Evropa smí povstat

Hlavní líčení se třemi nositeli transparentu Evropo povstaň! – Za společnou Evropu našich národů skončilo dnes u Městského soudu v Brně zprošťujícím rozsudkem. Přes usilovnou snahu znalce Ivo Svobody aplikovat methodu historické diskursivní analysy, v provedení synchronním i diachronním a v podobě makrohistorické i mikrohistorické, včetně všech relevantních instancí vymezování a povrchů vnoření (miluju tuhle pseudospolečenskovědní hantýrku!), soudce David Otevřel v jednání obžalovaných trestný čin neshledal.

Aktualisováno.
Prozatím mediální ztvárnění: Česká televise, Novinky, Brněnský deník.

Aktualisováno.
Zvukové záznamy: výslech znalce, závěrečné řeči, ústní odůvodnění rozsudku.

Z vystoupení znalce Svobody, jenž se tentokrát viditelně snažil protistranu ublábolit, bych ctěné obecenstvo rád upozornil na jeho tvrzení, že každý znalec je jedinečný, a proto není nic divného na tom, jestliže jeho methodu historické diskursivní analysy nikdo jiný nepoužívá.

Říci něco podobného znalec z oboru kupř. balistiky, byl by takový jedinec zřejmě soudem ihned svěřen do péče lékařů-specialistů a jeho posudek použit na podpal. Znalecké zkoumání má smysl jedině tehdy, jestliže použitá methodika je ověřená, všeobecně uznávaná a přezkoumatelná, a to do té míry, že z deseti dotázaných znalců odpoví všech deset zcela nebo do značné míry identicky: kulka prošla při výstřelu tou-a-tou hlavní, biologický materiál nalezený na oděvu poškozené je s pravděpodobností nejméně (1 – 10^–8) sperma obviněného, předložená bankovka je padělaná a byla zhotovena pomocí štočku zajištěného v tom-a-tom bytě.

Je-li v oblasti společenských věd situace taková, že produkt domněle znaleckého zkoumání je výsledkem jedinečné a neopakovatelné tvůrčí činnosti znalce, jedná se nikoli o znalecký posudek, ale o umělecké dílo, jež je jako důkaz v trestním řízení nepoužitelné, už proto, že v něm se uplatňuje zásada in dubio pro reo a závisí-li znalecký závěr rozhodující měrou na výběru znalce, je taková pochybnost bez dalšího dána.

Znalec, jehož methoda je neverifikovatelná, by měl za své znalecké posudky dostávat přiměřenou, tedy nulovou odměnu.

Svou hodnotu má rovněž Svobodův výklad o rozdílu mezi obyčejnými a zástupnými symboly: trochu mi to připomnělo authentické autorské vysvětlení, jak jednoduše odečíst čas z brněnského orloje.

Ústavní soud znovu k tzv. nenárokovým dovoláním

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 v úterý Ústavní soud derogoval ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jež umožňuje podat tzv. nenárokové dovolání v případě, že odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V takovém případě, vedle podmínky minimální výše předmětu řízení, musí dovolací soud dojít k závěru, že rozhodovaná věc má po právní stránce zásadní význam. Toto ustanovení bylo ovšem v minulosti Nejvyšším soudem interpretováno tak vagně a nepředvídatelně, že se Ústavní soud, seznav, že se dovolací soud nemíní jeho stále apelativnější judikaturou v tomto směru řídit a do své rozhodovací praxe nevnese řád, rozhodl intervenovat nejradikálnějším možným způsobem a s odloženou účinností k 1. 1. 2013 zrušil ustanovení, které přípustnost nenárokového dovolání zakládá. Hlasování bylo nejtěsnější možné: stanoviska pěti disenterů budou do nálezu doplněna později.

I když se s majoritním votem ztotožňuji, nejsem si jist, zda legislativa dokáže zadání Ústavního soudu vyhovět tak, aby se dovolání v civilních věcech stalo účinným opravným prostředkem a ne pouze hrou na náhodu.

Selekci nápadu (která je sama o sobě nezbytná) methodou certiorari Ústavní soud zákonodárci nedoporučil, a to jistě z dobrých důvodů. Na druhé straně je ale už nyní aplikována selekce nesmyslně vysoko nastaveným limitem hodnoty sporu – což nutí Ústavní soud, k jeho malé radosti, suplovat funkce Nejvyššího soudu – a přitom se vytvořila fronta civilních dovolání, která Nejvyšší soud bude současným tempem projednávat několik dalších let.

Takže úkol pro chytrou horákyni…

Aktualisováno.
Disenty byly do nálezu již doplněny; zajímavý rozbor úplného nálezu uveřejnil na Jiném právu Zdeněk Kühn. Dlužno podotknout, že tentokrát s ním z větší části nesouhlasím, tak jako nesouhlasím s názorem Guye Peterse.

Za klíčové pokládám, že oba pánové vycházejí z modelu funkční, relativně kvalitní justice, kde shoda prvních dvou stupňů soudní soustavy znamená záruku relativně vysoké pravděpodobnosti správnosti rozsudku. Cokoli je neúspěšné straně poskytováno nad její rámec, je nadstandard a příležitost, aby dovolací soud zvrátil dosavadní ustálenou rozhodovací praxi.

Realita je ovšem jiná, odvolací instance je v České republice svou kvalitou jen mírně nad instancí nalézací, a shoda těchto dvou je tudíž velmi často pouhou výslednicí justiční náhody. Povolit Nejvyššímu soudu u nenárokových dovolání certiorari tak, jako je fakticky umožňováno Ústavnímu soudu, by znamenalo odepření ochrany před šílenými potvrzujícími rozsudky a její garanci toliko u rozsudků měnících (a zrušujících), přestože společenská potřeba ochrany před oběma je zcela srovnatelná (a navíc by bylo de lege ferenda potřebné bránit na úrovni Nejvyššího soudu i zvůli v rozsudcích podlimitních a chybných toliko v otázce nákladů, protože tam je zátěž systematicky náležející NS přesouvána na bedra ÚS; skutečně není v pořádku, jestliže Ústavní soud týden co týden řeší elementární pochybení obecných soudů při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení!).

Ergo, dokud bude druhá instance tak miserná jako je nyní, může Nejvyšší soud zapomenout na to, že by se stal elitním judikatorním místem po vzoru U.S. Supreme Court, tak jako na to úspěšně zapomněl Nejvyšší správní soud, jenž bez certiorari žije od počátku své existence a vzhledem k podílu kasačních rozhodnutí v jeho judikatuře by asi nikoho nenapadlo vážně požadovat, aby bylo tomuto soudu právo diskreční selekce nápadu přiznáno.

Ivo Svoboda smí dál veřejně urážet "pravicové extremisty"

Nedomnívám se, že by tento blog četli i takoví naivkové, kteří skutečně čekali, že předseda Krajského soudu v Brně odvolá Ivo Svobodu za jeho nehorázný výrok z funkce znalce. Ovšem že bude mít Jaromír Pořízek drzost napsat, že výrok znalce byl oprávněným výkonem svobody projevu, to mi naprosto vyrazilo dech.

Že ten samý znalec (fakticky) posílá lidi do vězení za to, že si na demonstraci své strany oblečou nevhodné tričko, napíšou na transparent Evropo povstaň! nebo promluví o národním socialismu, to je v pořádku, tam žádná svoboda slova neplatí; ale když se jako hulvát chová on sám, hned je situace jiná a Listina základních práv a svobod, coby Šípková Růženka políbená princem, jako zázrakem ožívá a znalcovým – jak to napsat slušně? – nevymáchaným ústům začne poskytovat neprolomitelnou ochranu.

O ceně Osel měsíce za měsíc únor je tedy rozhodnuto: blahopřejeme, uši budou slušet!

V otázce odškodňování úrazů stále balkánské poměry

Je báječné žít v zemi, kde je úcta k lidskému životu a zdraví tak samozřejmá jako v České republice. Posuďte sami: podle zprávy ČTK musí českobudějovická nemocnice zaplatit matce dítěte, které sestra upustila na zem, relutární satisfakci ve výši 100 000 Kč. Dítě bohužel přežilo a utrpělo pouze frakturu temenní kosti; škoda, jinak by matka měla nárok až na 240 tisíc [nežertuji, viz § 444 odst. 3 písm. c) ObčZ]!

President podepsal nový občanský zákoník

Nový občanský zákoník, monumentální dílo, zcela jistě nejrozsáhlejší legislativní projekt od r. 1989, podepsal dnes president republiky. Občanské právo hmotné v této zemi se tak vrací, po desetiletích útrap, strázně a peripetií, zhruba tam, odkud bylo v r. 1950 vytrženo, tedy zpět do kontextu tradiční evropské civilistiky. Nyní zbývá už jen změnit občanský soudní řád a vyměnit zhruba tisícovku civilních soudců; bez toho, obávám se, bude mít změna kodexu jen mizivý praktický dopad, nebude-li vůbec spíše kontraproduktivní.

Já, Václav, president milosrdný a slitovný

Zřejmě nejskandálnější a nejdiskutabilnější milost, která byla českými presidenty kdy udělena, obdržela v minulých dnech Anna Benešová, managerka Metropolitní university Praha (MUP). Zásluhou Lidových novin máme k disposici rozsudek Městského soudu v Praze, jenž nám celkem plasticky představuje poměry na této soukromé vysoké škole: jako všude v české společnosti, korupce tam byla normou, ničím, nad čím by bylo třeba se zvlášť pozastavit.

Prominentní studenty nedobrovolně dotoval studentský plebs a sponsoři, při jednání s partnery z veřejné správy byla běžná obálková methoda motivace, členové statutárních orgánů university dostávali úplatky ve formě fiktivních cestovních náhrad, a sama paní ředitelka si tu a tam vypomohla malou domů, když si nechala na účet zaměstnavatele provést doma stavební práce nebo opravit nábytek. Prostě – normální poměry v České republice 22 let po Listopadu.

Samozřejmě, že Benešová nebyla jediným viníkem toho, jaké poměry na MUP panovaly, ale už z pouhého výčtu prominentních studentů je jasné, že takové politické krytí, aby mohli být před soud postaveni všichni pachatelé, orgány činné v trestním řízení neměly: není pochyb o tom, že korupce byla provozována minimálně s tichým vědomím, ještě spíš ale se souhlasem špiček pražské ODS: ono se může hodit takové studium zdarma pro nepříliš bystrého synka nebo dcerku, kteří by na veřejné vysoké škole neuspěli nebo se studiem museli příliš namáhat; MUP jim mohla poskytnout úplný vzdělávací servis plzeňského typu, a patrně i za plzeňských podmínek. Stačí se podívat na seznam vyučujících, včetně externistů, a musí nám být jasné, jaký personální substrát na universitě působí.

Klausova milost posunula affairu na MUP na novou úroveň. Skandální je zejména jeho arogantní vyjádření, které – vzhledem k okolnostem milosti – upomíná staré české pořekadlo o drzém čele a poplužním dvoru. Nedomnívám se, že je oprávněné spojovat milost s kontakty mezi Benešovou a Klausovou ženou – ty mohly být nahodilé – ale abych uvěřil, že důvodem pro agraciaci korupčního trestného činu bylo zcela mimořádné množství dopisů, které se za udělení milosti přimlouvaly, jak president patheticky píše, musel bych být stižen trvalou ztrátou příčetnosti.

Věřím, že přímluvy byly, a dokážu si představit, že z míst, jimž je Klaus uvyklý pozorně naslouchat. Přesto je udělení milosti projevem nevídané ztráty soudnosti a způsob, jakým se Klaus nyní hájí, dovolávaje se toho, že president nemusí milost nijak odůvodňovat, je v demokratické zemi nepřijatelný a v mnoha zemích by byl důvodem k impeachmentu; ten je ovšem v českém právním řádu vymezen značně úzce a je diskutabilní, zda skutkovou podstatu velezrady president zneužitím pravomoci udělit milost naplnil (zamýšlená Bártova ústavní obžaloba týkající se paralysace Ústavního soudu nenavrhováním soudců do fase projednání nedospěla, takže nemáme k disposici ani relevantní judikaturu).

Nejpřekvapivější na milosti pro Benešovou je, že agraciace se týká trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen. Tím odsouzená dostala svého druhu milost na druhou. Podobně nepřiměřené je i omilostnění trestu zákazu činnosti. Taková milost je otevřeným výsměchem ostatním odsouzeným: jaké asi mohly být ty humanitární důvody, jimiž byla podkládána? Možnost krást, podvádět a uplácet ve své funkci dál?

Osobně se nedomnívám, že Václav Klaus za tuto milost inkasoval úplatek, jak převládající veřejné mínění usoudilo, to však nemění nic na tom, že vznikl silný precedens, proč by měl být institut milosti novelisován buď tak, jak je tomu např. v Německu, tzn. zavedením povinné kontrasignace, anebo aby byla milost zrušena a nahrazena rozšířením možností soudního uvážení např. v případě podmíněného propuštění před uplynutím poloviny, resp. dvou třetin, uloženého trestu.

Samotná myšlenka, že by bylo dobře, aby trestní rozsudek mohl přezkoumat i někdo, kdo není profesionálním soudcem a kdo bude citlivější k otázce zjevné nespravedlnosti nebo přílišné tvrdosti formálně správně stanoveného trestu, je jistě rozumná, a milost může mít své místo i v době, kdy pozbyla původního smyslu; bohužel, ukazuje se, že v této zemi demokratické instituty nefungují a společnost zůstává ve své podstatě a vnitřním fungování primitivní semiorientální despocií, na kterou byla jen narychlo přimontována pseudo-demokratická fasáda.

Škoda: Česká republika, zdá se, prohrála další důležitou bitvu.

Stíhání za tetování zastaveno

Trestní stíhání recidivistky Michaely Dupové za závadové tetování bylo zastaveno.