DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 8. 6. 2016 částky 45 879 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 23. června 2016

Soudce Lichovník není podjatý

Píše nám ústavní soudce Vojtěch Šimíček; že prý lžu a manipuluji. Což je mi podobné.

Ve sporu o to, zda dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Hitlerových projevů může projednávat senát složený ze tří bývalých komunistů, byl soudcem zpravodajem určen Tomáš Lichovník. Proti čemuž stěžovatelka, společnost guidemedia, brojila námitkou podjatosti, ve které uvedla, že tento soudce opakovaně vystupoval na thema úzce související s projednávanou materií a vyslovoval názor, že komunistická minulost soudců nemá na jejich současné rozhodování vliv a informace o ní by neměly být veřejnosti dostupné. Což je lež jako věž, neboli, slovy jeho ctihodnosti Šimíčka, významná a do značné míry účelová desinterpretace. T. Lichovník nikdy nic takového neřekl, a kdokoli tvrdí opak, se mýlí.

Mýlí se arci leckdo. Kupř. E15, kde napsali:
Prezident Soudcovské unie a šéf soudu ve Žďáru Tomáš Lichovník (nebyl členem KSČ) již koncem prosince pro deník MF DNES zmínil, že publikování seznamů nepodporuje, Řešit to, kdo byl a nebyl před rokem 1989 ve straně, je už dost vyčpělé téma. Na začátku 90. let se v justici dělaly prověrky. Po nich zůstali soudci, kteří splnili zákonné podmínky. Tím to já považuji za vyřízené. Stranická minulost, myslím, není podstatná,
Prostě, všichni jsou lháři, jen Lichovník mluví pravdu, vždyť je to přece ústavní soudce. Uvedenou skutečnost koneckonců potvrdil i on sám ve svém vyjádření k nyní projednávané námitce podjatosti, v němž nadto uvedl, že se subjektivně být podjatý necítí. O tom, že takové subjektivní přesvědčení má relevanci, nemůže být u ústavního soudce, na něhož jsou kladeny vysoké požadavky z hlediska morální integrity, pochyb, vysvětluje Šimíček.

Tak určitě.

Pokud se týká výtky, že jsem trestní oznámení ve věci soudcovské malé domů podal zjevně účelově, to pravda není. Podal jsem ho, jsa pevně přesvědčen, že jednání daných soudních funkcionářů je trestným činem, a je toliko nahodilou shodou okolností, že se tak stalo v době, kdy byl jeden z podezřelých ustanoven soudcem zpravodajem v související věci.

Teď už jen zbývá, aby nestranný soudce Lichovník navrhl ústavní stížnost odmítnout: vždyť přece členství soudce v KSČ není vůbec podstatné.

Napadá mne cosi velmi, velmi nezdvořilého o počmáraných šašcích, ale to si nechám pro sebe.

úterý 21. června 2016

Malá domů vyšetřena

Toliko osoba v pokročilém stadiu demence mohla by se domnívat, že by moje trestní oznámení na soudce poskytující za polibek své vlastní stavovské organisaci místnost v budově soudu mohlo být posouzeno jako důvodné. Ovšemže nebylo; no, aspoň že byla státní zástupkyně relativně zdvořilá a přímo se mi nevysmála. Podáváme žádost o přezkoumání, přirozeně naprosto beznadějnou: justiční mafie drží přece pospolu.

Osobní stav: stíhaný

Ta instituce je stará jako lidstvo samo, přičemž vrcholu zažívala snad někdy kolem pozdního středověku. Mám na mysli osobní stav, tedy atribut, jenž určité osobě přísluší a jenž je s ní dlouhodobě, ve většině případů po celý zbytek života, spojen. Příkladmo kněžství: knězem se v církvi stává pouze ten, kdo naň byl biskupem vysvěcen. A podobně křest, manželství nebo nabytí akademické hodnosti. Osobního stavu lze pozbýt, ale je to – resp. ve středověku to bylo – velmi neobvyklé, v některých případech, příkladmo u křtu, nemožné.

V naší pokročilé postkomunistické společnosti z těchto jistot zbylo málo: rozvod je častým, ne-li pravidelným způsobem zániku manželství, v Plzni radostně demotují, takže zbylo snad jedině to kněžství, které nemá postkomunistický stát prozatím pod kontrolou.

Objevil se arci stav nový, jenž by měl být z povahy věci dočasným, ba krátkodobým, avšak v důsledku dysfunkce místní justice trvá tak dlouho, že nositele stigmatisuje téměř doživotně. Tímto stavem se stalo trestní stíhání, a to zejména u veřejně činných osob, u celebrit a V.I.P.-ů.

Každý ví, že ten-a-ten politik je trestně stíhán, a tento fakt má v sobě prvek neměnnosti. Vezměme jako příklad Vlastu Parkanovou: je stíhána za jakýsi malér, který si uhnala v době ministerského působení, aniž by si většina lidí dnes už byla schopna vybavit, o co přesně šlo, a aniž by kohokoli vážněji zajímalo, jak toto trestní stíhání končí. Je prostě stíhaná, aniž by existovala vyhlídka na blízké vyústění tohoto stavu v pravomocné odsouzení nebo zproštění obžaloby (která arci nebyla ještě podána, ano se ono stíhání zaseklo ve fasi vyšetřování). Nebo pražský exprimátor Bohuslav Svoboda: stíhán za Opencard, prima facie nesmyslně, protože každý ví, že Opencard nebyl jeho, ale Bémův projekt, ovšem stíhání trvá a po mnoho let žádná změna. Řečený Pavel Kolibřík Bém: nestíhán, a patrně navždy nestíhatelný. Jana Nečasová: stíhána, dokonce mnohonásobně, dlouholetě, bez naděje na brzký výsledek. Její subík Petr Nečas: nestíhán, zatím pouze podezřelý. Ivo Rittig: momentálně sice stíhán, avšak z Monackého knížectví spolehlivě vysmátý. David Rath: stíhán, již pátým rokem. Nebo pokud jde o Moravu: Jiří Lajtoch, stíhán, zatím jen něco přes dva roky, Jiří Rozbořil, stíhán, Ivan Langer: nestíhán, pouze podezřelý, ovšem závažně, mnohonásobně a dlouhodobě.

Tak bychom mohli ještě hodnou chvíli pokračovat. Tak jako se těžiště trestního řízení přesunulo z hlavního líčení do rozhodování o vazbě, jež se jeví být jediným prostředkem, jak eventuálního pachatele aspoň tímto náhradním způsobem potrestat, je trestní stíhání nikoli předstupněm potrestání, ale mírně stigmatisující, nicméně nepříliš povážlivou skutečností. Podmínkou účinné trestní represe je přitom rychlost, s níž je řízení vedeno, a neodvratnost trestu. To je stejné jako u výchovy dětí: trest, který by pětileté dítě dostalo měsíc – nebo dokonce jen týden – po provinění, je zcela neúčinný.

Mám proto návrh na drobnou změnu trestního řádu: pokud by se nepodařilo podat obžalobu do šesti měsíců po zahájení vyšetřování, trestný čin by se promlčel, a stejně tak v případě, že by hlavní líčení trvalo déle než rok, vyjma případů, kdy by se úkonům trestního řízení pachatel záměrně vyhýbal. A každý takový případ promlčení by musel být ze zákona projednán v kárném řízení.

Vím, je to nereálné, současný stav vyhovuje jak OČTŘ, které jsou v teploučku a moc se nenadřou, tak privilegovaným obviněným, pro něž je trestní stíhání díky presumpci neviny jen drobnou komplikací v politické karieře. A tak si tady všichni spokojeně žijem.

neděle 19. června 2016

Vzhůru na Navaru

Ti z mých milých čtenářů, již se v dubnu těšili na osobní setkání s Davidem Navarou u soudu v Praze, mohou své toužení konsumovat již tento čtvrtek u Městského soudu v Brně, kterýžto koná jednání o žalobě téhož na společnost guidemedia etc, s. r. o. Ta se podle žalobního tvrzení měla dopustit zásahu do Navarovy osobnostní sfery tím, že na videu zachycujícím jedno z hlavních líčení v trestní věci týkající se vydání Hitlerových projevů zachytila a následně rozšiřovala Navarovu podobu.

Navara, alias muž s odznáčkem, ji proto zažaloval a soudní řízení dospívá nyní k zasloužené fruktifikaci; zda se fruktifikuje ve prospěch žalobce, který se domáhá za popsaný strašlivý civilní delikt nemalé částky v penězích, anebo ve prospěch žalované, se dozvíme již tento čtvrtek. Všichni jsou vítáni, a kdo si přinese Navarovu fotografii, nepochybně nezůstane oslyšen ani v prosbě o žalobcův autogram.

Nálepky se vracejí

K nadcházejícímu sedmému výročí vzetí do vazby připravil Obvodní soud pro Prahu 1 samosoudkyní Danou Šindelářovou obviněným v kause nálepek pěkný dárek: serii dalších tří hlavních líčení, jež jsou nařízena na 26. září a 5. a 12. října 2016. Protože byli vyměněni přísedící, všechny úkony hlavního líčení se budou opakovat. Pro připomenutí, toto je projednávaná obžaloba, jejíž kvalita, jak patrno již z letmé četby, nepodlehla zubu času.

Je to už nostalgie: všichni zúčastnění se osmého roku svého trestního stíhání ve zdraví dožili a tak by bylo vhodné pojmout další jednání optimisticky a možná i poněkud slavnostněji: třeba bychom mohli požádat senát, zda bychom se s ním mohli na památku před jednací síní vyfotografovat.

úterý 14. června 2016

Ekolo

Někdo ukradl kolo. Tedy e-kolo, což, jak jsem vyrozuměl, není kolo, které by se dalo stáhnout z Internetu, poslat e-mailem nebo sdílet na sociálních sítích, ale kolo fysické, a patrně i docela drahé. Prodejce, u vědomí, že pravděpodobnost úspěšného vyšetření incidentu Policií České republiky leží v kdesi neurčité oblasti mezi jedním promile a pravděpodobností, že v okruhu 10 světelných let od nás vybuchne v příští mikrosekundě supernova, vystavil z kamery získanou fotografii pachatele na Facebooku, načež onen byl díky této svépomoci dopaden. Zároveň s tím byl arci dopaden i pachatel deliktu vyplývajícího ze zákona o ochraně osobních údajů, a od nejzbytečnějšího a nejškodlivějšího úřadu v této zemi, Úřadu pro ochranu osobních údajů, dostal pokutu ve výši pěti tisíc korun.

Proti tomu se prodejce bránil, a v prvním stupni, u Městského soudu v Praze, před nejlepším tamním senátem 11 A, i ubránil. Radost arci netrvala dlouho. Žalovaný úřad podal kasační stížnost, již dostal k projednání momentálně patrně nejhorší senát Nejvyššího správního soudu 3 As ve složení Jaroslav Vlašín, Radovan Havelec a Jan Vyklický. Ten nyní v chatrně odůvodněném rozsudku dal plně za pravdu Úřadu pro ochranu osobních údajů a judikoval, že:
…za této situace není dán žádný prostor pro test proporcionality tak, jak ho provedl Městský soud v Praze. Za dané situace totiž k žádnému konfliktu mezi právem na ochranu majetku žalobce a právem na ochranu osobních údajů třetích osob nedochází a testem proporcionality není co poměřovat. Zákon sám totiž stanoví, kudy vedou hranice mezi právem na ochranu majetku na straně jedné a právem na ochranu osobních údajů na straně druhé.
S tím v žádném případě nesouhlasíme. Delikvent (míněna společnost, nikoli pachatel krádeže, ten je, nezapomínejme, v daném řízení poškozeným!) si byl vědom, že úspěšnost policie při vyšetřování trestné činnosti tohoto druhu je tak žalostná, že se právem uchýlil k sebeobraně, jíž nevykročil nad její přípustnou hranici, jak je dnes zakotveno mj. v ustanovení § 14 odst. 1 ObčZ, totiž že každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Nebo vůbec, dodejme, argumentujíce korektně a minori a maius.

Újmu způsobená zostuzenému zloději je proto potřebné poměřovat s újmou způsobenou prodejci tím, že krádež zůstane nevyšetřena, a v tomto testu proporcionality nebude mít zloděj navrch.

Klára Samková popotahována i trestněprávně

Zatímco jiní bloggeři pokojně řeší nadbytek sopranových partů v Příhodách lišky Bystroušky, my se chtě-nechtě musíme opět věnovat thematu svobody slova, jež dostává v posledních měsících v této zemi stále vic na frak.

Klára Samková byla předvolána k podání vysvětlení ohledně svého projevu ve sněmovně, čímž její persekuce přešla z úrovně stavovské na úroveň státní, policejní.

Třeba se to některým nelíbí, je to přesně tak, jak řekl pastor Niemöller: když nacisté přišli pro komunisty, mlčel jsem…