DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

neděle 28. května 2017

Poskytování informací podle NSS aneb Maškarní průvod

Babičko, herci jdou! volá dívka Valerie ve slavném Jirešově filmu. Podobný průvod kejklířů nám připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu spolu s Městským soudem v Praze, který, vyhověv pokynu Nejvyššího správního soudu, oslovil 52 osob zúčastněných na řízení, jejichž odměny za r. 2015 mají být žadateli, spolku Sodales Solonis z. s. Jana Šinágla, zprostředkovány.

Sir Humphrey Appleby by musel být na své následovníky hrdý: ze 27 vyjádření k žalobě, která tito soudu poslali, jsme ku potěše publika anonymisovali a vystavili vzorek osmi kusů: [Grégr], [Hronza], [Macák], [Májíček], [Očko], [Petera], [Pospíšil], [Sluková]; ostatní se nesou v podobném duchu, někdy jsou dokonce zcela shodné. Takto vypadá pro ilustraci jedna z replik, jimiž žalobce na vyjádření reaguje.

Míra úžasu, již úředníci projevili nad představou, že by jejich platy a odměny mohly být veřejně známé, je vskutku nesmírná (zde v podání Sira Humphreyho). Stalo-li by se to, dozvídáme se z dokumentů, zhroutila by se nebeská klenba a zahubila vše živé, žadatele o informace v to včítaje, nemluvě o důsledcích dalších: rodinný život úředníků by se ocitl v troskách, tito, opuštěni manželkami i milenkami, by se navíc museli odstěhovat, protože, jak píše jedna z úřednic, osobní střety na pracovišti nebo v soukromí (včetně například sousedů, známých atd.) vyvolané prozrazením výše příjmů nejsou žádnou výjimkou.

Z čistě praktického hlediska, protože každá replika má v průměru sedm stran, soud nyní bude muset všechny repliky vytisknout tak, aby je mohly dostat všechny zúčastněné osoby, což si vyžádá nějakých 5103 stran, a rozeslat jim je. Načež přijdou dupliky a případné další reakce, a než se sejde rok s rokem, nebo spíše desetiletí s desetiletím, informace poskytnuty nebudou. A tak to má v příkladné africké zemi být – to vše díky jednomu bizarnímu nápadu soudců Nejvyššího správního soudu, kteří dali úřednictvu vítanou příležitost, jak svoje příjmy dál utajovat.

pátek 26. května 2017

Nediskriminace

Pobavila nás odpověď veřejné ochránkyně (velmi pečlivě selektovaných a rozhodně jen něčích) práv Anny Šabatové advokátce Kláře Samkové ohledně genderově-diskriminační praxe České advokátní komory. Ač i neozbrojené oko vidí na webu této, že v orgánech jsou ženy zastoupeny zcela disproporčně, a oko ozbrojené kalkulačkou si spočítá, že v představenstvu je žen 18 %, v kontrolní radě 14 %, v kárné komisi 27 % a v odvolací stolici téže 10 %, pro ochránkyni k diskriminaci nedochází. Hodnocena tedy nebyla tato, nýbrž ona: rozuměj nikoli stížnost, nýbrž osoba stěžovatelky, a tato byla z důvodu oné, jež shledána stěžovatelkou nehodnou, zamítnuta.

Nezbývá než si povzdechnout, že veřejná funkce obsazená někým tak totálně, blyštivě nekompetentním a ve svém rozhodování v nejhorším slova smyslu stranickým, to je jev raritní i této, kvalitní veřejnou správou tedy věru nikoli slynoucí zemi.

A propos, již dlouho se domníváme, že ČAK by měla být zrušena a nahrazena pluralitním systémem státem registrovaných nezávislých komor, které by si konkurovaly. Není to přístup mezinárodně obvyklý, leč zřejmě jediná cesta, jak advokacii z neuvěřitelného marasmu, kam ji vedení stávající Komory dostalo, postupně vymanit.

Systém, který je zaměřen na utužování diktatury vedoucí kliky a trestání advokátů, kteří proti ní vystupují (Petr Kočí, Václav Láska), přičemž přímá volba kamerálních orgánů na sněmu, kam se všichni oprávnění volitelé nemohou dostavit ani fysicky, místo demokratické volby delegáty územních organisací, jež by přinesla skutečně representativní kreaci vedoucích představitelů, je ostudný v míře, která nemá jinde obdoby.

Podobně, je-li členem odvolací kárné komise sám etalon neethické advokacie Tomáš Sokol, jenž svou živnost založil na dvojjedinosti advokáta a rozhodce (sám si – formulářově – zažaluji, sám si přiznám), není nutné zabývat se pestrými životopisy dalších komorních výtečníků podrobněji.

středa 24. května 2017

Čím víc proužků, tím víc Kajínek

S mírným odstupem se jeví, že jediný, kdo pochopil propuštění vězně Jiřího Kajínka v patřičných proporcích a všech právně relevantních souvislostech, byla společnost Adidas, jež jej pro tento účel vybavila oděvem onu propagujícím. Škoda; kdyby Adidas následovali jiní, mohl Kajínek vystoupit z vězeňské fortny pokrytý logy nejrůznějších komerčních subjektů podobně jako cyklista na Giru, a před prvními dojatými slovy na svobodě se mohl podmíněně omilostněný osvěžit douškem některé stáčené kohoutkové vody s vyváženým poměrem minerálů.

Kterýmžto mírně znevažujícím úvodem chceme naznačit, že rozhodnutí o udělení milosti ani neschvalujeme, ani proti němu neprotestujeme, je nám víceméně lhostejné: pokud Kajínek vraždil, není proč, zbytek trestu mu promíjet, protože humanitární důvody u něho dány zkrátka nejsou – jedinými důvody jsou právě a jen ty mediální. Pokud naopak byl odsouzen nespravedlivě, měli by do jeho čerstvě uprázdněné cely putovat jiní, kteří mu ono příkoří způsobili.

Zbývá otázka, proč se tolik obyvatel této země s Kajínkem a jeho jímavým příběhem identifikuje a bez znalosti jediné stránky z jeho trestního spisu je přesvědčeno o jeho nevině. Kajínek jistě není první odsouzenec, jenž byl na výslovné přání davu propuštěn, vzpomeňme Barabáše (eventuálně, v apokryfním podání, Rogera), přičemž romantické okouzlení smrt očekávajím provinilcem je předmětem uměleckého ztvárnění v nespočtu případů, od Puškina a Máchy po Jaromíra Nohavicu.

Ale na druhé straně to není ani první případ, kdy byla milost udělena z důvodu pochybností o vině: pravomocně odsouzený vrah Anežky Hrůzové a Marie Klímové Leopold Hilsner byl omilostněn hned dvakrát, poprvé mu byl trest smrti přeměněn na doživotí a podruhé byl propuštěn poté, co strávil v žaláři 18 let.

Tedy nic nového pod sluncem, nový je, jak předesláno, pouze mediální a komerční potenciál, který se v nové době prozíravým podnikatelům skýtá: právně tu není k řešení nic.

pondělí 22. května 2017

Law in action

Na právu je krásné, jak lze sledovat, takříkajíc v přímém přenosu, vývoj argumentace, jak ta či ona procesní strana své argumenty ciseluje a zkrášluje, až jsou dokonalé jako precisně vybroušený briliant. Čím argumentovalo ministerstvo spravedlnosti v zamítavém stanovisku ohledně odškodnění pro Lucii Šlégrovou, jsme probírali nedávno, a dnes tu máme další iteraci téhož.

Suché, neplodné argumentační větve byly odříznuty a opuštěny – příkladmo ta, podle níž by bylo nemravné odškodnit pachatele trestného činu – ty nadějnější, notabilně že delikventka měla podat stížnost proti zastavení promlčeného stíhání, ministerstvo propracovalo a rozhojnilo své podání o novou thesi, že na průtazích se obžalovaná částečně podílela sama, a proto si nezaslouží ani náhradu za průtahy (čím průtahy zavinila, když vyjma jedné námitky vůči znalci a jedné vůči soudkyni byla celých pět let pasivní, sdělí arci ministerstvo nejspíše až osobně při jednání).

Co se mi osobně na tomto Blábolu V2.0 líbí nejvíc, je pasáž, že kdyby se (náhodou) soud nedal přesvědčit údernou dikcí odstavce, jak se žalobkyně sama zbavila svého práva na náhradu, protože nepodala ve svůj neprospěch (nepřípustnou) stížnost, nelze odškodnění vyplatit ani podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Copak ono ustanovení praví? Že právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. O promlčení ani slovo, ale nevadí: vhodně motivovaný soudce tam jistě shledá jasnou analogii!

středa 17. května 2017

Causerie z pražských ulic

Autobus MHD v neznámém českém velkoměstě, moderní, poloprázdný, přesný, jak v onom velkoměstě bývá – naštěstí – v posledních letech zvykem. Na zastávce před autobus vjede policejní auto s rozsvícenými majáky, vystoupí dva suverénní, namachrovaní policisté v uniformě a jdou ke středním dveřím. Mladík s potetovanýma rukama už ví, a tak se nebrání: vystoupí a předá policistům batoh, který tito začnou prohledávat. Autobus odjíždí.

O několik zastávek dál se scena opakuje. Tentokrát jsou policisté mnohem méně suverénní, spíše schlíplí, a dotazují se cestujících, zda s mladíkem nejela ještě jakási žena, a zda jí onen čistě náhodou něco nepředával. Ano, jela, a vystoupila o zastávku dál. Předtím si s mladíkem vyměnila několik slov ohledně policejního auta, kterého si povšimli za autobusem. Jestli od něj něco převzala, nikdo neví, nebo pokud ví, nepoví.

Inu, Policie České republiky, profíci; jen vystřihnout a nalepit do učebnice s výkladem, jak zadržení pachatele prchajícího s lupem vypadat nemá.

úterý 16. května 2017

Výročí

Právě před pěti lety proběhla Akce Rath anebo Sedmička (v českých) v krabici, jež se stala v českém právu i politice důležitým, historickým mezníkem, počátkem nového pojetí trestního práva – a dodejme, jeho zneužívání pro politické účely. Připomeňme si napřed, co jsme tehdy psali.

Fakt, že ani po pěti letech není řízení skončeno, není dobrým vysvědčením pro trestní orgány: nikdo z obviněných se nezdržuje v cizině, neskrývá se, se soudem všichni vzorně spolupracují, jenže se – a to je ten problém – hájí. S tím systém nepočítá, aby mohla postkomunistická trestní mašinerie fungovat, musí být funkce obhájce upozaděna a práva obviněných omezena na minimum – jak si představuje kupř. Jan Lata, jedna z nových hvězd bradáčovské éry.

Rathovská anabase se stala symbolem neefektivity státu při boji ze zločinem, což přehlédnout by dokázal jen slepý. Klíčovou otázkou je, co s tím, přičemž lze očekávat, že čím radikálnější řešení, tím populárnější. Politici jistě budou, nejen v předvolební době, dotazováni, jak by chtěli změnit justici, aby se Rathův nekonečný příběh nemohl opakovat, a čím radikálnější odpověď a čím vyšší rotační rychlost zatočení s nimi, tím pro politika moudro vyslovivšího lépe.

A co by pomohlo ve skutečnosti? V první řadě porotní soudnictví. Porotní soudy jsou rychlé a nelze je ovlivnit tak snadno jako soudce profesionální. Za druhé přísná měřítka pro posuzování přípustnosti důkazů, tak aby trestní orgány ani nezkoušely triky se spřáteleným soudcem, který má náhodou toho dne službu. Za třetí širší možnost dohody o vině a trestu. Tím by se soudům odlehčilo a mohly by rozhodovat nikoli za několik let, ale do půl roku.

Nic z toho ale jako reálné nevidíme: jestli Rathův případ něco přinese, bude to velmi pravděpodobně jen omezení práva na obhajobu, jak za to státní zástupci již nyní vehementně lobbují.

sobota 13. května 2017

Čtenost blogu

Stejně jako vloni, i letos zveřejňujeme základní statistické údaje o čtenosti tohoto blogu:


Přestože mám subjektivně pocit, že píšu stále hůř, a minimálně poslední rok nesnesitelně špatně, čtenost stoupá; otázkou je, zda jsou tyto dvě skutečnosti v rozporu.