Příběh z Pardubic

Pan K. z Pardubic byl příkladem muže, jehož by jako vzor mohla do svých předvolebních materiálů pojmout kterákoli pravicová strana: nespoléhal na stát, místo toho se pustil do podnikání a založil si malou, ale celkem slušně prosperující firmu. Ta nabízela v oboru pojišťovnictví zprostředkovatelské služby, které v té době nebyly běžně na trhu, a proto není divu, že se rozrůstala a nabírala po celé republice další a další spolupracovníky, pojistné makléře.

Až do osudného dne. Došlo ke sporu mezi panem K. a jednou z účastnic makléřských kursů, které pořádal, a protože přítelem této dámy byl policista, tedy v postkomunismu muž nad zákonem, nad osudem pana K. se začala stahovat mračna.

S panem K. a jeho společníkem bylo zahájeno trestní řízení, a i když každému muselo být od počátku jasné, že obvinění je nesmyslné, policejní objednávka způsobila, že soudy prvních dvou stupňů pana K. i jeho kolegu odsoudily. Spravedlnosti učinil zadost až Nejvyšší soud (psali jsme o tom krátce zde).

Po třech a půl letech měl tedy pan K. v ruce zprošťující rozsudek, ale protože stíhání bylo vedeno pro trestný čin podvodu, lze si snadno představit, co se stalo s jeho firmou. S trestně stíhaným podvodníkem nikdo rozumný a své cti (a peněz) dbalý nespolupracuje, a tak místo firmy s několikamilionovým obratem zbyly panu K. oči pro pláč. A dluhy, samozřejmě. Ty pan K. neměl z čeho splácet. V jeho domácnosti se tak začali střídat exekutoři jako svatí na orloji; když nebylo co odnést, vybrali aspoň úspory z prasátka jeho devítileté dcery.

Stát, jehož policie a soudy potíže pana K. způsobily, se ovšem k problému postavil čelem, a byl tak štědrý, že mu zaplatil část nákladů obhajoby, nějakých 40 tisíc. Nic víc. Platí přece, jak panu K. napsal jeden zvlášť škodolibý úředník ministerstva spravedlnosti, princip presumpce neviny a pokud s ním někdo nechtěl z důvodu jeho trestního stíhání spolupracovat, může ho žalovat!

Pan K. se brání u soudů, ale ty se rovněž tváří, že se jich problém netýká. Soudruh soudce Městského soudu v Praze Martin Valehrach projednává žalobu na ochranu osobnosti již víc než tři roky s takovou pílí, že zatím ani nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, a Obvodní soud pro Prahu 2 stačil zatím žalobu zamítnout pro – zjevně nedůvodnou – námitku promlčení, kterou stát vznesl.

Pan K. a jeho rodina tak prozatím žije z ruky do úst a čeká, že se stane zázrak, a české soudy mu za nedůvodné trestní stíhání přiznají náhradu. Byl bych velmi rád, kdybych mohl říct, že v jeho konečný úspěch věřím, ale byl bych neupřímný. Mám stále silnější pocit, že v tomto státě se žije dobře jen ničemům, a je nejvyšší čas změnit ve Sněmovní nápis Salus rei publicae suprema lex esto na něco pertinentnějšího. Třeba Darebáci sobě.