Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Dalším ze serie nálezů vyslovil tento týden Ústavní soud nepřípustnost praxe přiznávat plné náklady řízení u tzv. formulářových žalob. Za nejlepší a nejkomplexnější z této serie pokládám březnový nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 soudce zpravodaje Pavla Rychetského, z něhož se po odchodu Elišky Wagnerové stává zřejmě nejvýraznější osobnost mezi ústavními soudci.

Předesílám, že s nálezy nesouhlasím a domnívám se, že právo na právní pomoc zahrnuje i právo na přiznání nákladů v takové výši, jakou bylo lze v době podání žaloby vyčíst z právních předpisů a tedy legitimně očekávat. Což na druhé straně neznamená, že bych neviděl problém, který se Ústavní soud pokouší řešit, nebo že bych obecně nesouhlasil s thesí, že přiznávané náklady řízení v bagatelních věcech jsou nepřiměřeně vysoké.

Jsem přesvědčen, že řešení toho, co představuje nikoli isolovanou otázku příslušenství bagatelních pohledávek, ale celkovou krisi systému civilní justice jako takové, naprosto nelze dosáhnout omezenými prostředky, které má Ústavní soud k disposici. Ten má, obrazně řečeno, k použití pouze bagr a bourací kladivo, architekt a urbanista však potřebují pro svou práci víc.

Podívejme se stručně na kořeny současných potíží:

Dnešní krise civilního soudnictví vznikala dlouhou dobu, prakticky celých 23 let od pádu minulého režimu, a souvisí se stavem vymahatelnosti práva. Ta byla ve výchozím bodě relativně velmi vysoká, tak jako tomu bývá v každém autoritativním režimu, a i když v průběhu 80. let docházelo k určité erosi vymahatelnosti práva vlivem rostoucí korupce v soudnictví, výchozí stav lze hodnotit jako ideál, kterého zřejmě už nikdy nebude dosaženo.

Liberální převrat v r. 1989 vedl k rychlému rozkladu státu a jeho struktur ve všech jeho funkcích, justici nevyjímaje. Zatímco dříve byla justice pouze jedním, a ne nejdůležitějším, instrumentem vymáhání práva, nově se ocitla v posici toho, kdo je fakticky na obtíž a kdo stojí v cestě společenským změnám, politiky vychvalovaným a společností, po letech komunistického poručníkování náramně otrávenou, bez hlubšího zamyšlení adorovaným. Autorita soudů a soudců byla pošramocena, jednak jejich minulostí, jednak způsobem personálního výběru soudců, kteří měli být v první řadě poslušní, nesamostatní a ovladatelní, nikoli nutně charakterní, odvážní a spravedliví.

Nedemokratické hodnoty totalitního režimu byly nahrazeny hodnotami laissez-faire balkánsko-ukrajinského typu, což se nemohlo na výkonnosti justice neprojevit. Prakticky ze dne na den, resp. z měsíce na měsíc, se stav dokonalé vymahatelnosti práva změnil na vymahatelnost téměř nulovou, což postihlo nejen civilní, ale do určité míry i trestní právo. Vzpomeňme, že po celá 90. léta byla hrozba Nebo vás budu žalovat! tak směšná, že ji nikdo nebral vážně: daleko horší bylo poslat na dlužníka Ukrajince nebo si zaplatit jeho trestní stíhání.

Systémová opatření první dekády nového milenia tuto situaci měla změnit, avšak paradoxně došlo k překompensaci a ze stavu nedostatečné vymahatelosti jsme několika málo legislativními kroky přešli do situace, kdy je právo vymahatelné nadměrně, nebo, přesněji řečeno, kdy lze stejně účinně jako právo vymoci i bezpráví.

K tomu vedla tři zásadní legislativní opatření: zavedení institutu soukromých exekutorů, bez efektivní soudní kontroly a hrozby sankce za abusus pravomocí, rozšíření fikce náhradního doručení i na případy, kdy se adresát v místě doručení trvale nezdržuje, ale je tam přihlášen k trvalému pobytu, a zvýšení hranice bagatelních sporů ze dvou na deset tisíc korun. V kombinaci s existujícími deficity justice vznikl vražedný mix, v jehož důsledku jsou účinně vymáhány bagatelní, často jen fiktivní pohledávky, tvořené z více než devíti desetin příslušenstvím, přičemž vymáhat pohledávky standardní a/nebo sporné se v takové situaci ani nevyplácí, resp. není to dostatečně výnosné.

Samostatnou kapitolou jsou pak podvodní rozhodci, dosud rutinně slabší straně kontraktace vnucovaní.

Ústavní soud chce jít těmi cestami, které má k disposici, tedy drastickým snížením přiznávaných odměn za zastoupení advokátem, a avisovaným snížením přestřelené hranice bagatelního sporu z deseti na dva tisíce, případně pět tisíc korun.

Domnívám se, že to nestačí, řešení, má-li mít nějaký efekt, musí být daleko komplexnější.

Předně není udržitelný model soudcovské neodvolatelnosti za situace, kdy nejméně dvě třetiny soudců na svou práci nestačí nebo se pro ni typově nehodí. Soudci necítí potřebu rozhodovat spravedlivě, jsou zvyklí stranit ve sporu silnějšímu proti slabšímu a vinou vlastní pohodlnosti rozhodují v neprospěch práva tak, aby rozhodnutí bylo co nejjednodušší. Mám za to, že soudcovský stav bude muset být radikálně obměněn, počet soudců případně redukován a především bude nutno odstranit ze systému ty, kteří si zvykli na vysoký plat a absenci odpovědnosti jako na sociální jistotu.

Dále bude muset být revidována kontrola exekutorů, která by měla být primárně exekutivní a pouze podpůrně procesní (justiční). Porušení předpisů při provádění exekuce musí vést jak k neplatnosti procesních úkonů, tak k povinnosti nahradit povinnému vzniklou škodu, včetně imateriální újmy. Zřejmě by bylo potřebné stanovit přesné limity a předpoklady, za nichž lze přikročit k jednotlivým způsobům exekuce.

Bagatelní spory by měly být omezeny limitem, který bude tuto bagatelní povahu pohledávky odrážet, a to rozhodně není deseti tisíc korun.

Podvodné arbitráže by měly být eliminovány zcela, a to zákonným zákazem jejich aplikace ve spotřebitelských a neobchodních vztazích a v případech ostatních stanovením minimálního limitu pro předmět sporu např. jeden milion korun.

A konečně bude třeba zcela zrušit fikci náhradního doručení vyjma situace, že adresát doložitelně odepřel převzetí písemnosti. Povinností státu je úřední korespondenci doručovat, ne doručování fingovat. Tak to dělají všude na světě a není jediný důvod nedělat to stejně i v České republice.

Přísudky a odměny exekutorovi by naopak měly být přiznávány v plné výši (s jemnějším odstupňováním podle výše vymáhané sumy), avšak jejich přiznání musí být podmíněno doručením kvalifikované výzvy dlužníkovi, v níž bude poučen o následcích nezaplacení. A opět, výzva musí být doručena, nikoli pouze odeslána na adresu, o níž věřitel tvrdí, že na ní dlužník bydlí.

A dalším důležitým krokem k obnovení důvěry společnosti v její justici bude likvidace stávajících pochybných exekučních titulů, které došly do právní moci za podmínek současné deficitní úpravy, a to nejlépe přímo ze zákona, bez nutnosti o takové zneplatnění žádat. Transakční náklady, tj. náklady řízení, přitom musí nést stát, který finální právu protiřečící stav zavinil.

35 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6576

ÚSTR na říjen ohlásil konání symposia na thema Válečný rok 1942 – Československý odboj a atentát na Reinharda Heydricha. Historická sekce Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku si takovou příležitost pochopitelně nemůže nechat ujít a obeslala symposion příspěvkem Tomáše Krystlíka s názvem Pozadí a důsledky atentátu na Heydricha.

Abstrakt: Příspěvek se zabývá některými méně známými okolnostmi atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha, rozebírá přípravu a provedení atentátu z vojensko-taktického hlediska a analysuje hlavní chyby, kterých se atentátníci dopustili. Dále na základě dostupných archivních materiálů hodnotí mezinárodní dopad atentátu a následných represálií německé okupační moci vůči obyvatelstvu Protektorátu a zamýšlí se nad tím, jakou roli sehrála londýnská exilová vláda a nakolik byl atentát připravován a řízen přímo jako britská vojenská operace.

O trestněprávních důsledcích přihlášky budeme jako obvykle informovat na sousedním blogu.
8 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 3201

Jako špatný vtip působí zpráva o tom, že policie navrhla zastavit trestní stíhání exministra Martina Kocourka (ODS), známé též jako případ odkloněných milionů, protože k němu nedala souhlas jeho bývalá manželka.

Trestní řád je v tomto případě křišťálově jasný: podle ustanovení § 163 odst. 1 TrŘ nelze stíhat toho, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 TrŘ), přičemž § 100 odst. 2 TrŘ uvádí, že se jedná o příbuzného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela, partnera nebo druha anebo jinou osobu v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by svědek/poškozený právem pociťoval jako újmu vlastní.

Vždycky jsem si myslel, že účelem rozvodu je tento zvláštní poměr ukončit, resp. deklarovat, že skončil a rozvádějící se manželé v něm nemíní pokračovat. Policejní návrh se proto nemůže jevit jinak než jako účelové – a možná nějakým tím desetníkem na přilepšenou podložené – předstírání neznalosti zákona.

Docela jiná věc je, zda ustanovení o přípustnosti trestního stíhání na základě souhlasu poškozeného není, pod vlivem přetrvávajícího sovětského státně-paternalistického modelu trestního práva, nesmyslně restriktivní a zda by nemělo být naopak zásadně vyloučeno stíhat pachatele bez souhlasu poškozeného (a ten nevyžadovat jen za výjimečných okolností).

Má-li být trestní represe subsidiární, není důvodu neumožnit pachateli a poškozenému, aby své trestným činem dotčené právní vztahy vypořádali smírně, jak je tomu v řadě jiných zemí, např. v USA.

52 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6495

Týdeník Respekt zveřejnil zatím nejobsáhlejší materiál týkající se případu popírače Jana Šinágla, článek Silvie Lauder nazvaný Zlehčil naše utrpení (článek je přístupný pro předplatitele, jednorázově za 15 Kč).

Text článku vyžaduje několik faktických korekcí:
  1. Článek o Heydrichovi Šinágl nenapsal, pouze – ve zkrácené podobě – převzal. Jeho autorem jsem já. Je mi hloupé žárlivě se domáhat svého stíhání a připadám si jako onen propuštěný vrah ve filmu Lidice, který jde na kladenské gestapo a (marně) se dožaduje, aby ho zastřelili, protože je z Lidic, ale takhle se musím cítit jako protekční dítě režimu a ze svého nestíhání mám velmi špatný pocit. Prosím, stíhejte mě, ne Šinágla, to já jsem problémový článek napsal!

  2. V článku se nepíše nic o tom, že by za heydrichiády zemřelo méně lidí než v 50. letech, pouze že teror za Heydrichova působení v úřadě se nedá srovnávat s komunistickým terorem ve stalinském období. A to je pravda, za heydrichiády byl teror směřován proti lidem, kteří buď proti režimu otevřeně bojovali, nebo kteří porušovali předpisy upravující válečné hospodářství. V 50. letech byl teror všeobecný, komunisté zcela rozvrátili dosavadní společnost a části svých občanů vyhlásili občanskou válku, již nazývali třídním bojem a k jejímuž vedení využívali aparát státu, který si podmanili. Násilí proti tzv. buržoasii, kulakům nebo proti katholickému kleru je intensitou s Heydrichovými represemi zcela srovnatelné, a rozsahem je několikanásobně předčí.

  3. Co mne skutečně nadzvedlo ze židle, je vyjádření Vojtěcha Šimíčka, že před úvahou nad kriminalizací podobného projevu by mělo být bráno v potaz, že tu máme ústavou chráněnou svobodu projevu. Nebyl to V. Šimíček, kdo represi odlišného názoru posvětil svým rozsudkem Dělnická strana II? Právě on má teď nejmenší právo pokrytecky se dovolávat té svobody, kterou sám aktivně pomohl pošlapat!

  4. Roman Skružný nebyl pravomocně odsouzen, za svou nahrávku Pravda o lži (dosud je ke slyšení např. zde; příležitostně si ji rozebereme podrobněji) tehdy dostal u soudu I. stupně tříletý nepodmíněný trest, avšak ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v r. 2004 zemřel.

  5. Značně přehnané je i tvrzení, že vězení nemine Vladimíra Stworu; jeho trest je podmíněný a protože Stwora mezitím začal s českými státními orgány spolupracovat (a např. udal policii dva své diskutéry – čímž se, mimochodem, u řady svých dosavadních příznivců trvale diskreditoval), je téměř vyloučeno, že by trest někdy vykonal.
Potíž není v tom, co znamená zákaz zpochybňování (s právním výkladem tohoto pojmu není zásadních potíží, jak vyložil i Nejvyšší soud ve Stworově kause), ale jak se vyhnout problému úřední fixace dějin, určení referenčních, diskusi vylučujících a silou samotného práva pravdivých tvrzení, vůči nimž se bude popírání poměřovat.

Adrian von Arburg v článku připouští, že čistě číselně mám pravdu. To ale znamená, že represe se může vztahovat nejen na nepravdivá tvrzení typu celý holokaust je hoax, židovský oportunistický výmysl, ale i na tvrzení, která jsou pravdivá, jen se nám jaksi nehodí do krámu, protože, Arburgovými slovy, nepomáhají uklidnit debatu.

Nedivím se příliš pracovníkům ÚSTRu, že se ke Čvančarovu propagandistickému dílku nehlásí a odvolávají se na svého ředitele Hermana, který se pod ně podepsal, ani že se mimo dosah civilisace odebrali detektiv Klika a státní zástupce Šebek, naopak překvapen jsem z totalitním myšlením zavánějícího, kategorického soudu Tomáše Sobka, renomovaného ústavního právníka, že kriminalisace schvalovačů je správná.

Nesvoboda je svou podstatou rozpínavá. Kdykoli jí dáváme průchod, tak jako v případě rozsudku o rozpuštění Dělnické strany, říkáme si, že se tak děje s ohledem na zvláštní, jedinečné okolnosti, že Skružný je opravdu nebezpečný neonacistický demagog a Vandas tak protivný chlap, že mu prostě nemůžeme vyhovět a vládní návrh zamítnout. Jenomže každá taková indulgence, úlitba vlastní pohodlnosti, zúží prostor svobody a rozšíří doménu represe, a příště budeme stát před precedentem, který jsme vytvořili a který nepřátelé svobody jistojistě využijí ve svůj prospěch.

Před 10 lety se tento boj vedl o Skružného, nyní se vede o Šinágla – jste si tak jisti, milí mí čtenáři, notabilně pánové Sobku a Šimíčku, že za dalších 10 let nebudete stát pro své názory před soudem vy?
99 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 10894

Dnes jsem na policii podal vysvětlení ve věci vydírání bývalého soudního znalce Michala Mazla. Toho jsem měl vydírat mj. hrozbou použití zápalné láhve na jeho obydlí, jako ve Vítkově.

Jsem ze sebe naprosto disgustován, zejména ve světle faktu, že o ničem takovém nevím. Věřím ovšem, že ze schůzky si M. Mazel pořídil zvukový záznam, takže mou trestnou činnost hravě prokáže, a nebude spolu s Pavlem Uhlem nucen čelit trestnímu oznámení pro křivé obvinění, resp. křivou výpověď, která by jinak byla jediným možným pokračováním našeho sporu.

17 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Lucie Šlégrová
Počet zobrazení: 4456