Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Ne snad, že bychom čekali něco jiného než odmítnutí naší přihlášky, s odvoláním na údajný příliš velký počet zájemců o vystoupení. Vrcholným bodem programu bude jistě pábení amatérského historika Jaroslava Čvančary, a kdokoli při svém historickém výzkumu vychází nikoli z nacionalistických bludů, ale ze studia skutečných pramenů, nemá na akcích pořádaných touto vzorně demokratickou institucí co dělat!

Abychom zjistili podrobnosti, poslali jsme ÚSTRu žádost o informace.
32 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 3724

Těžká ztráta postihla Českou republiku: velitel legendárních commandos MPLB (rozuměj: Městské policie Lázní Bohdanče) Pavel Řehoř, vedle něhož je filmový major Meisner nudným patronem a seriosním, konvenčním policistou, byl za své kousky konečně odsouzen tam, kam dávno patří, tedy do vězení – bohužel zatím jen podmíněně.

Přesto bude muset po právní moci rozsudku milovanou profesi opustit a tak ve městě, kde se návštěvníkům, je-li jim život milý, doporučuje při spatření strážníka střílet bez vyzvání, může zakrátko zavládnout nesnesitelná, depresivní nuda.

43 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5339

Nepiji alkohol, a láhev koňaku (tedy domnívám se, že jde o tento druh alkoholického nápoje – viz foto) – kupodivu bez kolku – už osm let zdobí jednu z polic v mém bytě, s předpokladem, že jednoho dne, až se stanu alkoholikem, nadejde její (poslední) okamžik.

Toto předesílám, abych vysvětlil, že rozhodně nejsem v oboru opilectví žádným odborníkem. Přesto mne zarazilo, jak málo se hovoří o otázce odpovědnosti státu za methanolové otravy. Jako by každý automaticky počítal s tím, že české soudy, v těchto sporech vždy, jak se naučily v době komunismu, na straně žalovaného a a priori zaujaté proti žalobci, nikdy nemohou takové žalobě vyhovět.

Domnívám se, že i když možná nikoli u soudů vnitrostátních, u ESLP je šance na odškodnění slušná. Stát sice nenese odpovědnost za škodu způsobenou trestnou činností svých občanů, ale pokud by se podařilo prokázat, že opatření učiněná v oblasti (relativní) zdravotní nezávadnosti alkoholických nápojů byla nedostatečná – a tak argumentovat lze zejména s odvoláním na situaci v jiných evropských státech i na nově implementované kontrolní mechanismy – odpovědnostní titul je tu a žalovaná Česká republika by se neměla být schopna žalobě ubránit.

Aktualisováno.
Tato zpráva, potvrdí-li se, by mohla mít v soudním řízení klíčový význam.

53 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 12047

Spor o minulost soudců Nejvyššího soudu postoupil do dalšího kola: Nejvyšší správní soud zamítl mou kasační stížnost, já reaguji stížností ústavní.

Předmětem sporu je, zda je přípustná stížnost proti rozhodnutí předsedkyně Nejvyššího soudu, jestliže ta nemá nadřízený orgán a pokud by o stížnosti vůbec kdo mohl rozhodnout, byla by to ona sama. Tím, že jsem tuto – dle mého mínění nadbytečnou a nepřípustnou – stížnost nepodal, zbavil jsem se podle sedmého senátu NSS ve složení Jaroslav Hubáček, Eliška Cihlářová a Karel Šimka práva domáhat se ochrany u soudu (a deseti tisíc korun na soudních poplatcích, které jsem do vleklého soudního řízení investoval).

NSS mi nakonec, nikoli bez nátlaku, dal zapravdu, že předsedkyně Nejvyššího soudu v řízení podle InfZ žádný nadřízený orgán nemá, avšak o stížnosti by bývala mohla rozhodnout sama. Takovou možnost ovšem druhý senát NSS v jiném řízení, v případě ombudsmana, vyloučil (podrobnosti viz ústavní stížnost).

Domnívám se, že devolutivní účinek je esenciálním znakem každého opravného prostředku, jenž může být vyloučen pouze výslovně zákonem (příkladmo u návrhů na obnovu řízení), a opravný prostředek, který by měl projednávat ten, proti jehož rozhodnutí směřuje, je zásadně nepřípustný.

Představme si, co by se stalo, kdyby Iva Brožová mou stížnost skutečně obdržela. Za prvé by se z rozhodování o ní musela vyloučit pro podjatost ze zvláštního poměru k věci, a kdyby tak neučinila, musela by stížnost obligatorně zamítnout, protože by svým předchozím rozhodnutím byla vázána. Tak to funguje v celé veřejné správě a muselo by to tak fungovat i na Nejvyšším soudu.

NSS je arci jiného názoru a na tom, aby I. Brožová byla sama sobě šéfem a po vzoru Antonína Novotného mé námitky posoudila a zjistila, že pravdu má ona, nevidí nic divného.

Anebo že by o právo vůbec nešlo, a skutečným důvodem zamítnutí byla komunistická minulost předsedy senátu Hubáčka? Jak rád bych nebyl paranoidní…

Aktualisováno.
Věc byla u Ústavního soudu přidělena Janu Musilovi, o kterém je známo, že se v civilních a správních věcech do větších akcí zásadně nepouští (a ani by nemohl, občanskému ani správnímu právu vůbec nerozumí). Se svými deseti tisíci na poplatku jsem se proto tiše, ale důstojně rozloučil.

7 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 4362

Na Osla měsíce to není, spíš na něco s marťanskými tykadly: Usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta žaloba obecního zastupitele z Tišic Jiřího Ch., který se ze své funkce domáhá informací po obecní obchodní společnosti, by bylo hodno trvalého vystavení, neboť s absencí jakékoli logiky odůvodnění se člověk u českých soudů setkává nezřídka, ale jen výjimečně v takovém stupni jako v tomto rozhodnutí.

Rekapitulujme, že obecní (obdobně jako krajské) zřízení dává členům zastupitelstva, bez ohledu na to, zda jsou součástí místní koalice nebo oposice, právo kontrolovat činnost orgánů obce a obcí zřízených právnických osob tím, že tyto jsou povinny poskytovat jim ve stanovené lhůtě veškeré informace vztahující se k jejich činnosti, o které zastupitelé požádají, a to bez omezení, jež jinak dopadají na běžné žadatele, postupující podle InfZ.
To je poměrně mocná kontrolní pravomoc, a proto není výjimkou, že jsou zastupitelům tyto informace odpírány a nezbývá jim než obrátit se na soud. Ale ouha, moudrý zákonodárce, inspirován patrně myšlenkou římskoprávních formulářových žalob, na tento žalobní typ v SŘS nepamatoval, a tak nezbývá než podat fakticky inominátní správní žalobu.
Krajský soud v Praze o žalobě rozhodl tak, že ji posoudil jako žalobu proti faktickému zásahu, který měl spočívat v neposkytnutí informací, což, jak mí laskaví a práva znalí čtenáři jistě uznají, je závěr notně fantasmagorický, avšak má jednu výhodu, že takovou žalobu není nutné věcně projednávat a lze ji jako opožděnou odmítnout. Přiznávám, že jsem si nad tímto rozhodnutím málem vyšrouboval hlavu, jak jsem jí kroutil. Nepochopitelné, šílené, procesní zvrhlost v nejhorší tradici českého justičního alibismu!
Takže v Tišicích zatím veřejnost prohrává se svou politickou representací na body a Jiřímu Ch. nezbývá, než se proti šílenému usnesení bránit kasační stížnosti, v naději, že aspoň Nejvyšší správní soud bude mít na věc rozumnější pohled. Podnik je to nicméně riskantní: dokážu si totiž představit, že slabší a formalističtější senáty NSS (notabilně čtvrtý a devátý) klidně kasační stížnost zamítnou s tím, že když daný žalobní typ není v SŘS přesně popsán, prostě se taková žaloba podat nemůže. Počítač na podatelně proto budiž Jiřímu Ch. milostiv.

Aktualisováno.
Takto pojaly případ obecní Tišické rozhledy (článek je na str. 3).
26 komentářů
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 7948