Nepříliš přesvědčivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu v případu popírače Stwory, stejně jako stíhání Jana Šinágla, vede k přirozenému zájmu o příslušnou právní normu, v rámci celého korpusu trestního práva raritní tím, že je jí mocensky vynucován projev souhlasu občana s určitou státní doktrinou, s oficiální historiografií.

Toto ustanovení má svá úskalí.

Tím, že zákonodárce v TrZ/2009 doplnil do popisu skutku …nebo jiné [genocidium]…, otevřel Pandořinu skříňku nejistoty. Adresátům práva přestalo být zřejmé, na které historické události protipopíračské ustanovení dopadá.

Která událost byla a která nebyla genocidiem, je předmětem eminentního zájmu historické politiky každého státu, neboť (potenciálně deformovaný) výklad státních dějin je nezřídka podstatnou součástí legitimisačního mythu vládnoucího režimu.

Nemůžeme proto rozumně očekávat, že by oficiální dějepisci České republiky připustili, že nárok tohoto státu na jeho pohraniční okresy se odvozuje od genocidia, které bylo spácháno na německém obyvatelstvu těchto území, nebo že by kdokoli z nich připustil možnost, že by počet obětí nacistického režimu, a to i se započítáním cca 80 tisíc usmrcených českých Židů a 7 tisíc Cikánů, mohl být nižší než počet obětí poválečného odsunu, jenž byl, ex definitione, pouhou spravedlivou odplatou za nacistické zločiny a důsledkem svých příčin. Ve skutečnosti tomu tak je: v důsledku okupace přišlo o život cca 120–130 tisíc Čechů, Židů a Cikánů, při vyhnání bylo usmrceno 150–200 tisíc sudetských Němců; první bylo, řečí státem aprobovaných učebnic, strašlivým zločinem a genocidiem českého národa, to druhé pouze ojedinělými a politováníhodnými excesy.

V jedné z diskusí na Jiném právu jsem upozornil, že obecná formulace § 405 TrZ nezbytně vyžaduje stanovit, které historické události byly genocidiem, tedy vydat, nejlépe formou zákona nebo vyhlášky ministerstva vnitra, oficiální seznam státem uznávaných genocidií, kodifikovat úřední pravdu. Není zřejmě nutné jít do dávné historie, protože popírat např. husitské genocidium nebo herodovské infanticidium by sice bylo podivné, ale stěží společensky škodlivé. Na druhé straně existují genocidia, jejichž status je předmětem lítých dějepiseckých bojů, např. ukrajinský hladomor ve 30. letech: ten Rusko za genocidium neuznává.

Dalším problémem je široké vymezení forem popírání. Jasné není ani samotné popírání, tedy skutek spočívající v tvrzení, že ke genocidiu nedošlo. Ale co když událost připustím, ale budu tvrdit, že se o genocidium nejedná? Je i to delikt? Na to trestní zákoník spolehlivou odpověď nedává. Zákaz zpochybňování, jak vyložil náš moudrý Nejvyšší soud v kause Lid v. Vladimír Stwora, znamená zákaz diskuse. Mohu mít své pochybnosti, ale těmto nesmím dát veřejně průchod. Schvalování znamená vyjádření subjektivního souhlasu s provedením genocidia. A konečně ospravedlňování je přesně to, co činí oficiální historická věda a představitelé České republiky v případě genocidia sudetoněmeckého: ve vztahu ke (státem uznávaným) genocidiím je zakázáno veřejně vyslovit myšlenku, že tato byla spravedlivá, např. v důsledku předchozího jednání vyhlazované skupiny.

Tím, že trestnost byla rozšířena na všechna genocidia, vzniká další problém, a to popíračství naruby: mohu se dopustit trestného činu, jestliže tvrdím, že událost byla genocidiem, a ve skutečnosti o ně nešlo a jednalo se – jak uvedeno výše – toliko o spravedlivou odplatu? Takový výklad by byl krajně extensivní a analogický, arci podle mého názoru nikoli zcela vyloučený, byť by zřejmě existovala snaha aplikovat v těchto případech jinou skutkovou podstatu, např. projev sympathií podle § 404 TrZ.

Problémy mohou být i procesního charakteru. Trestní zákoník a limine nevylučuje důkaz pravdy, což ovšem znamená, že neuspěje-li obhajoba, stává se její provádění dalším dílčím skutkem, za který bude možné obviněného a jeho případného obhájce zvlášť stíhat. Obhajoba je tedy křehkým ledem a potenciální cestou do kriminálu, potažmo ničím, do čeho by se příčetný advokát chtěl o své vůli pustit.

Uspěje-li obhajoba, vzniká při absenci úřední pravdy potíž, že za zcela identický skutek bude jeden pachatel odsouzen a druhý zproštěn obžaloby, v závislosti na tom, zda se v řízení prokážou určité historické skutečnosti nebo vyvrátí skutková tvrzení týkající se historie; není přitom jasné, jak to bude s precedenčním účinkem těchto rozsudků. I z toho je patrné, že bez úřední, nezpochybnitelné pravdy, či spíše její fikce, to nadále nepůjde.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)