DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

středa 16. dubna 2014

Ústavní soud k bankovním poplatkům

Prostý Čech, k jehož dobrým vlastnostem vždy patřil odpor k hujerům a patolízalům a který nechodil pro ostřejší, leč výstižné slovo daleko, kdysi pravíval, že když někdo zastává funkci v komunistické straně, nemůže to být žádná malá svině. Malá svině arci není ani ústavní soudce Jan Filip, komunistický nomenklaturní kádr narychlo přeškolený na demokrata; je ostudou této země i jeho ústavního soudu, že takový bezcharakterní jedinec tam smí soudit, ale nerad bych se opakoval a obtěžoval své čtenáře lítostnými explikacemi, jež jsou vzhledem k naladění veřejnosti vůči bývalým komunistům v justici bezzubé: jediné, co nám zbývá, je soudruhu soudci Filipovi při každé vhodné příležitosti připomínat, co si o něm myslíme a za co jej považujeme.

Leč neodbočujme. Prvním mediálně exponovaným počinem J. Filipa v jeho funkci je včera vyhlášený nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 týkající se hromadných žalob na vrácení bankovních poplatků vybraných v souvislosti se spotřebitelskými úvěry. Případ jsem nesledoval podrobně, nicméně nález nemám za právě přesvědčivě odůvodněný, a dokážu si snadno představit, že jiný soudce zpravodaj, příkladmo Pavel Rychetský nebo Kateřina Šimáčková, by dospěl k opačnému závěru.

Kausa bankovních poplatků je význačná i tím, že jde o jeden z prvních případů, kdy advokátní kancelář využila pro nábor klientů taktiky krycího občanského sdružení, čímž pro forma vyhověla ethickým regulím, které advokátům zakazují aktivně oslovovat klientelu formou reklamy (o jejich smysluplnosti a účelnosti by se arci rovněž dalo široce debatovat, ale to je zase jiná právnická pohádka).

Na počátku stála praxe bank, které svým klientům vedle úroku z úvěru naúčtovaly nejrůznější poplatky, o jejichž existenci neměl klient v době uzavření úvěrové smlouvy ponětí, např. poplatek za vedení úvěrového účtu nebo za správu úvěru. A aby toho nebylo málo, minimálně některé banky tyto poplatky během smluvního vztahu jednostranně zvyšovaly.

To je marketingový trik, který nelze ani při nejlepší vůli označit za poctivý. Představme si, že by tak postupoval supermarket prodávající nábytek. V pondělí bychom tam nakoupili zboží za deset tisíc korun, za výhodné ceny, a ve středu by dorazila faktura na další dva tisíce za správu nákupu. Ale holenkové, vy jste snad nečetli naše všeobecné obchodní podmínky, kde se na straně šest pětibodovým písmem o tomto poplatku jasně hovoří? Vaše chyba.

Banky tedy klientům účtovaly poplatky za služby, které buď fakticky neposkytovaly vůbec (vedení účtu) anebo šlo o samozřejmou a nedílnou součást úvěrového obchodu (správa úvěru). Pod vlivem německé judikatury, která výběr takových poplatků označila za nepřípustný, se klienti českých bank domáhali po svých bankách vrácení těchto poplatků, a včera u Ústavního soudu poprvé neuspěli.

Nález je sice relativně obsáhlý, ale pohříchu málo přesvědčivý.

Ústavní soud se předně pokusil zbavit povinnosti o sporu rozhodnout s poukazem na to, že se vesměs jedná o bagatelní částky a z bagatelních sporů zásadně nemůže vzejít porušení ústavních práv. Nález mimo jiné argumentoval tím, že soudy I. stupně rozsudky v bagatelních věcech nemusejí zevrubně odůvodňovat, takže by Ústavní soud musel dělat práci za ně a důvody rozhodnutí domyslet. Tak tomu ale není, a v této části připomíná nález produkty z doby vrcholného holländerovského svévolismu: k porušení základních práv dochází relativně velmi často právě v oblasti justičního bagatelna, protože právě tam je největší prostor, jak podnikatelé mohou využít oslabené možnosti právní obrany poškozených-spotřebitelů. Ostatně i nejvyšší soudy jiných zemí rozhodují o bagatelách relativně často a tyto případy, jsou-li typově významné, v rámci selekce nápadu aktivně vyhledávají.

Poplatková praxe bank se dotkla velkého počtu osob a rozměr řešené právní otázky rozhodně bagatelní není, neboť jde o to, zda soudy poskytnou nebo neposkytnou spotřebiteli ochranu před fraudulentním jednáním dodavatele-bankovního podnikatele. V pasáži věnované smluvnímu vztahu je nález zřejmě vůbec nejslabší. Principem ochrany spotřebitele je, že stát zasahuje do principem smluvní volnosti jinak ovládaných vztahů s cílem zabránit podnikateli v nepoctivém jednání, ve kterém by mu jinak zabránila samotná protistrana, pokud by jí byl plnohodnotný kontrahent a nikoli neinformovaný, zmatený, manipulovatelný a často i nedostatečně motivovaný spotřebitel.

V daném případě nelze rozumně pochybovat, že banky zneužily svého postavení a přiměly své klienty k uzavření smluv za horších podmínek, než jim presentovaly. Obecné soudy poškozeným klientům ochranu neposkytly a nápravu tedy mohl zajistit pouze Ústavní soud. Nejde tu o typický spor mezi socialisty, požadujícími ochranu občana na každém kroku, a liberály, ale o to, že jednání bank, ač nebylo klientům zcela skryto, bylo prima facie nepoctivé. Ústavní soud se této nepoctivosti bohužel zastal a dal tak bankám, ale i dalším podnikatelům, zelenou k vymýšlení nových triků, jak své zákazníky oškubat.

Podobná je situace u nákladů řízení. Tam Ústavní soud judikoval v přímém rozporu se svou vlastní přísudkovou judikaturou a umožnil advokátům zastupujícím banky dosáhnout za velký počet typově zcela identických sporů plné odměny. Asi aby si klienti bank lépe rozmysleli, než si příště troufnou podat na někoho mocného a bohatého žalobu.

úterý 15. dubna 2014

Rozsudek ve věci Sudetoněmeckého krajanského sdružení

Dnes byl doručen rozsudek ve věci registrace Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, o němž jsme krátce referovali již minulý týden.

Jak víme, ministerstvo vnitra v posledním, v pořadí třetím rozhodnutí o odmítnutí registrace uvedlo, že název sdružení je nedovolený. To soud podle očekávání neakceptoval, judikovav:
Závěr žalovaného o nedovolenosti zamýšleného sdružení považuje soud za zmatečný. Shledal-li žalovaný, že cíle činnosti zamýšleného sdružení neodůvodňují zásah do sdružovacího práva, pak nelze učinit závěr, že jde o sdružení nedovolené podle § 4 písm. a) zákona. Považuje-li žalovaný za zásadní důvod postupu podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o sdružování občanů název zamýšleného sdružení jako způsob dosahování cílů sdružení, tedy že jde o sdružení nedovolené podle § 4 písm. b) téhož zákona, musí konkrétně uvést ustanovení ústavy či zákona, se kterými je způsob dosahování cílů zamýšleného sdružení, to je název sdružení, v rozporu. Chtěl-li snad žalovaný odlišit cíle sledované stanovami, které shledal v pořádku, od cílů sledovaných názvem zamýšleného sdružení, které shledal závadnými, obsahuje jeho úvaha logický rozpor. Je-li název zamýšleného sdružení způsobem, jímž jsou dosahovány cíle sdružení, nemůže být sám název hodnocen jako cíl, jehož chce sdružení dosáhnout.
Soud nezpochybňuje možnost hodnotit občanské sdružení jako nedovolené na základě jeho názvu, může se však jednat pouze o případy, kdy by již samotný název byl v rozporu s ústavou či zákonem, např. vybízel k páchání trestné činnosti, vyzýval k rasové nesnášenlivosti, zpochybňoval suverenitu státu apod. Po takovém zjištění by pak musela následovat úvaha o nezbytnosti zákazu tohoto sdružení v demokratické společnosti.
Vzhledem k tradičně strašidelné úrovni senátu Evy Pechové to není špatné, avšak naši registraci to dál neposouvá, zvlášť jestliže soud v závěru rozsudku ministerstvu doporučil, aby v dalším řízení zohlednilo účinnost nového občanského zákoníku a rejstříkového zákona – přestože ObčZ v § 3410 odst. 1 postuluje, že běžící řízení o zápisu právnické osoby do veřejného rejstříku se dokončí podle dosavadních předpisů.

Klíčovým nyní bude, zda toto ustanovení dopadá i na registraci občanských sdružení, jestliže ta se dosud stricto sensu do veřejného rejstříku nezapisovala. Systematický výklad je zde jednoznačný, a je podporován rovněž výkladem logickým: protože stanovy z r. 2009 i samotný návrh registrace odpovídají zrušenému SdrZ, nemohl by mu soud podle ObčZ vyhovět, ledaže by přistoupil na to, že z hlediska hmotného práva bude postupovat podle SdrZ, procesně však podle ObčZ a RejZ. To je ovšem taková singularita, že se ji i moje jinak dosti široká právnická fantasie vzpírá pojmout. Jasno by mohla do problému vnést přechodná ustanovení RejZ, ta však v § 125 zarputile mlčí.

Výsledkem v každém případě je, že boj nekončí, státní orgány dál nemíní činnost našeho spolku umožnit, a k soudům vyšších stupňů máme stále stejně daleko jako dosud.

pondělí 14. dubna 2014

Žádné peníze jsem neukradl, a ta částka taky nesouhlasí!

Má ještě smysl rozčilovat se nad úrovní soudců v této zemi? Znovu připomínat, že prestiž této profese je kdesi na úrovni metaře (a mnozí by ještě dodali, že metař aspoň dělá něco užitečného)? Patrně nemá, a je tím nepochopitelnější, proč byl šéf soudcovských quasiodborů Tomáš Lichovník navržen ústavním soudcem.

Leč neodbíhejme: jak referovala televise Nova, předseda sokolovského okresního soudu hájil svou soudkyni Ivanu Hovorkovou, která měla na chodbě soudní budovy urážet strany, těmito památnými slovy: Především musím zdůraznit, že doktorka Hovorková nikoho neurážela, nikomu nenadávala a už vůbec ne účastníkům. Výroky byly vyneseny neveřejně, v soukromí.

Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Catilino, naší trpělivosti? Pomineme-li komický náboj výroku, který nemá daleko k onomu nadepsanému, nelze se nepozastavit nad neuvěřitelnou drzostí předsedy soudu, jenž v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, nařizujícím soudci i v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce, tvrdí, že pokud snad nadávky účastníkům padly mimo jednání, vlastně se nic nestalo.

To je arci systémový problém a nezbývá mi než znovu zopakovat, co jsem napsal již několikrát: na rozdíl od zesnulého Vojtěcha Cepla st. jsem se vždy domníval, že soudcovská nezávislost má svou nepopiratelnou hodnotu, ale ta je jen relativní a musí být poměřována i dalšími měřítky, která společnost na justici klade. Je pěkné, že máme o něco nezávislejší soudce než např. Slováci nebo Rusové, ale je-li naše justice naplněna personálním substrátem kvality toaletářka, opilec nebo laciný con artist (což řka, patřím směrem k Litoměřicím, jejichž soud se stal přímo symbolem soudcovské korupce), je takové soudnictví pro kočku úplně stejně jako to slovenské nebo ruské.

Pochopí už konečně někdo, že autorita soudce vyvěrá primárně z jeho osobních a morálních kvalit, a že moudrá společnost o úroveň svých soudců dbá tak, že profese soudce tam nezaujímá na žebříčcích pollsterů nejnižší, ale nejvyšší příčky? Neodvolatelní, hloupí a arogantní soudci, to je, bohužel, pro zájem spravedlnosti smrtící cocktail.

pátek 11. dubna 2014

Bachař Vondruška nevinen

Netěžko být v této zemi prorokem. Před půlšestým rokem jsem na svůj, tehdy novotou zářící, blog a margo oné záležitosti napsal: Výsledek hlavního líčení si lze celkem živě představit: jen velmi neschopný advokát by nedosáhl zprošťujícího rozsudku za situace, kdy celá obžaloba týkající se události 25 let staré stojí na několika svědeckých výpovědích osob, které mají tisíc a jeden důvod vypovídat v neprospěch obžalovaného. Pravda a láska tak zase jednou nezvítězí nad lží a nenávistí, a výjimečně zcela po právu.

Stalo se.

úterý 8. dubna 2014

Městský soud v Praze zrušil i třetí rozhodnutí o odmítnutí registrace našeho spolku

Pouhý rok stačil Městskému soudu v Praze, aby projednal naši správní žalobu proti již třetímu rozhodnutí Ministerstva vnitra o odmítnutí registrace Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zatím je k disposici pouze výrok rozsudku, avšak lze se důvodně domnívat, že i poslední rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, jak jsme ostatně sami navrhovali.

Nyní je otázkou, co dál. Registrační řízení běží čtyři roky a osm měsíců, a taktika ministerstva obstruovat naši činnost opakovaným vydáváním nepřezkoumatelných rozhodnutí slaví úspěch: točíme se v bludném kruhu mezi ministerstvem a soudem první stolice a nemůžeme z něj ven. Máme čekat na další rozhodnutí, na páté, šesté, anebo bychom měli prohlásit pořad správního soudnictví za neúčinný a jít přímo k Ústavnímu soudu?

pátek 4. dubna 2014

Ústavní přestupek aneb K otázce správněprávní nezpůsobilosti positivních lustrantů

A pak, že právo nemůže být zábavné: Úřad městské části Praha 1 hodlá zahájit přestupkové řízení s Bohuslavem Sobotkou za to, že ten jako premier navrhl jmenovat ministrem positivně lustrovaného Andreje Babiše. S podobnou mírou právní relevance by mohl být chodec, který přešel na červenou, stíhán pro rozpoutání útočné války.

Zajímavější bude arci osud správních aktů, které Babiš vydal a vydá. Pokud by fakt positivní lustrace vyšel najevo až později, nebyla by jejich platnost patrně napadnutelná, ale protože Babiš lustrační osvědčení nepředložil, ač k tomu byl povinen, lze zpochybnit jeho oprávnění k výkonu ministerských pravomocí a limine. Podobně, byl-li by ministrem jmenován nezletilec nebo nesvéprávný, a tento fakt by byl znám již v době jmenování, byla by nicotná všechna jednání, která by tato osoba jako ministr domněle učinila: ministrem se totiž nikdy nestala.

Můj odhad je ovšem takový, že Babiš si negativní lustraci na Slovensku prostě koupí a tím bude problém zažehnán.

čtvrtek 3. dubna 2014

Šikana soudců na Slovensku

Píšeme tu často o žalostné úrovni českých soudců, z nichž většina má morální kvality nedosahující kvalit průměrného obžalovaného kapsáře nebo pasáka; je dobře si připomenout, že jinde jsou na tom s justicí ještě hůř: na Slovensku je kupř. v modě šikana soudců kárnými návrhy, což vnáší do rozhodování soudů nový motivační prvek: prvek existenční nejistoty a strachu.

Jeden takový karas padl v kause trestního řízení Jana Antonína Bati, jehož potomky mám tu čest právně zastupovat. Vše podstatné je v odkazovaném článku, sluší se dodat, že jsem paní redaktorce řekl cosi velmi nepěkného i na adresu předsedy slovenského Nejvyššího soudu Štefana Harabina, který z pronásledování svých nepřátel kárnými návrhy učinil cosi jako standardní pracovní methodu; to se arci do novin nedostalo – inu, každé medium má a zná své politické limity.

Kárná žaloba samotná, resp. kárné provinění, jehož se měl soudce Pavol Tomík dopustit, je smyšlené a jeho jediným cílem je zastrašit jeho kolegy, neboť k nim se zakrátko dostane i žaloba týkající se náhrady za znárodněný majetek Baťova koncernu na Slovensku, a co kdyby chtěli rozhodnout podle práva a nikoli podle představ slovenských vládních vašnostů…

Návrh na povolení obnovy řízení z r. 2010, jemuž Tomíkův senát po téměř třech letech vyhověl, je prima facie důvodný a ani sebeintensivnější spin doctoring slovenské vlády – a patrně i tajné služby –, které si v posledních měsících objednávají protibaťovské články a televisní reportage jako na běžícím pásu, nemůže změnit nic na tom, že J. A. Baťa nejenže nebyl nacistický kolaborant, ale byl zřejmě vůbec nejštědřejším sponsorem jak Benešovy vlády, tak Slovenského národního povstání. Proradný Beneš se mu arci po válce odvděčil tak, jak bylo jeho zvykem.

Čistě pragmaticky, pokud se kárné řízení se soudcem Tomíkem skutečně bude konat, je to jen v náš prospěch, protože ve Štrasburku si jistě rádi poslechnou, jak se vedlo soudcům, kteří měli tu smělost rozhodnout bez ohledu na přání vlády.