnou stavbou stejně jako s klávesou Shift na klávesnici svého počítače (nápověda: otazník bez shiftu vyjde jako čárka), ústavu položila identické otázky, jaké byly položeny oběma předchozím znalcům, Michalu Mazlovi a Josefu Zouharovi.

V oboru potírání vnitřního nepřítele má B. Huňáčková zkušenosti už z minulého režimu, a protože s Marešem ji pojí extremistická minulost (ona – bývalá komunistka, on – bývalý neonacista), určitě snadno najdou společnou řeč. Vždyť v sázce je polistopadový demokratický vývoj v naší zemí: dokážete si vůbec představit, k jakému hodnotovému rozvratu by došlo, kdyby každý směl veřejně říkat, co si myslí?
20 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Lucie Šlégrová
Počet zobrazení: 4946