Rekapitulujme, že obecní (obdobně jako krajské) zřízení dává členům zastupitelstva, bez ohledu na to, zda jsou součástí místní koalice nebo oposice, právo kontrolovat činnost orgánů obce a obcí zřízených právnických osob tím, že tyto jsou povinny poskytovat jim ve stanovené lhůtě veškeré informace vztahující se k jejich činnosti, o které zastupitelé požádají, a to bez omezení, jež jinak dopadají na běžné žadatele, postupující podle InfZ.

To je poměrně mocná kontrolní pravomoc, a proto není výjimkou, že jsou zastupitelům tyto informace odpírány a nezbývá jim než obrátit se na soud. Ale ouha, moudrý zákonodárce, inspirován patrně myšlenkou římskoprávních formulářových žalob, na tento žalobní typ v SŘS nepamatoval, a tak nezbývá než podat fakticky inominátní správní žalobu.

Krajský soud v Praze o žalobě rozhodl tak, že ji posoudil jako žalobu proti faktickému zásahu, který měl spočívat v neposkytnutí informací, což, jak mí laskaví a práva znalí čtenáři jistě uznají, je závěr notně fantasmagorický, avšak má jednu výhodu, že takovou žalobu není nutné věcně projednávat a lze ji jako opožděnou odmítnout. Přiznávám, že jsem si nad tímto rozhodnutím málem vyšrouboval hlavu, jak jsem jí kroutil. Nepochopitelné, šílené, procesní zvrhlost v nejhorší tradici českého justičního alibismu!

Takže v Tišicích zatím veřejnost prohrává se svou politickou representací na body a Jiřímu Ch. nezbývá, než se proti šílenému usnesení bránit kasační stížnosti, v naději, že aspoň Nejvyšší správní soud bude mít na věc rozumnější pohled. Podnik je to nicméně riskantní: dokážu si totiž představit, že slabší a formalističtější senáty NSS (notabilně čtvrtý a devátý) klidně kasační stížnost zamítnou s tím, že když daný žalobní typ není v SŘS přesně popsán, prostě se taková žaloba podat nemůže. Počítač na podatelně proto budiž Jiřímu Ch. milostiv.

Aktualisováno.
Takto pojaly případ obecní Tišické rozhledy (článek je na str. 3).