Neoprávněná exekuce není zásahem do osobnostního práva

Soudkyni Okresního soudu v Berouně Marcelu Součkovou jsme poznali jako dámu nevysoké inteligence a pohříchu nedostatečné představivosti, za což jsme jí udělili titul Osel měsíce listopadu 2011. Nyní má velkou šanci na double: dnes vyhlášeným rozsudkem žalobu zamítla a vysvětlila, že neoprávněně nařízená exekuce (resp. soudní výkon rozhodnutí) není odškodnění vyžadujícím zásahem do osobnostního práva povinného, ale je to jakási provozní nehoda, nedopatření, které nestojí za řeč. To, že měl povinný mj. několik měsíců zablokované bankovní konto, lze přejít mávnutím ruky. Zmýlená neplatí, i mistr tesař se utne, jedeme dál!

Aktualisováno.
Zvukový záznam (bohužel nepříliš kvalitní). Odůvodnění rozsudku je k pláči: Soudkyně vysvětlila, že banka nevede žádný interní seznam dlužníků – sama to přece soudu napsala! – a zásah do práv žalobce spočívající v půl roku probíhající neoprávněné exekuci je naprosto minimální. Existenci dlužnických registrů, které banky o svých klientech vedou a sdílejí, často skrytě před zraky příslušných orgánů (ÚOOU), kam se žalobce dostal a kde je pravděpodobně dodnes evidován, se žaloba pokoušela prokázat předložením příslušných rozhodnutí ÚOOÚ, avšak tento důkaz byl zamítnut: netýká se přece žalobce, ale úplně jiných osob!

Tragický výkon soudkyně Součkové, jak jsme slíbili, oceňujeme cenou Osel měsíce a blahopřejeme s konstatací, že dokud budou u českých soudů rozhodovat takové – s prominutím – pitomé nány, jako je ona, nezbývá než závidět pokročilejším africkým zemím jejich výbornou justici.

Plaidoyer aneb K dědičnosti osobnostních sporů

Jak naznačeno v titulku, hodlám plaidovat, a to za změnu občanského zákoníku, jenž de lege lata neumožňuje přechod nároků z porušení osobnostního práva na dědice, stanově namísto toho toliko možnost domáhat se ochrany postmortální (§ 15 ObčZ/1964, resp. § 82 odst. 2 ObčZ/2012).

Případ uraženého pedagoga, započavší v lednu 1990 a dodnes pravomocně neskončený, ukazuje na nutnost urychlené novelisace této partie soukromého práva: je-li už dnes možné zdědit průtahy v řízení, nevidím nejmenší důvod, proč by neměly být děděny i osobnostní nároky, nota bene trvá-li českým soudům jejich projednání i více než 20 let. Ano, uznávám, že formulace omluvy je mi skutečně líto, že můj dědeček urazil vaši babičku, a prohlašuji, že tato dáma nebyla stará rašple a dementní ochechule, může vzbuzovat jisté pochybnosti o účinnosti a včasnosti ochrany poskytnuté porušenému právu, avšak nevadí-li to zjevně soudu, proč by to mělo vadit stranám?

Náš v mezidobí zlidovělý komentář týkající se děditelných průtahů v řízení pak bude mít tuto novou kanonickou podobu: Zemřel chudý. Jeho děti po něm zdědily jen nábytek, trochu obnošeného šatstva, troje průtahy, jednu hrubou urážku a dvě facky.

Katholické busny jako pramen ústavní krise

Když ve středověku vznikl spor mezi – církví spravovanou – universitou a světskou mocí, řešilo se to interdiktem, což znamenalo, že duchovní v universitním městě dočasně přestali věřícím udělovat svátost eucharistie a věřící, zbaveni tohoto dobrodiní, si dříve nebo později na své vrchnosti vynutili uzavření smíru.

To dnes už nejde, jednak o eucharistii průměrný Čech-atheista nestojí, jednak se i university vymanily z moci církve a jejich zákazu by nikdo neuposlechl. Doba pokročila, a bitvu mezi pražskou universitou a přímo volenou státní hlavou tak povedou na straně jedné demonstranti a petenti, začasté notoričtí, jistě s mohutnou mediální podporou osiřelých bojovníků Jediné a Pravé Pravdy a Lásky, na druhé pak voliči řečené nejvyšší hlavy, populace bůčková a novácká, novodobí proléti, lid na sensorické vjemy méně náročný než pražská kavárna, zato však mnohonásobně, neskonale početnější.

Po právní stránce tu nejde o nic jiného než o ústavní krisi, arci nikoli nepředvídanou. Jako mnozí další i já jsem upozorňoval, že přímá volba presidenta musí být nutně provázena drastickým omezením pravomocí presidenta republiky, protože stávající Ústava ponechává příliš prostoru k abusivním výkladům a neučiní-li se těmto nelegitimním pretensím přítrž, můžeme se jednoho krásného dne probudit do presidentského systému.

Optimisté jako Eliška Wagnerová tvrdí, že k fixaci presidentských pravomocí postačí ústavní obyčeje. To je však omyl, jednak proto, že v řadě případů takové obyčeje neexistují (jak se např. zjistilo, presidenti s odkazem na svou roli v zahraniční politice rutinně hovořili do výběru velvyslanců, takže žádný obyčej nebyl, není a nebude), jednak ústava neposkytuje dostatečně účinnou ochranu před presidentem, který ústavní obyčej poruší – jedinou remedurou pro takovou eventualitu je nepraktická a už čtyři sta let neužívaná defenestrace.

Kádrování profesorských habilitantů je bezesporu odporné a je to hrubý zásah do akademických svobod, avšak president republiky tyto praktiky provozující je beztrestný: svévolně vetovat rozhodnutí akademické komunity není hrubým porušením ústavního řádu, zákon o vysokých školách není ústavním zákonem a Putna může svobodně vědecky bádat podle čl. 15 odst. 2 Listiny klidně i jako doživotní docent.

Co tedy dělat? Nevím: třeba bychom mohli Miloše Magnissima o dodržování ústavních principů poníženě poprosit.

Údajný neonacista-pedofil zproštěn obžaloby

O případu CD s dětskou pornografií, které se po 20 měsících našlo mezi věcmi z domovní prohlídky u jednoho ze zadržených v akci Power I, jsme na tomto blogu referovali zde a zde. Obvinění tehdy využila Věra Tydlitátová a napadla v souvislosti s ním nálepkové zločince, pročež však byla obhájcem obviněných v obou kausách Robertem Cholenským – nepopírám, že s mým podstatným přičiněním – odkázána do příslušných mezí a musela se veřejně omluvit.

Poté jsem o případu přestal psát, neboť mým zvykem je zveřejňovat ke všem kausám anonymisovaná rozhodnutí, což jsem nemohl, aniž bych tím obviněného pedofila přiváděl do trapné situace: je pochopitelné, že i když CD mu podstrčila policie, projednávání tohoto druhu trestné činnosti není nikomu příjemné, a cílem mé publicistiky není uvádět obviněné do rozpaků třeba tím, že bych v takto citlivé záležitosti nechtěně prozradil jejich identitu.

Nyní řízení zřejmě již definitivně skončilo, a tak mohu svým čtenářům přinést ve stručné retrospektivě aspoň přehled toho nejdůležitějšího, co se v něm odehrálo.

V září 2011 byla u Obvodního soudu pro Prahu 8 podána obžaloba, pod níž je podepsána Gisela Vojtěchovská. Samosoudce Petr Novák však obžalovaného velmi rychle zprostil obžaloby, praviv, že držením jediného CD nemohl být trestný čin přechovávání dětské pornografie spáchán. OSZ se odvolalo a Městský soud v Praze rozsudek v únoru 2012 zrušil, leč nařídil soudu I. stupně zabývat se i otázkou, zda předmětné CD bylo vůbec mezi věcmi obviněného nalezeno, což předtím přirozeně nebylo významné.

Poté se soudce Novák pokusil případ zamést pod koberec: trestní stíhání zastavil s odkazem na běžící proces Power I/II. To obžalovaný odmítl, podal stížnost, a městský soud i toto rozhodnutí zrušil a uložil obvodnímu soudu provést potřebné dokazování.

To bylo velmi dlouhé a úmorné, nikoli však prosté zajímavosti. Zjistilo se při něm, že k věcem zajištěným při domovních prohlídkách měl přístup naprosto nedefinovaný okruh osob, takže s inkriminovaným CD mohl manipulovat kdokoli, kdo a kdy CD-čka očísloval, policie netuší (rozhodně to však nebylo v den prohlídky), a Kriminalistický ústav Praha (KÚP) dodal serii odborných vyjádření, která sice s odborností neměla nic společného, zato byla zjevně vedena snahou policejní versi událostí podpořit (o kvalitách této instituce jsme psali např. v souvislosti s případem tramvajového vraha McCraee). Soudce smyšlenkám expertů naštěstí neuvěřil a v dubnu 2013 vydal další zprošťující rozsudek, proti němuž se už, jak se zdá, žádná ze stran neodvolala.

Z odůvodnění stručně ocitujme:

Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soud výslechy svědků – policistů zadokumentoval pohyb věcí zajištěných při domovních prohlídkách, přičemž z výpovědí vyplývá, že se jednalo o veliké množství věcí, které se vyhodnocovaly mnoho měsíců. Z výpovědí svědků – policistů vyplývá, že výrobní čísla zajištěných CD se nezapisovala. Z usnesení Městského soudu v Praze ale jednoznačně vyplývá, že pro identifikaci předmětného CD je potřeba zjistit jeho výrobní číslo. Proto soud požádal Kriminalistický ústav Praha o odborné vyjádření, ze kterého vyplývá, že z fotografie z domovní prohlídky nelze sporné CD-R Verbatim identifikovat. Protože předmětné CD nelze podle výrobního čísla identifikovat a Městský soud v Praze, jehož právním názorem je zdejší soud vázán, uvedl, že lze přistoupit na verzi obžalovaného, že mohlo dojít k záměně, když protokol o domovní prohlídce svědčí pouze o druhotné shodnosti, avšak není nikde uvedeno výrobní číslo, které je na každém CD nosiči vyznačeno, aby nedošlo k záměně s event. jinými CD nosiči, nezbylo soudu než obžalovaného obžaloby zprostit, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek pro nějž je obžalovaný stíhán.

K tomu dodejme, že zhodnocení závěrů KÚP je lehce zavádějící: ve skutečnosti totiž KÚP tvrdil, že z rozmazané fotografie lze výrobní číslo vyčíst. O kvalitě znaleckého výkonu nechť si učiní představu čtenář sám, budiž zároveň varován pro případ, že by snad někdy v budoucnosti měl tendenci v nestrannost Ústavu uvěřit (hloubavějším ze čtenářů prozradím, že KÚP měl za úkol ve výrobním čísle odhalit 5005 56MC 42390, což se mu téměř podařilo – že by methoda diskursivní analysy v praxi? Inu, kde je vůle, tam je i cesta…):

Daňového poplatníka bude tato kratochvíle stát bratru 200 až 250 tisíc korun na nákladech obhajoby, které bude muset nyní Česká republika obviněnému zaplatit, o nákladech samotného trestního řízení nemluvě.

Kdo CD mezi zajištěné věci podstrčil (případně na prázdný nosič dětské porno vypálil, což je pravděpodobnější), se zřejmě už nikdy nedozvíme, a tak nezbývá než pedofilovi poblahopřát k rozsudku a sami sobě ke skvělému policejnímu sboru, jejž máme to potěšení ze svých daní financovat.

Aktualisováno.
A pro potěchu ucha i ducha krátký výsek z výslechu pplk. Miroslava Štěpána z ÚOOZ, an vysvětluje, jak se s věcmi z domovních prohlídek na policii nakládalo. Tak přesvědčivě a přehledně by to, myslím, nepodal ani Felix Holzmann!

Velmi dobrá nominace dalších ústavních soudců

Miloš Virosa Zeman, t. č. president republiky, navrhl Senátu další tři kandidáty na ústavní soudce, soudkyni NSS Kateřinu Šimáčkovou, ústavního soudce Miloslava Výborného a soudce NS Ludvíka Davida. Proti nominaci Šimáčkové a Davida nelze namítat vůbec nic, pokud jde o Výborného, v prvním funkčním období prokázal značnou názorovou konsistenci a i když je na jeho produkci znát, že je stoupencem konservativní školy jurisprudence a nemá pochopení pro modernistické výstřelky jako je svoboda slova – viz jeho slavné usnesení o závadové transsubstanciaci číslovaného textilu –, domnívám se, že i tento typ soudců by měl být v plénu Ústavního soudu zastoupen.

Schází pouze očekávaná odměna za vyřazení Zemanova protikandidáta v presidentské volbě Tomio Okamury: ačkoli se nominace Vojtěcha Šimíčka a/nebo Zdeňka Kühna, soudců NSS, kteří se na volebním podvodu podíleli, zdála takřka hotovou věcí, Zeman si s odměňováním věrných dává na čas a zatím je ponechává v napětí. Dobře jim tak, řekl bych…

Stíhání popírače Šinágla bylo pravomocně zastaveno

Krajský soud v Praze svým (nekomunistickým) senátem 12 To předsedkyně Evy Milcové potvrdil rozhodnutí berounského soudu o zastavení trestního stíhání popírače nacistického genocidia Jana Šinágla. Odůvodnění je poměrně rozsáhlé a i když bychom ho asi nemohli označit za přelomové nebo mimořádně odvážné, patří v produkci českých soudů k nadprůměru.

Trestní stíhání je tedy u konce, zbývá sumarisovat, co jsme se z něj dozvěděli.

Především to, že ministerstvo vnitra dokáže iniciovat prima facie a a limine nedůvodné trestní stíhání politicky nepohodlných osob, disidentů. Připomeňme, že trestní stíhání bylo zahájeno přes nesouhlas OSZ v Berouně na přímý pokyn dohledového KSZ v Praze, takže není pravděpodobné, že by si chtěl s J. Šináglem vyřizovat účty někdo jiný než právě ministerstvo, jemuž se ve sporu o registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nedostává argumentů a proto by rádo udělalo z členů přípravného výboru zločince. To není dobrá zpráva, státní zastupitelství není jen dalším odborem ministerstva vnitra, a nepochybně by mělo být schopno samo posoudit, zda je trestní oznámení na popírače Šinágla důvodné. Instrumentalisace trestního práva a jeho přetvoření v nástroj státní politiky, zbraň v boji s vnitřním nepřítelem, jsou znakem totalitního, nikoli demokratického režimu.

Za druhé se v pravém světle předvedl ÚSTR a jím zaměstnávaný amatérský historik Jaroslav Čvančara. Nevím, jak vážení čtenáři, ale já bych opravdu raději ze svých daní na tomto místě platil odborníka než nadšeného diletanta, jehož splácanina zůstaniž na mém serveru vystavena jako odstrašující příklad škodlivosti nevzdělaného enthusiasmu v historiografii.

Dalším pěkným exponátem a odkazem budoucím generacím je i dílo znalkyně a učitelky mateřské školy Lenky Vrchlavské – ano, té, která se ve znaleckém posudku dovolává Drdova Vyššího principu. A chybět nemůže práce Josefa Zouhara, který se rovněž vyznamenal plamenným posudkem sestaveným bez kritické analysy toho, o čem se v posuzovaných článcích píše.

Příjemným zjištěním je, že past nakonec sklapla naprázdno a podobně jako brněnský soudce Michal Kabelík, jeho mostecký kolega Pavel Plch a pražská soudkyně Dana Šindelářová, soudce Okresního soudu v Berouně Michal Pařez se mašinerii vzepřel a justice nakonec poskytla i v tomto případě svobodě projevu ochranu.

Náhrada za pirátský software opět na scéně

Otázce náhrady škody za pirátské šíření díla jsme se věnovali v r. 2009, ještě před vznikem tohoto blogu, na Slepecké holi. Tehdy jsme také upozornili na rozsudek z Virginie, podle něhož nelze výši škody v těchto případech vůbec stanovit.

Uvidíme, jak si s problémem poradí soud český, který se patrně bude zabývat nárokem České protipirátské unie (ČPU) na náhradu za nedovolené šíření internetových odkazů. Anebo možná ne, a tisková zpráva byla vytvořena pouze s úmyslem zastrašit.

Do nové úrovně posouvá právní otázku výše škody praxe některých výrobců softwaru, např. Adobe u svých produktů Photoshop a Illustrator CC, poskytovat software výhradně jako službu. Nemám pochybnost, že ČPU bude v těchto případech počítat hodnotu z licenčních poplatků nejméně za 99, případně 999 let, avšak soud nebude mít už vůbec žádné vodítko, jak náhradu určit: u upiráceného filmu lze při troše zlé vůle vyjít z toho, kolik by stál tentýž obsah na nosiči, u softwaru poskytovaného jako služba, bez možnosti jednorázové platby, taková možnost neexistuje.