DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

sobota 25. října 2014

Ústavní soud selhal v kause vítkovských žhářů

Čtvrtý senát Ústavního soudu doplněný soudcem zpravodajem Pavlem Majáčkem Rychetským odmítl ústavní stížnost dvou odsouzených v kause tzv. vítkovských žhářů, Davida Vaculíka a Jaromíra Lukeše. To nás nepřekvapilo, poté, co se Rychetský odmítl z případu vyloučit, přestože má blízké rodinné vazby na zmocněnce poškozených Pavla Uhla a případ v mediích sám obsáhle komentoval, se ani nedalo nic jiného čekat.

Pochybnosti o přiměřenosti uloženého trestu, resp. zákonnosti použité právní kvalifikace, máme od samotného počátku. Ačkoli se jednalo o trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 písm. a) TrZ/1961 se sazbou od osmi do patnácti let vězení, vítkovský žhářský útok byl účelově kvalifikován jako pokus vraždy. Srovnatelný případ v Býchorech, kde ke vznícení domu nedošlo, byl naopak posuzován jako pokus těžkého ublížení na zdraví a pachatelé vyvázli s podmínkami. Obojí je právně nesmysl: kdo vhodí do domu, který je nebo může být obydlen, zápalnou láhev, hořící louč nebo ho jiným způsobem podpálí, jedná s vědomím možného následku na zdraví osob, jenž je inherentně nejistý, a tento následek se zrcadlí v různé sazbě. Proč by ve Vítkově chtěli útočníci zabíjet, a v Býchorech pouze těžce zranit? Tento přístup otevírá stavidla svévole a je nepřijatelným narušením principu právní jistoty. Tresty za Vítkov měly být blízko horní hranice, případně u hlavního pachatele nebo pachatelů i na ní, avšak neměly být uloženy výjimečné tresty v trvání nad 20 let. Naopak za Býchory měl být uložen nepodmíněný trest mezi třemi a pěti lety, stejně jako v podobné kause nezpůsobilého pokusu v Českých Budějovicích. Všechny tyto případy byly selháním justice a ten vítkovský navíc ukázkou, jak snadno podléhají soudci politickým tlakům.

Ke kause se znovu vrátíme poté, co bude usnesení Ústavního soudu zveřejněno v databasi NALUS.

čtvrtek 23. října 2014

Šašci

Po videu s Petráskem tu máme další pěkný kousek, zachycující společensky nesmírně škodlivé jednání nepřátelského cizozemce-výstředníka v centru Prahy. Naštěstí byl řečený strážníky Městské policie Praha rychle dopaden a zpokutován. Za všechny vděčné Pražany: Děkuji, naši hrdinové!

Když se chce

První přímá presidentská volba nebyla hvězdnou hodinou české justice, od tolerance k vadám volebního zákona a následné odstranění ambiciosního populisty Tomio Okamury, tehdy v rozpuku politických sil a obliby, přes benevolenci k Zemanovým teamem objednaným velkoformátovým difamačním inserátům po korupční koncovku, povýšení Vojtěcha Šimíčka mezi ústavní soudce; posledně jmenovaný ze sebe může dělat velkou osobnost českého práva snad na universitě před čerstvě postpubescentními studentkami, ale platí pro něj to, co říkám ve vztahu k soudcům-bývalým členům komunistické strany: morální integritu má člověk jen jednu a pokud o ni přijde, zůstává nečestným navždy. Na toto thema jsou ostatně napsány celé knihy, příkladmo Lord Jim od Josepha Conrada.

Zdánlivě uzavřenou kapitolu justičních dějin překvapivě otevřelo usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnuto, že organisátoři petice k místnímu referendu o odsunu tamního hlavního nádraží shromáždili dostatek podpisů a petice byla Onderkovým vedením města svévolně vyhodnocena jako nedostatečná. Protože obstrukce zabránila konání referenda současně s volbami, je judikát spíše jen akademický – v jiném termínu nelze reálně předpokládat dostatečnou účast oprávněných voličů – avšak je dobře porovnat si to, co konstatoval krajský soud, s někdejším rozhodnutím Šimíčkem vedeného volebního senátu Nejvyššího správního soudu u Tomio Okamury.

Tehdy se nechtělo, a proto se soud spokojil se zcela povrchním posouzením správnosti vyřazovaných podpisových záznamů. Nyní se chtělo, a soud odhalil celou řadu nápaditých technik, jimiž Onderkovi lidé stlačili počet petentů pod požadované minimum: petent zapsal své jméno jako ALEXANDR, avšak skutečně se jmenuje ALEXANDER, magistrát přečetl CEHNALOVÁ a petentka SEHNALOVÁ měla smůlu, petent MARČÁK zapsal K ve svém jméně dvěma neprotínajícími se tahy a hned byl z něj v očích úředníka neexistující občan MARČÁIL, petent změnil trvalé bydliště a v době kontroly petičních archů již byl evidován jinde než v den podpisu atd. atp. – přečtěte si to v usnesení podrobně sami.

Jestliže bychom podobným způsobem zkontrolovali petiční archy, které předložili Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý, je dost možné, že výsledek by byl jiný a ve druhém kole volby by se byl neutkal Miloš Zeman se Schwarzenbergem, nýbrž právě s Okamurou, jenž, pokud je mi známo, dodnes marně usiluje, aby ho vnitro k jeho vlastním petičním archům aspoň dodatečně pustilo.

Jak však uvedeno shora, referendum se stejně společně s volbami konat nemohlo. Tím vyvstává otázka imanentního nedostatku správního práva, jež neposkytuje v řadě případů dostatečnou ochranu před úřednickou svévolí. Šesti- a vícekolová informační bitva, jakou známe z Karlových Varů, ze Zlína nebo z Boru u Tachova, začasté vede k tomu, že informace se v mezidobí stanou pro žadatele bezcennými. Ten, kdo je odpíral, je přitom prostředky správního práva nepostižitelný, a zbývá naděje, že ho pro zneužití pravomoci začne stíhat policie, což je eventualita svou pravděpodobností blízká možnosti, že dnes večer proběhne zatmění Měsíce (případně, abychom byli styloví, že V. Šimíček přizná, že si počínal nečestně, a resignuje). Nic se pochopitelně nestane ani brněnským úředníkům: jen měli jiný právní názor na přezkoumání správnosti podpisového záznamu než soud, a ještě při tom udělají na organisátory referenda dlouhý nos.

Jak říká Miroslav Macek, jediným řešením je zřejmě defenestrace, již arci platné právo jako prostředek procesní obrany nepřipouští.

středa 22. října 2014

Pochvala Nejvyššímu správnímu soudu aneb Informační žalozpěvy borské

Dnes vyhlášeným rozsudkem rozhodl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, že soud setrvá na dosavadní praxi, podle níž se žadatelům o informace poskytovaly všechny údaje týkající se odměn a platů zaměstnanců veřejného sektoru, modifikovav ji toliko nepatrně v tom, že se neposkytnou informace o osobách, u nichž jsou cumulative splněny dvě podmínky: 1) osoba, o jejíchž platových poměrech má být poskytnuta informace, se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a při zohlednění všech okolností nevýznamným způsobem; a 2) nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.

To je velmi rozumné rozhodnutí, jímž snad bude konečně vyřešena nyní již šestikolová informační bitva mého klienta, Občanského sdružení Borsko (míněn Bor u Tachova, nikoli podobně pojmenovaná věznice v Plzni), o informace týkající se mimořádných odměn tajemníka tamního městského úřadu a jeho spřátelené vedoucí odboru. Pro klienta jsem sepsal celkem šest odvolání, aniž by se věci pohnuly kupředu, neboť povinný subjekt, město Bor, ústy informační žádostí přímo dotčeného tajemníka městského úřadu tvrdilo, že se mu líbí víc názor osmého senátu NSS než senátu pátého, a když provedlo oním senátem nastíněný test proporcionality (resp. to předstíralo), překvapivě mu vyšlo, že poskytnutí těchto informací by příliš silně negativně zasáhlo do osobnostního práva tajemníka a vedoucí odboru, takže žádné informace o jejich odměnách poskytnout nelze.

Odvolacímu krajskému úřadu se rovněž líbilo, že by se měl provést test proporcionality, a tak do jeho řádného provedení povinný subjekt nutil – což bylo arci úsilí evidentně ultra vires, pročež výsledkem je prozatím zcela frustrovaný klient, pět zrušených prvoinstančních rozhodnutí a šest odvolání, to celé v trvání jednoho roku. Nyní, kdy test proporcionality provedl paušálně Nejvyšší správní soud, by výsledek měl být jasný – a tajemník si bude muset najít jiný důvod, proč své příjmy před žadateli o informace tajit.

Informační spor o šifrovací zakázce o level níž

Překvapivý vývoj nastal v kause informací o brněnských státem dotovaných luštitelích šifer: ministr vnitra spoře odůvodněným rozhodnutím o rozkladu vrátil věc svým podřízeným.

Zúčtování aneb Náklady za Petráska

Protože státní zástupce nepodal odvolání proti rozsudku, jímž byl prvomájový řečník z Německa Robin S. v plném rozsahu zproštěn obžaloby, rozsudek nabyl právní moci a nastává čas účtování. Náklady obhajoby, včetně úhrady za tlumočení, činí cca 155 tisíc korun, výdaje spojené s cestami obžalovaného ke třem hlavním líčením, plus jeho ušlá mzda, dosud nejsou přesně stanoveny, ale budou se pohybovat kolem 30 tisíc, a na náhradě nemajetkové újmy za nedůvodné trestní stíhání bude Robin S. po českém státu předběžně požadovat 250 000 Kč.

Děkujeme, Jene Petrásku, s láskou tví vděční daňoví poplatníci!

pondělí 20. října 2014

Ivo Svoboda u bezpečnostního pohovoru

S nadcházejícím podzimem na sebe opět upozornila poslední dobou lehce pohasínající hvězda tohoto blogu i boje proti politickému extremismu obecně JUDr. PhDr. Ivo Svoboda, Ph.D. O jeho strastech tváří v tvář Národnímu bezpečnostnímu úřadu (NBÚ) si můžete počíst zde, a jak bude jeho spor pokračovat, lze průběžně kontrolovat zde. Pokud jde o zmiňovaný úřad, jsem ten poslední, kdo by jeho práci i kvalitu jeho personálu chtěl chválit (a souhlasím s Michalem Vieweghem, který o něm ve své beletrii píše jako o jedné z předních expositur mafie a cizích zájmů v tomto státě), pročež se spokojuji s poznámkou, že nedostatky bezpečnostní spolehlivosti I. Svobody dokáže po pětiminutovém rozhovoru odhalit průměrně intelektuálně disponovaný chovanec ústavu pro choromyslné, proto není divu, že uspěli i agenti Bezpečnostní informační služby.