DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

pátek 31. října 2014

Senát Elišky Cihlářové opět zklamal

Nejvyšší správní soud v senátu předsedkyně Elišky Cihlářové a soudců Tomáše Foltase (soudce zpravodaje) a Jaroslava Hubáčka se postavil proti svobodě shromažďování a rozsudkem, z něhož je k disposici zatím pouze zkrácené znění, rozhodl, že obce mají právo zakazovat shromáždění pouze na základě nevhodnosti osoby svolavatele. Je to velké zklamání a posun od demokratického pojetí lidských práv k totalitnímu modelu, jaký známe např. z Číny, kde se lze shromažďovat pouze ke státem aprobovanému účelu a pod záštitou státem kontrolovaných organisací. Rozsudek, který byl takto posvěcen, je přitom jednoznačně hanbou české justice a měl by být zrušen už jen pro své skandální formulace.

K ochraně pošlapaných základních práv tak žalobci nyní zbývá už jen ústavní stížnost. Pokud by i Ústavní soud potvrdil právo obcí zakázat shromáždění jen proto, že policie ve své zprávě označí svolavatele za extremistu, jsme přibližně tam, kde jsme byli v letech 1988–9.

Že je Eliška Cihlářová špatná soudkyně a její výstupy ostudou NSS, víme dlouhou dobu, o bývalém členu komunistické strany a soudci do počtu Jaroslavu Hubáčkovi raději ani nemluvě, ale osobně je pro mne zklamáním Tomáš Foltas. Od něj jsem přece jen očekával víc respektu k ústavním principům. Zdá se, že v nedemokratickém prostředí se i relativně mladý soudce rychle přizpůsobí.

Rozsudek budeme podrobně komentovat po doručení písemného vyhotovení.

čtvrtek 30. října 2014

Odvolání státního zástupce v kause Hitlerových projevů bylo včasné

Informujíce o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku v případu knihy projevů Adolfa Hitlera, poznamenali jsme, že bylo-li snad opožděné, ano se takovým prima facie jevilo, oni už to v Brně nějak ošolíchají. Stalo se: aby se odvolání podané 15. října stalo včasným, bylo doručováno nikoli do datové schránky, nýbrž kurýrem, a nikoli 3. října, jako všem ostatním adresátům, ale až osmého. Přičemž doručení není doloženo úřední doručenkou na formuláři formátu A4, jaká se při tomto způsobu doručování běžně užívá, nýbrž doručenkou zjednodušenou, na které schází téměř vše, notabilně pak jméno a podpis soudního doručovatele. Prostě, jak jsem napsal – dobrý šolich, Brno style.

Nebuďme však paranoidní, téměř týdenní zpoždění je jistě jen výsledkem náhody: vždyť přece co by mohlo být v této zemi větší garancí poctivosti než nezávislý soud!

Samotné odvolání je arci blanketní, takže k jeho důvodům se prozatím vyjádřit nemůžeme.

Aktualisováno.
Podali jsme stížnost, ale naděje na úspěch je minimální: každý předseda soudu dobře ví, co se na jeho soudu děje, a podvody jeho zaměstnanců bude za všech okolností krýt; jinak by předsedou soudu nebyl, jak ostatně nedávno demonstrováno na příkladu krajského soudu ústeckého.

středa 29. října 2014

Obiter dictum

Miluji tyhle subtilní justiční vzkazy: Vrchní soud v Praze sice vyhověl naší stížnosti proti usnesení o zničení nože, avšak obiter dictum nám tak nějak otcovsky, citlivě vysvětlil, že snažit se o očištění jednou odsouzeného pachatele je činností pošetilou, jíž bychom měli ve vlastním zájmu zanechat: česká justice se přece nemýlí a Vlastimil Pechanec zůstane usvědčeným vrahem, i kdyby v jeho prospěch svědčilo tisíc nových forensních expertis. Jak jsem kdysi kdesi napsal, každý český soud by měl mít na průčelí vytesán Dantův citát Lasciate ogni speranza voi ch'entrate, aby každý věděl, co jej uvnitř čeká, a nečinil si zbytečných nadějí, že tam snad nalezne spravedlnost.

Případ Kabzan aneb Paradoxy

Něco tak zvráceného jsem dlouho nečetl: Obvodní soud pro Prahu 1 odsoudil bývalé příslušníky Státní bezpečnosti Petra Berana a Kamila Líbala za to, jak se v souvislosti s tzv. Palachovým týdnem v r. 1989 chovali k sedmnáctiletému Davidu Kabzanovi, jehož násilím přinutili k nepravdivé výpovědi (již onen arci posléze před soudem v procesu s Václavem Havlem odvolal). A co je na tom zvráceného? To, že odvolají-li se nyní obžalovaní, půjde jejich případ k Městskému soudu v Praze, kde v odvolacích trestních senátech dodnes působí celá řada soudců, kteří se – a právě i v procesech za Palachův týden – provinili přinejmenším stejně jako Beran s Líbalem, ale měli štěstí, že nový režim jejich služby potřeboval a na tato pochybení bylo proto milosrdně zapomenuto – a na rozdíl od zločinných estebáků jsou z nich dnes ctihodní, spravedliví a nezávislí soudci demokratického státu. Je-li řeč o Havlovi, tak příkladmo Eva Burianová, která jej v onom roce poslala do vazby.

Zabývám se sbíráním rozsudků z politických procesů nad předlistopadovými disidenty, a i když to nejde snadno (soudy většinu spisů již poslaly do archivu, kde jsou před badateli chráněny archivním zákonem), poměrně dost jmen dodnes činných komunistických soudců, kteří posílali do vězení disidenty, se mi podařilo získat: jen v souvislosti s Palachovým týdnem jde, vedle Evy Burianové, např. o soudce Městského soudu v Praze Tomáše Stuchlíka a Petra Stutziga a o soudce Vrchního soudu v Praze Jiřího Lněničku. A ačkoli nevěřím v nahodilé přidělování nápadu počítačem, docela bych si přál, aby některý z těchto výtečníků musel obléknout talár s fialovým lemem a rozhodovat o odvolání ve shora zmíněné trestní věci, a aby mu obvinění vmetli pravdu do tváře: to by teprve byly ty správné havlovské paradoxy!

pondělí 27. října 2014

Městský soud v Praze nám nepřiznal náklady řízení za průtahy

Usnesení, jímž (dvě bývalé členky KSČ obsahující) senát Městského soudu v Praze zastavil řízení o naší žalobě proti nečinnosti ministerstva vnitra, aniž by nám přiznal právo na náhradu nákladů řízení, mne nepřekvapilo: tyto náklady jsou v součtu toho, co jsme už do sporu s vnitrem o registraci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vložili, celkem bezvýznamné.

Znepokojivé je však to, co soud v rozhodnutí vyslovil, totiž že žaloba by nemohla být úspěšná, neboť prodloužení lhůty do doby, než Nejvyšší správní soud projedná kasační stížnost ministerstva, bylo oprávněné.

Takový závěr má závažné precedenční důsledky, protože každý správní úřad, který nebude před krajským soudem v řízení o správní žalobě úspěšný, podá kasační stížnost a lhůtu pro vydání nového rozhodnutí si prostě o půl roku nebo o rok prodlouží. A když bude potřeba, klidně i opakovaně: proč se snažit a domáhat se získat přiznání odkladného účinku u soudu, když si takto snadno může žalovaný pomoci sám.

Usnesení městského soudu je navíc vnitřně rozporné, protože neřešitelný stav, který by novým rozhodnutím vznikl, se dostavil stejně, takže není patrné, v čem vlastně ministerstvu půlroční odklad pomohl (a ani, v čem neřešitelnost současného stavu spočívá).

Bohužel, jediným prostředkem obrany je nyní ústavní stížnost, o níž se nedomnívám, že by mohla uspět.

Wonka

Kdyby mi to někdo řekl tehdy, pokládal bych to za špatný vtip, ba perversi: tedy že si estebáci jednou budou slušně vydělávat tím, že budou před soudem vystupovat jako svědci, případně že budou před kamerou jako pamětníci říkat to, co je právě vhodné, přínosné – a zainteresovanými dobře placené. A hlavně, že jim to bude věřeno, protože pro soud bude mít výpověď důstojníka Státní bezpečnosti vyšší hodnotu než listinné důkazy z StB vedených svazků, a procítěné podané svědectví někdejších operativců kontrarozvědky vezmou za bernou minci i relativně seriosní publicisté jako Libuše Rudinská.

Stalo se: první prokázala serie civilních rozsudků, z nichž nejznámější jsou nespolupráce Jiřiny Bohdalové, Jana Kanyzy a zejména Andreje Babiše, druhé prožíváme právě teď v kause disidenta Pavla Wonky.

Viděl a četl jsem tisíce stran estebáckých dokumentů a nesetkal jsem se s jediným případem, že by si StB své úřední záznamy vymyslela. Risiko bylo velké, možnost odhalení značná, a nikdo si nepřál pro pár korun za neoprávněně vyúčtované pohoštění smyšlenému agentu jít za trest na ulici, k pendreku a vysílačce. Materiály StB jsou tak relativně spolehlivým zdrojem informací o dané době a o jednání konkrétních lidí. Proto například věřím, že Jaromír Štětina udal své spolupracovníky a dobrovolně se zavázal poskytovat komunistické bezpečnosti informace o nepřátelích režimu v zahraničí (k čemuž, jak víme, arci nikdy nedošlo, pokud Štětina někoho informoval, nešlo o československé, ale o sovětské bezpečnostní orgány – jejichž archivy jsou zatím bezpečně pod zámkem).

Právě opačně je tomu u výpovědí estebáků. Ti dnes mají své jisté, a drobná úplata od vděčného exagenta může být pěkným přilepšením k pensi. A naopak, ukáže-li se to vhodným a účelným, proč nenanést trochu špíny na obraz disidenta.

Nemám dostatek informací k tomu, abych si vytvořil názor na činnost Pavla Wonky a na jeho údajnou spolupráci s různými bezpečnostními složkami; příslušné spisy byly, jak se zdá, z velké části skartovány. Jeví se mi ovšem docela troufalým, pouští-li se Libuše Rudinská do svých divokých konstrukcí jen na základě očitých svědectví osob, které nic neriskují a mohou jí napovídat prakticky cokoliv: kdyby došlo k nejhoršímu, mohou kdykoli říct, že to bylo dávno a asi se spletly.

Na druhou stranu, velmi nerad bych se dožil dne, kdy by stanul před soudem o postmortální ochranu fiktivní Pavel Wonka a na druhé straně estebáci, kteří na něm kdysi pracovali. Myslím, že jeden proces s bachařem Vondruškou by měl stačit, aby i ti méně důvtipní antikomunisté pochopili, jak takové spory musejí před postkomunistckou justicí, která z minulého režimu zdědila nejen prakticky všechny soudce, ale i kompletní kolektivní mindset, dopadnout.

sobota 25. října 2014

Ústavní soud selhal v kause vítkovských žhářů

Čtvrtý senát Ústavního soudu doplněný soudcem zpravodajem Pavlem Majáčkem Rychetským odmítl ústavní stížnost dvou odsouzených v kause tzv. vítkovských žhářů, Davida Vaculíka a Jaromíra Lukeše. To nás nepřekvapilo, poté, co se Rychetský odmítl z případu vyloučit, přestože má blízké rodinné vazby na zmocněnce poškozených Pavla Uhla a případ v mediích sám obsáhle komentoval, se ani nedalo nic jiného čekat.

Pochybnosti o přiměřenosti uloženého trestu, resp. zákonnosti použité právní kvalifikace, máme od samotného počátku. Ačkoli se jednalo o trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 písm. a) TrZ/1961 se sazbou od osmi do patnácti let vězení, vítkovský žhářský útok byl účelově kvalifikován jako pokus vraždy. Srovnatelný případ v Býchorech, kde ke vznícení domu nedošlo, byl naopak posuzován jako pokus těžkého ublížení na zdraví a pachatelé vyvázli s podmínkami. Obojí je právně nesmysl: kdo vhodí do domu, který je nebo může být obydlen, zápalnou láhev, hořící louč nebo ho jiným způsobem podpálí, jedná s vědomím možného následku na zdraví osob, jenž je inherentně nejistý, a tento následek se zrcadlí v různé sazbě. Proč by ve Vítkově chtěli útočníci zabíjet, a v Býchorech pouze těžce zranit? Tento přístup otevírá stavidla svévole a je nepřijatelným narušením principu právní jistoty. Tresty za Vítkov měly být blízko horní hranice, případně u hlavního pachatele nebo pachatelů i na ní, avšak neměly být uloženy výjimečné tresty v trvání nad 20 let. Naopak za Býchory měl být uložen nepodmíněný trest mezi třemi a pěti lety, stejně jako v podobné kause nezpůsobilého pokusu v Českých Budějovicích. Všechny tyto případy byly selháním justice a ten vítkovský navíc ukázkou, jak snadno podléhají soudci politickým tlakům.

Ke kause se znovu vrátíme poté, co bude usnesení Ústavního soudu zveřejněno v databasi NALUS.