DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

neděle 17. prosince 2017

Na úsvitu nové doby

Hodnotíme-li dnes období mezi roky 1945 a 1948, tedy tzv. třetí československou republiku, činíme tak obvykle sub specie následujících událostí, definitivního převzetí moci komunisty v únorovém putschi. Lidé, kteří tehdy v této zemi žili, ale nevěděli, co se kolem nich děje, a opíjeli se představou šťastné budoucnosti, ve svých konturách arci nikoli nepodobné tomu, o čem snili němečtí nacionální socialisté. Nevěříte-li, podívejte se na košický vládní program a na volební program KSČ z r. 1946: obé přehledně shrnuto v tomto studijním dokumentu, jejž doporučujeme i z jiných důvodů prostudovat in extenso: vnímavý čtenář v něm nalezne koncisní shrnutí důvodů, proč je Česká republika ve většině ohledů, přes vynikající startovní podmínky, které měla na přelomu 19. a 20. století, dnes spíše neúspěšnou zemí – je to svého druhu průvodce inteligentního Čecha po nedávných dějinných karambolech jeho národa.

Leč vidíme, že opět odbíháme od práva, obecně zaměřený blog již přes rok nemajíce, a musíme tento exkurs rázně ukončit, nechceme-li své namnoze odborně zaměřené čtenáře nudit. Hodláme totiž psát o události ryze právní, o události, jež přišla v době předvánočně utlumené mediální pozornosti a byla nadto přehlušena jinými významnými ději, jako je zmírnění EET nebo presidentská kandidatura jedničky mezi místními politiky, Mirka Topolánka.

Pokračující ministr spravedlnosti za Agrofert Robert Pelikán využil své pravomoci a dočasně zprostil funkce trestní soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou, a to na základě toho, že na ni byly podány dva kárné návrhy. Problémem je, že oba tyto návrhy jsou v dějinách kárného soudnictví bezprecedentní a frapantně, evidentně šikanosní.

V prvém případě byla Králová obviněna z toho, že nerespektuje závazné pokyny odvolacího soudu, a ve druhém, kdy je kárným žalobcem předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, má její delikt spočívat v tom, že Králová nejprve rozhodla, že odposlechy v kauze jsou nezákonné, poté přes tiskovou mluvčí soudkyně informovala, že se nejednalo o odposlechy, ale o nepodstatné SMS. To je ovšem zásah do jednou vyhlášeného a tudíž nezměnitelného rozhodnutí soudu. Popis skutku notně arkánní, jak bystrý čtenář jistě sám nahlédne.

Dimunův server Česká justice k tomu dodal, že podle svých – přirozeně nejmenovaných a zřejmě tedy virtuálních, autorem textu vymyšlených – soudcovských kolegů Králová prý odborně nestačí na agendu, kterou řeší. Problém je arci v tom, že takových soudců je nejméně polovina, a Králová není mezi nimi jakoukoli výjimkou, spíše patří do šedého průměru: mírná, na rozdíl od řady svých kolegů vždy slušně vystupující soudkyně, rozhodně nikoli intelektuálka, ale ani vyslovený pitomec v taláru, jakých se u pražských soudů v aktivní službě a bez vážnějšího risika postihu pohybují desítky (vzpomeňme Ondřeje Láznu, Jiřího Horkého nebo Tome Frankiče staršího, máme-li jmenovat jen tři příklady z mnoha). Ovšem ani jeden z nich se nepostavil záměrům mocného oligarchy a neodmítl odsoudit milenku někdejšího předsedy ODS, čímž by aspoň do jisté míry a dodatečně legitimisoval Šlachtův a Ištvanův putsch.

Případ Králové je tedy pokusným balonkem, který Agrofert vypustil, signálem justiční veřejnosti, že kárná pravomoc může být a napříště bude využívána k politickým cílům, k trestání nepovolných soudců, případně státních zástupců. A teď si, moji milí, představte soudce-blázna, který by se pokusil odsoudit obviněné v kause Čapího hnízda – něco takového je, řekli bychom, pojmově vyloučeno. A bude ještě líp: třetí republika nám už klepe na dveře.

Civilní dovolání

Každý, komu se kdy poštěstilo komunikovat s Nejvyšším soudem stran přípustnosti civilního dovolání, patrně potvrdí, že tento výkon lze přirovnat ke konversaci s hluchoblbým, respektive, anžto dovolací řízení jest převážně vedeno písemnou formou, se slepoblbým. Dovolatel přesně a pečlivě vymezí důvody přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, jak mu ukládá § 237 OSŘ, načež se dozví, že tak neučinil, přičemž text odmítavého usnesení nese viditelné znaky nestřídmého užívání – abusu – Ctrl+C/Ctrl+V.

Neprávem odmítnutému dovolateli tak zbývá ústavní stížnost, a Ústavní soud, jsa již z podstaty věci personálně i materiálně vybaven daleko méně než jeho konkurent z Burešovy, skřípě institucionálními zuby, věc meritorně, případně quasimeritorně, přezkoumá – případně, žel, quasipřezkoumá.

Učiniti tomuto stavu přítrž se Ústavní soud pokusil v plenárním stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že až na zcela výjimečné případy (§ 64) nebude jím nesprávně za vadná označená dovolání projednávat ve větším rozsahu, než pokud jde o existenci těchto vad.

S tím souhlasíme, stejně jako s tím, že Ústavní soud netrvá na tom, aby se dovolatel omezil na judikaturu Nejvyššího soudu, může-li namítnout rozpor se silnější judikaturou soudu Ústavního, a a fortiori též zřejmě i s judikáty ESLP.

S čím arci srozuměni nejsme, je vyloučení situace, kdy je přípustnost dovolání dovozována z namítaného porušení základního práva dovolatele, buď takového, k němuž došlo v samotném řízení, anebo předchozího, jež však nižší soudy nerozpoznaly nebo mu neposkytly náležitou ochranu (§ 39). Ačkoli ke každému takovému případu lze zkonstruovat formulaci vyhovující podmínkám ustanovení § 237 OSŘ, praxe ukazuje, že výsledek je právně křivolaký a k jasnosti a kvalitě dovolání rozhodně nepřispívající.

Vysvětleme si to na jednoduchém hypothetickém případu zásahu do práva na ochranu osobnosti. Kdosi, po vzoru starého ruského filmu, nazve národem milovanou odkvétající celebritu negramotnou ochechulí. Celebrita se urazí a smělce žaluje o omluvu a relutární satisfakci. Nižší soudy rozhodnou, že se sice, minimálně z hlediska zoologického, jedná o živočicha druhu Homo sapiens a nikoli o příslušníka čeledi ochechulovitých, a že z doloženého výučního listu celebrity se podává, že jde o osobu minime zčásti gramotnou, avšak jako satisfakce celebritě postačí omluva.

Protože právo na ochranu osobnosti je právem základním, logicky formulované dovolání by uvedlo, že tomuto porušenému právu nižší soudy neposkytly (dostatečnou) ochranu, a že je na Nejvyšším soudu, aby toto pochybení napravil. Nově se však bude muset za ochechuli označená celebrita zabývat otázkou, zda existuje judikatura týkající se negramotných ochechulí, a pokud – presumujme – nikoli, musí navrhnout, aby dovolací soud tuto mezeru ve své judikatuře zacelil, a bude-li chtít být důsledná, bude muset rovněž projít korpus existující judikatury týkající se nejrůznějších urážek na cti a dovodit, s čím lze pro ni užité označení porovnat, které je expresivnější a urážlivější a které je méně expresivní a bylo by ji urazilo méně.

Výsledkem je prima facie lehce absurdní, těžce bizarní a víceméně samoúčelné dovolání, přičemž vymezení se vůči judikatuře Nejvyššího soudu nemůže v řešení základního problému, tedy nedostatečně ochráněného základního práva, přinést nic nového nebo cenného.

Ještě složitější je pak situace tehdy, kdy odvolací soud odůvodní své rozhodnutí principem fiat – tedy protože si to my, moudří soudci, myslíme – případně zatíží svou úvahu do očí bijící logickou chybou, případně frapantním rozporem s výslovným zněním zákona. Nešťastnému dovolateli pak nezbude, než hledat judikát, z něhož vyplývá, že rozsudek musí mít nějaké odůvodnění, resp. že v něm nemůže absentovat elementární logika a musí respektovat zákon, a nenalezne-li takového, musí navrhnout Nejvyššímu soudu, aby v tomto smyslu nově judikoval.

středa 13. prosince 2017

Volební stížnost Terezie Holovské byla odmítnuta

O periodicky každých pět let opakované taškařici, volbě presidenta republiky, jsme napsali až dost a nechceme své čtenáře touto dosti fadní právní materií nudit; omezíme se proto na konstataci, že nesouhlasíme ani s ratione decisionis, ani s obiter dicto odmítavého usnesení volebního senátu Nejvyššího správního soudu, a jen velmi stručně vysvětlíme důvody.

S prvním nesouhlasíme proto, že si umíme představit situaci, kdy by úvaha NSS narazila na mez absurdity: totiž kdybychom měli dva neúspěšné kandidáty, kteří by oba nesplnili zákonné podmínky, a jeden z nich by byl přesto registrován; podle názoru NSS by se druhý kandidát, chtěl-li by tuto nespravedlnost zvrátit, musel sám domáhat své nezákonné registrace, tudíž jeho argumentace by nutně byla vnitřně rozporná: tvrdím, že jsme porušili zákon oba, a proto požaduji, aby ten druhý byl vyloučen a já byl naopak zaregistrován. Takovou argumetaci by arci mohl ocenit jedině docent Chocholoušek, nikoli kterýkoli myslitelný příčetný soudní senát.

K tomu, že NSS pocítil nutkání vyjádřit se k věci samé, máme podobné výhrady jako disentující Miloslav Výborný. Když už se však soud do těchto úvah pustil, měl dodat, jak by se podle jeho náhledu mělo postupovat v případě defektního návrhu, tedy zda multiplicita návrh kontaminuje, podpis se nepočítá nebo se počítá pouze prvnímu/poslednímu vadně podpořenému kandidátu.

Posuzováno sub specie věcí příštích, nelze než usnesení označit za úpsěšný střelecký zásah do vlastní nohy: podle § 66 odst. 2 zákona totiž může návrh na neplatnost volby prezidenta podat každý volič, který má za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby presidenta, a lze si jen těžko představit, že by počet hlasů všech pěti vadně registrovaných kandidátů měl na výsledek volby tak malý vliv, že by se o hrubém ovlivnění nedalo hovořit – stát se to jistě může, avšak příliš pravděpodobné to není, zejména v případě Mirka Topolánka.

Nejvyšší správní soud proto bude muset zavrčet a nadskočit ještě jednou, mnohem silněji.

sobota 9. prosince 2017

Most

Čta diskusní příspěvky na zpravodajských webech a sociálních sítích reflektující zprošťující rozsudek nad skupinou obviněnou v souvislosti s pádem mostu ve Studénce, uvědomuji si na jedné straně se vší strašlivostí důsledky zavedení všeobecného volebního práva, na straně druhé je mi jasné, že názory veřejnosti na orgány činné v trestním řízení jsou formulovány velkou měrou právě podobnými causes célèbres, jakými je případ Davida Ratha nebo kausa Studénka.

Pokud vůbec bude Rath odsouzen, stane se tak za cenu znásilnění trestního procesu v synergii s brutálním nátlakem na soudce, včetně výhružek kárným řízením za právní názor. Případ spadlého mostu je z hlediska veřejné percepce ztracen již nyní, protože přijde-li rozsudek v prvním stupni devět a půl roku (!) po události, je to otevřené přiznání, že justice selhala.

Netvrdíme, že spadne-li před vlak rozestavěný most, aniž by k tomu došlo vinou pádu meteoritu, zemětřesení, sesuvu půdy nebo mimořádně silného orkánu, a dojde-li následným nárazem k četným obětem na životech, musí jít někdo za každou cenu do vězení: je arci nutné, aby byla věc vyšetřena během několika měsíců a aby soud prvé instance o vině a trestu rozhodl nejpozději za rok, v krajním případě za osmnáct měsíců. A úplným výsměchem je výrok z ústního odůvodnění, že soud neví, proč most spadl.

Video zachycující, jak soudce Jaromír Pšenica komentoval rozsudek pro media, je, myslím, výmluvné. Více dodat netřeba – daňový poplatníče, pohleď, co si v Novém Jičíně platíš:

středa 6. prosince 2017

Dobré omyly se vracejí

Před třemi lety jsme psali o případu, kdy vinou technické chyby jistý e-shop nabízel nepřiměřeně levné zboží. Když se totéž stalo nyní znovu, reagují novináři jinak než tehdy a připouštějí, že takto domněle uzavřená kupní smlouva neplatí. Poučení: i novináře lze vzdělat, jen to vyžaduje víc úsilí a trvá to déle – asi jako když cvičíte cirkusovou kočku. Stejně jako tehdy se arci domníváme, že korektiv dobrých mravů zde vůbec nemá místo, anžto se jedná o omyl, automatické vygenerování putativní oferty.

Poděbrady

Veřejná služba je řehole. Jedno jediné drobné, třebas nevědomé uklouznutí, a jste dalších 10, ne-li 15, let trestně stíháni. Proto je na místě obezřetnost, a je-li na výběr řešení opatrné a ještě opatrnější, volíme vždy druhé z nich.

To vědí v Poděbradech, kde z důvodu opatrnosti anonymisovali pro účely informování podle InfZ úřední dokument tak, že utajili všechny členy kontrolního výboru města, a na další straně dokonce samotného starostu. Vždyť co kdyby se někdo dozvěděl, co nemá, že?

Anebo že by, navedení ústavním soudcem Janem Musilem, provedli test proporcionality mezi zájmem veřejnosti na informacích a legitimním právem starosty na ochranu soukromí? Některé judikáty pronikají do rozhodovací praxe správních úřadů bleskurychle: jak říkával Jan Werich, to je blbý, to se ujme!

Tak co bude s tou volbou?

Znepokojen volební stížností Terezie Holovské, presidentský kandidát za Realisty Jiří Hynek uspořádal tiskovou konferenci, kde spolu se svým advokátem Alešem Gerlochem poučil Nejvyšší správní soud, jak by měl o stížnosti jmenované dámy správně rozhodnout.

Troufáme si tvrdit, že kdyby volebnímu senátu předsedal Vojtěch Šimíček, nebyl by k obavám důvod, ten by zvolil nejjednodušší možnou cestu a judikoval by, že T. Holovská není žalobkyní hodnou pozornosti soudu, a věc by byla vyřízena jedním škrtnutím pera a problém zameten pod koberec.

Nyní se složení senátu změnilo a přestože ani tento výsledek nelze vyloučit, je prostor pro sofistikovanější řešení. Je nám arci konstatovat, že NSS nestojí před jednoduchou úlohou.

Zopakujme si fakta: Ústava v čl. 56 odst. 5 nespecifikuje zcela jasně, zda je přípustná pluralita návrhů, textualistický výklad svědčí spíše pro tuto možnost než proti ní, výklad teleologický lze vést oběma způsoby. Zákon o presidentské volbě v § 21 odst. 2 pluralitu stricte vylučuje u občanských návrhů, leč pokud jde o návrhy privilegovaných navrhovatelů-zákonodárců, je jeho text rovněž nejasný: buď může být vyložen tak, že nesmí být identická celá navrhující skupina (vyloženo textualisticky, avšak s poněkud absurdními důsledky a konotacemi), nebo má každý zákonodárce jen jeden návrhový hlas (logický a teleologický výklad). K tomu, aby nebylo nejasností málo, ministerstvo vnitra před letošní volbou zastávalo jeden výklad a poté, zcela překvapivě, přišlo s výkladem opačným.

Nejčistší by bylo prohlásit zákonnou úpravu za nejasnou a navrhnout Ústavnímu soudu derogaci první věty § 21 odst. 2 VolPr a požádat ho o interpretativní výrok ve vztahu k čl. 56 odst. 5 Ústavy. To by, pokud by ÚS návrhu vyhověl, vedlo k tomu, že volba by se musela uskutečnit v jiném než původně vyhlášeném termínu, a bylo by zde několik týdnů, možná i měsíců, bezpresidentí – což by mohlo být užitečné, protože by si tím víc lidí uvědomilo zbytečnost tohoto úřadu.

Druhou možností je přesunout břemeno na Ústavní soud zamítnutím návrhu: je téměř jisto, že T. Holovská by podala ústavní stížnost, protože její možnost účastnit se volby byla zmařena a místo rovnosti podmínek pro všechny by byli zvýhodněni ti, kteří zákon ignorují.

Třetí možnost je návrhu vyhovět, avšak pak by měli u Ústavního soudu stejně legitimní postavení ti kandidáti, kteří by takto byli vyřazeni, tedy mj. Mirek Topolánek a Pavel Fischer. Protože mnohým se – dle našeho soudu arci lehce naivně – jeví být zejména prvně jmenovaný horkým kandidátem minimálně na účast ve druhém kole volby, na hlavy soudců by se snesly hromy a blesky.

Tři ze čtyř alternativ, tedy Plán koberec (nevyhovění pro absenci aktivní věcné legitimace stěžovatelky), zamítnutí i vyhovění stížnosti otevírají snadnou cestu k Ústavnímu soudu a dávají ústavním stěžovatelům do rukou – arci různě silnou – ústavněprávní munici. Jedině možnost obrátit se na Ústavní soud přímo tuto alternativu, minimálně v tomto kole, uzavírá, avšak nejsme si jisti, zda se k ní ve volebním senátu najde dostatek hlasů: pro mnohé soudce NSS je bohužel prioritou být s orgány veřejné moci, a s ministerstvem vnitra tím víc, zadobře a klást mu překážky toliko symbolické, podobající se příslovečnému stéblu přes cestu přeloženému, a tak se bude hledat takové řešení, které se bude nejvíc zamlouvat právě tomuto ministerstvu.

V každém případě, konečné slovo bude mít soud Ústavní, a tam jsou priority, troufáme si odhadovat, předem dány.