Nestává se často, abych se mohl tak bezvýhradně ztotožnit s textem Zdeňka Jemelíka (předlistopadového mnohonásobného agenta StB a současného spolupracovníka Johna Boka ve Spolku Šalamoun), jako v případě jeho komentáře o osudu řidiče autobusů a amatérského kreslíře Romana Smetany.

Je to přesně tak, jak píše Jemelík. Ochrana svobody projevu nepřísluší vandalskému jednání, a i když lze mít rozumné pochybnosti, zda bylo nutné Smetanovo umělecké extempore řešit prostředky trestního práva, stejně jako zda se neměla soudkyně Langerová, s ohledem na postavení svého manžela, z procesu sama vyloučit, Smetana nevyužil těch procesních prostředků, které měl k disposici, a je pochybné využívat za těchto okolností – a viditelně pouze pod tlakem medií – institut stížnosti pro porušení zákona (SPZ).

SPZ je reliktem minulé doby, který měl dávno zmizet, protože je systémově pochybný a akcentuje nerovnost obviněných. Připomeňme, že stížností pro porušení zákona, na jejíž podání arci neexistuje právní nárok, může ministr spravedlnosti napadnout pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, s výjimkou Nejvyššího, pokud shledá jeho nezákonnost. Namítat může porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného, avšak Ústavní soud již před řadou let vyloučil, právě z důvodu nerovného přístupu k tomuto opravnému prostředku, nepříznivé trestněprávní důsledky rozhodnutí, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného.

Už to je ale špatně: proč by měl nějaký státní orgán deklarovat, že mi jiný státní orgán předtím nadržoval, nota bene jestliže se takový závěr může promítnout např. do rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, na kterou bych měl jinak nárok?

Pochybná je i espézetka ve prospěch obviněného. Protože trestní řád nestanoví, že by ministr byl povinen takovou SPZ podat (cf. může), je SPZ jen dalším typem milosti, jíž státní orgány mohou, ale nemusí, napravit vlastní pochybení. Rozhodnutí nepodat SPZ se neodůvodňuje a je jen na ministru, zda se rozhodne dát Nejvyššímu soudu příležitost spáchané bezpráví napravit. Náprava křivd je jistě dobrá věc, ale demokratický právní stát by se měl snažit, aby přístup ke spravedlnosti nebyl závislý na svévoli státního úředníka; je-li už selekce nápadu v určitých případech nezbytná, měla by být v rukou soudu (a certiorari).

Ve Smetanově případě nebyl k podání SPZ rozumný důvod, protože obviněný, ač mohl, v řízení nevyužíval svých procesních práv, a své uvěznění si rozhodnutím nevykonat uložený alternativní trest sám přivodil. Vzhledem k okolnostem u něj naopak vidím prostor pro presidentskou milost, která by měla přijít, pokud by byl skutečně odsouzen i za vyhýbání se trestu: v tomto případě byl Smetana sveden protagonisty sentimentalistické občanské společnosti a nebylo by spravedlivé, kdyby měl vzít jejich vinu na svá bedra.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)