DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 28. 6. 2016 částky 47 379 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

sobota 23. července 2016

Soudcovská malá domu, tentokrát v Děčíně

Pohled do pramenité studánky – chci říct žumpy – jíž je již dlouhou dobu české soudnictví, poskytlo kárné rozhodnutí nad expředsedkyní Okresního soudu v Děčíně Květoslavou Urbánkovou.

Rozhodnutí si, prosím, přečtěte sami; je stručné. Nad tím, co je pro smíšený kárný senát soudruha Petra Průchy proviněním tak mírným, že pro jeho řešení postačuje důtka, zůstává věru rozum stát: soudkyně takřka v přímém přenosu ovlivnila rozhodování svého podřízeného týkající se přítele její dcery, což nebylo formálně prokázáno toliko z důvodu, že kdyby to soudce Radomil Bajer, který se nechal ovlivnit, připustil, přiznal by se k trestnému činu.

Přesto, souzené jednání je právě tím, za co musí automaticky přijít zbavení taláru, protože máloco znevažuje pověst justice tolik jako situace, kdy soudce zneužije svého postavení ve svůj osobní prospěch; pouhá důtka je výsměchem všem občanům a signálem, že soudci nemíní pro zlepšení strašidelné pověsti, kterou si za posledních 25 let vybudovali, ani do budoucna nic dělat.

Tady to podepište!

Dnes budeme výjimečně chválit, a to druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení Karel Šimka, Miluše Došková a Eva Šonková, který zrušil rozsudek ve věci J. V, t. č. nedobrovolného obyvatele příbramského polepšovacího ústavu; díky naší aplikaci dokonce víme, o koho jde, to arci není podstatné. J. V. dostal kázeňský trest, proti němuž podal stížnost, a poté, co mu bylo řečeno, že ředitel věznice ji zamítl, marně se domáhal písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí: podle platného zákona o výkonu trestu odnětí svobody to není potřeba, postačí, když se vězni důvody rozhodnutí sdělí ústně. Což se prý stalo, a J. V. to dokonce potvrdil podpisem.

Jak může vězeň napadnout takové rozhodnutí, nesouhlasí-li s ním, správní žalobou? Snadno, prostě napíše, co se mu nelíbí, a věznice poté dodá soudu takovou versi odůvodnění, ve které se s žalobou vypořádá takříkajíc ex ante. A vůbec, je to vězeň, nemá co obtěžovat soudy. To si aspoň myslí senát 46 A Krajského soudu v Praze, který o J. V-ově správní žalobě rozhodoval a jako opožděnou ji odmítl.

Že je to nesmysl? Ovšemže, ovšem v české justici platí železné pravidlo, že žádné podání uvězněné osoby není důvodné – nikdy. Tomuto pravidlu se nyní Šimkův senát vzepřel a prosadil zdánlivě samozřejmou věc, že mám-li právo napadnout něco žalobou, musím to obdržet písemně.

Je to maličkost, já vím, ale i ty se v bahnitém prostředí místní justice počítají.

pátek 22. července 2016

Past

V Břeclavi by chtěl žít každý. Samozřejmě jen žertuji – v Břeclavi by nechtěl žít nikdo, což lze doložit faktem, že osoby toto místo obývající považují za civilisaci dokonce i Brno, pokud tam dojíždějí.

Proč o Břeclavi hovořím: nachází se tam totiž ulice zvaná Lednická, jejíž charakteristickou vlastností je, že jde o vynikající dopravně-policejní past: jedete otevřenou krajinou, po jedné straně nic, po druhé jakýsi kravín, pak dobrých 200 metrů nic opět po obou stranách, a najednou vyskočí policajt s plácačkou a jestli prý, pane řidiči, víte, čeho jste se dopustil, totiž že jste už dávno v obci a překročil jste nejvyšší dovolenou rychlost. Formálně má pravdu, orgán, cedule tam skutečně byla, ještě daleko v polích, ale o přestupku nelze hovořit, neboť tím může být toliko jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti: a v daném místě není nic, co by mohlo být vaší o něco rychlejší jízdou ohroženo. Jenže vysvětlujte si to orgánu, že…

Podobných pastí je na řidiče nalíčeno v této zemi mnoho, v každém okrese nejméně jedna, aby policie měla kde předstírat plnění svých úkolů. Což činí, zejména za dobrého počasí, s oblibou.

Až doposud ponechávala tato praxe Ústavní soud klidným. To se arci může změnit, neboť do břeclavské pasti chytili jednoho z ústavních soudců, Radovana Suchánka – ano, právě toho, který se stal soudcem nikoli pro své odborné kvality – žádné takové neexistují, Suchánek je právník naprosto tuctový – ale jen díky svému členství v ČSSD a zásluhám o tuto stranu.

Ústavní soudce je nadán přestupkovou indemnitou, je možné toliko stíhat ho kárně. Existuje tedy několik variant: 1. Ústavní soud kárné řízení ani nezahájí, věren zásadě, že ústavní soudce je bytost tak dokonalá, že žádné špatnosti, natožpak porušení zákona, není schopna; 2. řízení bude zahájeno, ovšem přítel Suchánek v něm příteli Rychetskému prokáže, že jednání policie bylo zneužitím práva, případně že za co jsou právem trestáni prostí občané, nemůže být vytýkáno soudci; anebo 3. kárné řízení skončí se závěrem, že se velikán deliktu dopustil; ostatně nic přísnějšího ani tato parodie na kárné řízení neumožňuje, potrestat ústavního soudce v něm není možné, ledaže by byl zbaven úřadu, což je arci možnost zcela hypothetická a upomínající úsloví o kaprech a strakách.

Vaše laskavé tipy, milí čtenáři, očekávám v diskusi pod tímto postem.

čtvrtek 21. července 2016

Advokátka

Úkolem obhájce v trestním řízení je napomáhat soudu při odsouzení pachatele, to už víme. Povinnosti advokáta se tím ovšem nevyčerpávají, v souvislosti s paragrafy neustále obrůstající legislativou proti praní špinavých peněz se má za to, že advokát by měl svého klienta přímo udat. ČAK k tomu – přirozeně – dlouhodobě mlčí.

Vezměme dnes medialisovaný případ údajného daňového úniku ve výši 1,2.109 Kč. Trestná činnost advokátky (předesílám, že nevím, zda jde o Kláru Samkovou, arci v posledních týdnech je jaksi automatické, že když se v mediu napíše advokátka, nemůže to být nikdo jiný), tedy trestná činnost oné advokátky byla Novinkami popsána takto:
Poté, co správce daně pojal podezření a zahájil kontroly, se muži obrátili na advokátku. Podle policie vypracovala projekt fúze jejich společnosti a snažila se o vymazání firmy z obchodního rejstříku, čímž chtěla znemožnit státním orgánům další komunikaci.
Máme tedy před sebou nový trestný čin, poskytování právní pomoci kriminálně závadové osobě. Zcela v souladu s čermákovským pojetím advokacie: advokát musí být předzvědnou osobou, která neschopné policii dodá informace o trestné činnosti, optimálně včetně kompletního důkazního materiálu.

Pořádková pokuta aneb Balada o odstávajících uších plukovníka Šlachty

Policejní orgán je bytost křehká a citlivá, jíž se lze dotknout pouhým náznakem. Neradno arci orgána popouzet, neboť onen má k disposici institut pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu, jímž může – alespoň podle svých představ – jakékoli urážky své osoby, ať na souši, na vodě či ve vzduchu, nemilosrdně pronásledovat a viníky stíhat.

Dojde-li k takovému případu, výsledkem bývají komická policejní usnesení a méně vtipné a lakonické, leč, doufejme, úspěšné stížnosti proti nim.

středa 20. července 2016

Červencový Osel měsíce zůstává v Praze

Musel jsem se hluboce zamyslet, abych si vzpomněl, kdy jsem se s něčím podobným setkal naposledy. Bylo to cca před patnácti lety, kdy bývalý vojenský prokurátor, tehdy soudce – naštěstí již dosluhující – Obvodního soudu pro Prahu 7 Rudolf Šídlo uložil Janu Kopalovi, provinivšímu se autorstvím hanopisu na kteréhosi lokálního severočeského spektábla, trest zákazu publikační činnosti. Trest v dalším řízení pochopitelně neobstál, an obviněného nelze zbavovat základního politického práva – stejně jako mu nelze rozsudkem upřít kupříkladu právo volební.

Dámy prominou, případně následující pasáž přeskočí, ale mírnější formulace by byla neupřímnou a nepřiléhavou: Crétin k pohledání, soudce Vrchního soudu v Praze (a samozřejmě exkomunista, jak jinak!) Petr Píša dnes tento kousek zopakoval a spolu se svým senátem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze nad ruským anarchistou Igorem Ševcovem a namísto vyhoštění mu za domnělý přečin sprayerství formou natáčení kamerou uložil tříletý zákaz účastnit se veřejných shromáždění. Rozsudek je pravomocný, odsouzenému nyní zbývá pouze dovolání, což ve světle toho, že u Nejvyššího soudu má soudruh soudce Píša mnoho mentálních souputníku (říci, že na onom místě, minimálně pokud jde o trestní kolegium – dámy opět, prosím, o řádek níž! – co soudce, to debil, by bylo neuctivé, bohužel, obávám se, obsahově téměř přesné), není akcí skýtající výraznější naději na úspěch: už proto, že Nejvyšší soud by mohl trest jako neústavní zrušit a delikventa potrestat něčím mírnějším, třebas vyhoštěním.

Odměna senát Vrchního soudu v Praze samozřejmě nemine: za tento mimořádný počin na poli českého práva dostávají všichni tři soudci prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!

Vazební důvod podle písm. j): pro jistotu

K případu dvacet let staré vraždy mafiána Antonína Běly budiž řečeno, že poškozeného nebyla škoda, tak jako nebyla o několik let později škoda Františka Mrázka, kterýžto si zřejmě vraždu prvně jmenovaného objednal. Obě vraždy byly skutkem společensky nanejvýše prospěšným, žel, zákon vidí věc jinak a policie se proto rozhodla, těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby, z Bělovy vraždy obvinit Pavla Šrytra a Jána Kaca.

Neuvěřitelné ovšem je, že soud vzal oba obviněné do vazby. To máme za frapantní zneužití toho institutu, neboť vazba je subsidiárním prostředkem, jak zajistit účast obviněného v trestním řízení a zároveň chránit společnost před jeho další trestnou činností, případně mu zabránit v ovlivňování svědků. Když Šrytr s Kacem nikoho dalšího nezavraždili během uplynulých dvacet let, není důvod k obavě, že by tak učinili nyní (ostatně tento vazební důvod zpráva neuvádí), a obavy z útěku musí být podloženy konkrétními skutečnostmi, které ji vytvářejí: nemůže postačit, že obviněným hrozí vysoký trest a proto se možná – třeba – snad pokusí vzít roha.

Výsledek trestního řízení, prováděného s tak enormním časovým odstupem od skutku, je vždy nejistý; i to měl soud vzít v úvahu. Ale to bychom nesměli být v České republice, nejzápadnější výspě Orientu v Evropě, kde nemůže být pro soudce méně významné hodnoty, než je osobní svoboda občana.