Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dnes, po velkých průtazích, byly Janu Šináglovi poskytnuty dokumenty z jeho trestního spisu.

Ukázalo se, že ředitel kanceláře ÚSTRu Pavel Žáček nejprve nechtěl odborné vyjádření zpracovat, avšak když policie nedala jinak, pověřil tímto delikátním úkolem Jaroslava Čvančaru, známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války. Výsledek je samozřejmě naprostá tragedie.

Dále tu máme jedno z četných udání, v němž Bohumil Hubálek evidentně nepochopil ironii závěru mého článku, a také tři pokyny berounského OSZ policii ([1], [2], [3]): půvabná je zejména závěrečná pasáž druhého z nich, kde OSZ vyzývá soudruhy na policii k větší bdělosti i ve vztahu k našemu krajanskému sdružení.

Co k tomu říct? Osobně je mi J. Čvančary líto. Měl jsem ho doposud za slušného člověka, který pro svou duševní pohodu potřebuje mít svět černobílý, takový, jaký je v trampských a country písničkách, a i když asi v skrytu duše ví, že skutečnost je složitější, svým nadšenectvím nikomu neškodí a není proto důvod jakkoli jej v jeho idealismu omezovat. Na druhé straně se stále domnívám, že odborná vyjádření v oboru dějin by měli zpracovávat spíš historici než nevzdělaní enthusiasté.

Aktualisováno.
O případu J. Šinágla vysílaly též Televisní noviny TV Nova (v čase 18:38).
25 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 7382

Ondřej Slačálek si v Deníku Referendum povšiml, že v nadcházejících presidentských volbách přestává jít o to, kdo měl co společného s komunistickým režimem: významnější se stává nebýt spojován s 90. lety, s časným postkomunismem.

Má pravdu, ten chlapec. Nebýt spojován s vlastní minulostí, to je v této zemi v posledním století základním karierním předpokladem. Je to až travestická retrospektiva: po sametovém převratu nechtěl být nikdo spojován s předchozím komunistickým režimem, během normalisace s tzv. pražským jarem, při něm se stalinskými čistkami, po válce s Protektorátem, za Protektorátu s Benešem a 1. republikou, za 1. republiky s monarchií. Místo oslavování minulých úspěchů a tradice zde vznikl kult trapného mlčení a víry v budoucnost, která snad už jednou konečně bude lepší.

Jaký div, že v zemi s takovou anamnesou mají i nejvýznamnější politické strany pár tisíc, nejvýš desítek tisíc členů, a obě největší, ODS a ČSSD, se pyšní shodně přibližně jedním členem na sto stranou ve sněmovně zastupovaných občanů. Být straníkem je v této zemi jev řidší než být homosexuálem, a není divu, jestliže nás historická zkušenost s kádrováním učí, že člensky nejúspěšnější by byla taková politická strana, která by vstupujícím automaticky vystavovala potvrzení, že ve straně nikdy nebyli.

Ale dosti žertů, otázka vyrovnání se s 90. lety je celkem vážná věc. Fakticky znamená, že současný režim se stal tak nepopulárním, že se začíná kriticky vymezovat sám vůči sobě. Vzniká otázka, kdy a jak došlo k oné nepozorovatelné revoluci, jíž se nepovedená a hrdou vzpomínku nezasluhující 90. léta změnila ve veskrze kladnou současnost, k níž se, minimálně pro účely presidentské kampaně, pyšně hlásíme. Logickým kandidátem je uzavření oposiční smlouvy, ovšem ta, podle uznávaného mínění, věcem veřejným právě nepomohla. Věru, není lehké oddělit se od minulosti, jestliže ta kontinuálně pokračuje!

Možná bychom mohli neblahá 90. léta definovat tak, že to bylo období, kdy ještě bylo co zprivatisovat (plebs by asi sáhl po slovese pádnějším). Jakmile bylo dokonáno (a v republice opět rozsvíceno), skončila pochybná minulost a začala úspěšná přítomnost, kdy už se nekradlo, pouze nakradené střežilo, a kdy se běh promlčecích lhůt za hospodářské trestné činy sledoval přibližně stejně pozorně jako kdysi běh komunistických pětiletek. A to je ta přítomnost, s níž být spojován je předností.

Vážně nevím, jak s tímhle chce ten Fischer prorazit!

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3198

Až dosud jsem nenamítal nic proti judikatuře Nejvyššího správního soudu (NSS) týkající se osvobození od soudního poplatku, např. proti praxi nepřiznávat je rutinně NGO dožadujícím se informací nebo účastenství v územních řízeních. S rozsudkem NSS ze dne 18. 4. 2012, č. j. 6 Aps 5/2012-10, mám ale problém: NSS v něm pokračuje v předchozí tvrdé linii a dovozuje, že jde-li o spor o informace podle InfZ, bude na místě přiznat osvobození od soudního poplatku pouze tehdy, týkají-li se požadované informace bezprostředně životní sfery žadatele.

Tento výklad je podle mého názoru již za hranicí ústavnosti, protože ve vztahu k právu na informace rozděluje žadatele na ty, kteří mají možnost zaplatit soudní poplatek a mohou se tedy domoci všech informací zaručených v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a žadatele nemajetné, jimž mohou povinné subjekty poskytovat pouze sociální minimum informací, kvalifikovaných tím, že se žadatele a jeho životních potřeb dostatečně dotýkají. Nemajetní žadatelé tedy musejí fakticky prokázat na informacích právní zájem, a to je přesně to, co měl InfZ vyloučit.

Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, inter alia, bez rozdílu majetku. Shora uvedené rozdělování žadatelů je proto neústavní. Ustanovení § 36 odst. 3 SŘS nevylučuje možnost odepřít osvobození od soudních poplatků žalobcům v případě kverulačních (zjevně bezúspěšných) správních žalob, avšak je-li žaloba prima facie důvodná, je hrubým porušením ústavního principu rovnosti nepřiznat žalobci osvobození pouze z důvodu, že požadované informace se jej přímo nedotýkají.

13 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 3165

Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží
ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium
nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti,
bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Zdroj: § 405 trestního zákoníku

Nepříliš přesvědčivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu v případu popírače Stwory, stejně jako stíhání Jana Šinágla, vede k přirozenému zájmu o příslušnou právní normu, v rámci celého korpusu trestního práva raritní tím, že je jí mocensky vynucován projev souhlasu občana s určitou státní doktrinou, s oficiální historiografií.

Toto ustanovení má svá úskalí.

Tím, že zákonodárce v TrZ/2009 doplnil do popisu skutku …nebo jiné [genocidium]…, otevřel Pandořinu skříňku nejistoty. Adresátům práva přestalo být zřejmé, na které historické události protipopíračské ustanovení dopadá.

Která událost byla a která nebyla genocidiem, je předmětem eminentního zájmu historické politiky každého státu, neboť (potenciálně deformovaný) výklad státních dějin je nezřídka podstatnou součástí legitimisačního mythu vládnoucího režimu.

Nemůžeme proto rozumně očekávat, že by oficiální dějepisci České republiky připustili, že nárok tohoto státu na jeho pohraniční okresy se odvozuje od genocidia, které bylo spácháno na německém obyvatelstvu těchto území, nebo že by kdokoli z nich připustil možnost, že by počet obětí nacistického režimu, a to i se započítáním cca 80 tisíc usmrcených českých Židů a 7 tisíc Cikánů, mohl být nižší než počet obětí poválečného odsunu, jenž byl, ex definitione, pouhou spravedlivou odplatou za nacistické zločiny a důsledkem svých příčin. Ve skutečnosti tomu tak je: v důsledku okupace přišlo o život cca 120–130 tisíc Čechů, Židů a Cikánů, při vyhnání bylo usmrceno 150–200 tisíc sudetských Němců; první bylo, řečí státem aprobovaných učebnic, strašlivým zločinem a genocidiem českého národa, to druhé pouze ojedinělými a politováníhodnými excesy.

V jedné z diskusí na Jiném právu jsem upozornil, že obecná formulace § 405 TrZ nezbytně vyžaduje stanovit, které historické události byly genocidiem, tedy vydat, nejlépe formou zákona nebo vyhlášky ministerstva vnitra, oficiální seznam státem uznávaných genocidií, kodifikovat úřední pravdu. Není zřejmě nutné jít do dávné historie, protože popírat např. husitské genocidium nebo herodovské infanticidium by sice bylo podivné, ale stěží společensky škodlivé. Na druhé straně existují genocidia, jejichž status je předmětem lítých dějepiseckých bojů, např. ukrajinský hladomor ve 30. letech: ten Rusko za genocidium neuznává.

Dalším problémem je široké vymezení forem popírání. Jasné není ani samotné popírání, tedy skutek spočívající v tvrzení, že ke genocidiu nedošlo. Ale co když událost připustím, ale budu tvrdit, že se o genocidium nejedná? Je i to delikt? Na to trestní zákoník spolehlivou odpověď nedává. Zákaz zpochybňování, jak vyložil náš moudrý Nejvyšší soud v kause Lid v. Vladimír Stwora, znamená zákaz diskuse. Mohu mít své pochybnosti, ale těmto nesmím dát veřejně průchod. Schvalování znamená vyjádření subjektivního souhlasu s provedením genocidia. A konečně ospravedlňování je přesně to, co činí oficiální historická věda a představitelé České republiky v případě genocidia sudetoněmeckého: ve vztahu ke (státem uznávaným) genocidiím je zakázáno veřejně vyslovit myšlenku, že tato byla spravedlivá, např. v důsledku předchozího jednání vyhlazované skupiny.

Tím, že trestnost byla rozšířena na všechna genocidia, vzniká další problém, a to popíračství naruby: mohu se dopustit trestného činu, jestliže tvrdím, že událost byla genocidiem, a ve skutečnosti o ně nešlo a jednalo se – jak uvedeno výše – toliko o spravedlivou odplatu? Takový výklad by byl krajně extensivní a analogický, arci podle mého názoru nikoli zcela vyloučený, byť by zřejmě existovala snaha aplikovat v těchto případech jinou skutkovou podstatu, např. projev sympathií podle § 404 TrZ.

Problémy mohou být i procesního charakteru. Trestní zákoník a limine nevylučuje důkaz pravdy, což ovšem znamená, že neuspěje-li obhajoba, stává se její provádění dalším dílčím skutkem, za který bude možné obviněného a jeho případného obhájce zvlášť stíhat. Obhajoba je tedy křehkým ledem a potenciální cestou do kriminálu, potažmo ničím, do čeho by se příčetný advokát chtěl o své vůli pustit.

Uspěje-li obhajoba, vzniká při absenci úřední pravdy potíž, že za zcela identický skutek bude jeden pachatel odsouzen a druhý zproštěn obžaloby, v závislosti na tom, zda se v řízení prokážou určité historické skutečnosti nebo vyvrátí skutková tvrzení týkající se historie; není přitom jasné, jak to bude s precedenčním účinkem těchto rozsudků. I z toho je patrné, že bez úřední, nezpochybnitelné pravdy, či spíše její fikce, to nadále nepůjde.

30 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5125

Milý ÚSTR odpověděl na mou žádost o informace. Věcně ji podle předpokladů odmítl, avšak obiter dictum mi sdělil, že do válečných obětí se započítávají i osoby, které si nepříznivý osud způsobily vlastní trestnou činností hospodářského charakteru, a na smrti Reinharda Heydricha se nikdo jiný než atentátníci Kubiš s Gabčíkem nepodílel.

Je dobré, když si můžeme takový ÚSTR platit z daní, jinak by jeden lehce sešel na scestí a napsal o národní historii opět něco nedovoleného!

5 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 3154