DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 23. listopadu 2017

Navara

Městský soud v Praze dnes částečně potvrdil a částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve sporu, ve kterém se ode mne žalobce smutné postavy David Navara domáhá relutární satisfakce ve výši 50 tisíc korun. V tomto výroku odvolací stolice prvostupňový rozsudek potvrdila, takže peníze ode mne Navara nevysoudí v žádném případě, v ostatních byl rozsudek zrušen a soud I. stupně dostal pokyn vést nejprve žalobce k takové úpravě žalobního petitu, aby jeho žaloba byla vůbec projednatelná (Navarovo odvolání, naše vyjádření k němu).

Jednání D. Navary příliš nechápeme: vynakládá nemalé finanční částky naprosto iracionálním způsobem, když už dávno mu musí být jasné, že mne tímto způsobem nemůže porazit, nejen proto, že jsem – ve vší skromnosti – daleko lepší právník než on, ale zejména proto, že si zvolil cestu, která k cíli vést nemůže, neboť i velmi tupý soudce z jeho podání a zejména ze způsobu, jakým u soudu vystupuje, pochopí, že jeho umanutost není výrazem skutečného příkoří, které by mělo být odčiněno, ale snahy instrumentalisovat justiční aparát k osobní odvetě.

Jestli chce Navara bojovat proti nacistickému zlu, nechť tak činí podobně jako např. Klára Kalibová a ať si vybere případ, kdy je někomu fysicky ublíženo pro jeho původ; pak navíc nebude stát proti mně, protože já takové jednání odsuzuji a rozhodně bych podobného násilníka nehájil a nepodporoval. V oblasti svobody projevu je Navara, stejně jako jiní, arci bez šance.

úterý 21. listopadu 2017

Kausa Ivana Ošťádala

Muž v nadpisu je fysikem, docentem Mathematicko-fysikální fakulty University Karlovy, jenž, prošed celou zákonem předpokládanou habilitační proceduru, měl býti jmenován profesorem. Leč nebyl, jelikož Jeho Presidentská Výsost usoudila, že onen, zaplet se kdysi nepěkně s StB, jest osobou této pocty nehodnou.

Ošťádal proti této svévoli brojil správní žalobou na ochranu před nečinností, avšak soudy, včetně naposledy Ústavního, usoudily, že měl podat správní žalobu proti sdělení, jímž president ministryni školství intimoval svůj úmysl jmenovaného profesorem neučinit. Bez ohledu na to, že toto sdělení nebylo Ošťádalovi vůbec oznámeno, takže o existenci rozhodnutí v materiálním smyslu se mohl dozvědět nejvýš tak od vrabců na malostranských střechách.

Nesouhlasíme, arci nesouhlasíme ani s disentujícími Pavlem Rychetským, Janem Musilem a Jiřím Zemánkem a s Eliškou Wagnerovou, která jejich postoj podpořila.

Domníváme se, že jmenování akademickou obcí presidentu předloženého habilitanta není rozhodnutím, neboť presidentu nesvědčí pravomoc uvážit, zda návrhu vyhoví čili nic, a to ani podle předchozí, ani podle nové úpravy. Je v daném případě pouhým ústavním notářem, který návrh – disposici – akamedie provede, a učinit tak musí, při absenci výslovně určené lhůty, v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů.

V tom se shodujeme s disentujícími. Rozdíl je však v tom, co vidíme jako adekvátní žalobní typ. Jakkoli soudní praxe dovodila, že nečinnostní žalobou se lze dožadovat nejen stricte vydání rozhodnutí nebo osvědčení, ale např. též vyřízení žádosti o informace, v daném případě není president správním úřadem a nelze jej proto pořadem správního soudnictví k činnosti nutit ani nečinnostní, ani zásahovou žalobou – a už vůbec, přirozeně, ne žalobou proti rozhodnutí, jehož není. Na místě je proto přímo ústavní stížnost, jíž se habilitant bude domáhat odstranění protiprávního stavu, který president svou nečinností založil, a protože v daném případě není správním úřadem, nemá stěžovatel k disposici žádný jiný prostředek právní obrany.

Za podstatné pokládáme, že není přípustné, aby o veřejných subjektivních právech kteréhokoli občana rozhodovala exekutiva svévolně, bez možnosti soudního přezkumu, a neměly-li soudy dostatek odvahy to vyslovit v případě věčného justičního čekatele Petra Langra, měly by to dokázat aspoň tentokrát.

pondělí 20. listopadu 2017

Zemřel Zdeněk Kučera

Dne 15. listopadu zemřel soudce Zdeněk Kučera, který byl předsedou senátu táborské pobočky Krajského soudu v Českých Budějovicích, proslavného nekonečným příběhem na thema konkursní mafie soudce Jiřího Berky. Pokud Vrchní soud v Praze jeho rozsudek zruší, bude se celé hlavní líčení opakovat od počátku s jiným soudcem, takže půjde-li vše tím tempem jako doposud – a nový soudce se konce procesu dožije – mohli bychom si vyslechnout pravomocný rozsudek někdy kolem r. 2027. Méně informovaným čtenářům tohoto blogu připomínáme, že Berkova a Thonatova konkursní mafie řádila na přelomu tisíciletí.

Lukáš Nečesaný byl nepravomocně zproštěn obžaloby

To je určitě dobrá zpráva. A ještě lepší zprávou bude, až státní zástupce obviní Milana Juštu, který je za jeho předchozí nespravedlivá odsouzení trestně odpovědný.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Nadskakovat a vrčet II

Před pěti lety jsme pro charakterisaci presidentské volby použili odkaz na shora zmíněný totalitní vtip, domnívajíce se, že ostudu podobných rozměrů nelze překonat. Zda se to tentokrát nepodaří, nevíme, arci našlápnuto má k tomu druhá historická přímá volba presidenta republiky věru slušně.

Ministerstvo vnitra totiž přehodnotilo svůj původní názor a ústy svého náměstka Petra Mlsny vysvětilo, že nakonec připustí kandidaturu těch osob, které získaly podporu duplicitních zákonodárců, a to se skutečně symptomaticky českým odůvodněním, že je to sice zřejmě proti zákonu, avšak soudy doposud nepřipouštěly žalobu jednoho kandidáta na to, že kandidoval ten, kdo k tomu nebyl oprávněn.

Nedomníváme se, že je to příliš jistá sázka. Důvod vidíme v tom, že názor ohledně nepřípustnosti takové protikandidátské žaloby má viditelné ústavněprávní slabiny.

Jak Ústava, tak zákon o volbě presidenta republiky nasvědčuje spíše restriktivnímu výkladu, že poslanec nebo senátor může podpořit jediného kandidáta – na rozdíl od občanského petenta, který může podepsat libovolný počet petic – a proto má protikandidát, a to dokonce i takový, který svou kandidaturu pouze zvažoval, v rukou argument článkem 21 odst. 4 Listiny, podle něhož mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Tvrdíme, že tuto rovnost je třeba chápat nejen ryze formalisticky, tedy že dáme-li úlevu ze zákonné povinnosti jednomu, musíme ji přiznat všem, nýbrž je nutné, aby měli všichni kandidáti stejné podmínky od počátku volebního procesu. Proti zvýhodněnému kandidátovi tak má aktivní žalobní legitimaci např. ten protikandidát, který bude tvrdit, že kdyby byl věděl, že poslanec nebo senátor může podpořit více kandidátů, neinvestoval by stovky tisíc korun do organisování petiční akce, ale prostě by šel zlobbovat dvacet poslanců do sněmovny; protože se ovšem domníval, že tato duplicita je zákonem zakázána, nepočítal s tím, že by poslanci svůj cenný hlas mohli dát právě jemu, a musel postupovat cestou občanské petice. Peníze utracené za opatření petice mu nyní budou chybět v kampani, čímž je založena nerovnost v přístupu k funkci presidenta a je zvýhodněn ten kandidát, který si počínal nepoctivě a spoléhal se na to, že ministerstvo si nebude chtít udělat ostudu a raději duplicitu připustí. Anebo, jde-li o nekandidáta, může jeho argument znít, že dané prostředky vůbec neměl, ale kdyby byl věděl, že může zalobbovat v parlamentu, byl by se mohl volby zúčastnit.

Je to relativně složitá, ale podle našeho mínění udržitelná argumentace, a soudy by měly co dělat, aby se s ní vypořádaly jinak, než obvyklým protože si to myslíme.

Tak mne napadá, jestli jsem náhodou nechtěl být příštích pět let presidentem – času mám dost, zákonné podmínky rovněž splňuji, dvacet poslanců i deset senátorů osobně také znám…

středa 15. listopadu 2017

Komárek

Mnozí hovoří o tom, že posledními volbami, ve kterých prohrály demokratické strany a zvítězila politická divise jisté obchodní společnosti, skončila 1. česká republika. To jsou silná slova, arci nikoli zcela nedůvodná. Jak jinak charakterisovat situaci, kdy se moci v zemi ujímá tandem tvořený člověkem, jehož úspěšná presidentská kampaň byla financována z peněz cizí, agresivní velmoci, a bezskrupulosním králem korupčníků, který svůj podnikatelský úspěch založil na masivním uplácení všech a jehož jedinou zásadou je, že každý má cenovku, rozdíl je jen v tom, jaká částka je na ní? Prožíváme tak nyní skutečně cosi jako soft versi období po únoru 1948.

Konec demokratických poměrů v právu, jež je svou povahou konservativní a mění se pomaleji než např. masmedia, začal vpádem trestních orgánů na Úřad vlády a zdá se pokračovat neztenčenou intensitou. Patří k němu i případ Jiřího Komárka, zkorumpovaného policisty, jednoho z těch, kteří místo plnění služebních povinností a věrnosti státu přijali nabídku Andreje Babiše a stali se, stále ještě formálně ve službě, na vedlejšák jeho zaměstnanci.

Když Komárek, spolu s dalším podobným výtečníkem Robertem Šlachtou, musel řady policie opustit, dostal od Babiše okamžitě lukrativní místo ve finanční správě. Druhá strana, v daném případě ještě Agrofertem ne zcela kontrolované – rozuměj uplacené – státní zastupitelství, na to reagovala trestním stíháním Komárka za jeden z excesů, prohlášení o brutálním úniku informací, účelově vypuštěné v době policejní reorganisace.

Domníváme se, že jde o zástupné trestní stíhání, které Babišovi pouze prospěje a demokracii uškodí. Jak Šlachta, tak Komárek jsou zločinci, kteří by zasloužili mnohaleté nepodmíněné tresty za to, jaké informace a služby ještě na ÚOOZ Agrofertu poskytovali, avšak postavit někoho před soud za prohlášení tohoto druhu protistranu jen posílí, protože soud s velkou pravděpodobností obžalobě s odkazem na princip subsidiarity trestní represe nevyhoví; jediným výsledkem akce Komárek tak bude, že Agrofertu přibude další mučedník.

Demokracii nelze bránit nedemokratickými prostředky, což platí nejen v oblasti svobody slova.

neděle 12. listopadu 2017

Jak to bylo na Moravském náměstí

Vědouce, že naši čtenáři jsou inteligentní a mají zájem o pramenný materiál, můžeme si, než dorazí rozsudek ve věci napadení Štěpána Reicha policejním provokaterem Janem Vyvialem, využívajíce rozsáhlého souboru podkladů, který máme k disposici, zkrátit čekání vysvětlením, co přesně se na Moravském náměstí v Brně onoho dne stalo a které dvě lži u soudu zlomily vaz řečenému policejnímu násilníkovi.

Kde přesně a jak se konflikt odehrál, vidíme na neumělém náčrtku, který je možné si zvětšit kliknutím na miniaturu. Průvod, jehož součástí byla bílá dodávka označená logem DSSS, se ubíral od jihu, z náměstí Svobody po Rašínově třídě. Automobil před Moravskou galerií zahnul doprava, s úmyslem objet kašnu a zastavit u tribuny, jež byla postavena těsně u západního obrubníku kašny, poblíž oné sochy, která Brňanům konečně umožňuje dávat si, po vzoru šťastnějších Pražanů, schůzku pod ocasem – arci v jiném smyslu, než by nebohý autor díla byl pomyslil. Leč zpět k věci.

V místě, které je na náčrtku vyznačeno žlutě, dodávce přehradili cestu různými, více či méně inteligentně pojatými, transparenty označení anarchocyklisté (zde je máme v blízkosti oné sochy). Horkokrevní pořadatelé, nevyčkavše, až narušitele z trasy odstraní policie, s cyklisty vstoupili do nejprve verbální a poté fysické konfrontace (zde je takto zachycen obviněný).

Budiž předesláno, že protiprávně v tuto chvíli jednaly obě dvě strany, ti blokující i ti ony odstraňující. Skutečné násilí však započalo až ve chvíli, kdy k pravému boku dodávky přiběhli tři policejní provokateři, vedení Janem Vyvialem. Ten při podání vysvětlení na policii i u hlavního líčení před soudem popsal děj tak, že se pokusil Reicha odtlačit od cyklisty, přičemž dvakrát zvolal Policie! a poté jej obviněný udeřil tak, až policistovi spadly brýle.

Jak to bylo doopravdy, jsme viděli na videích, a našli jsme k tomu v archivu i další fotografie, pořízené v krátkém sledu po sobě: [1], [2], [3], [4]; muž s černou kapucí není Vyvial, ale provokater, který přiběhl na místo střetu těsně za ním. O jakémkoli vytlačování nemůže být řeči, výkřik Policie!, pokud vůbec z jeho úst zazněl, neslyšel nikdo, rozhodně ne ti policisté, kteří ho nejprve uklidňovali a poté povalili na zem, a o sluneční brýle se Vyvial připravil svými prudkými pohyby sám, když Reicha i dalšího pořadatele, Jakuba Svobodu, nepříčetně mlátil. Mimochodem, zcela pasivní nebyli ani dva další provokateři, kteří přiběhli za Vyvialem: zde jsou v akci poté, co se Vyvial od Reicha odvrátil a věnoval se výkonu svých pravomocí na jiném pořadateli.

Ve světle důkazů tedy nemůže obstát ani Vyvialovo tvrzení o odtlačování (odžďuchnutí) Reicha od cyklisty – k žádnému takovému ději evidentně nedošlo, je jasně patrné, že Vyvial se na Reicha vrhá okamžitě poté, co oběhl přední část auta – a lží je i tvrzení, že Reich Vyviala uhodil: agresorem byl evidentně policista, Reich se jeho ranám pouze bránil. Druhá a neméně klíčová lež se týká brýlí, o které Vyvial přišel až poté, co začal na pořadatele útočit.

A tím je, milé děti, dnešní pohádka u konce. Zda bude mít šťastný konec – čímž míníme obvinění Vyviala pro trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) TrZ ve vícečinném souběhu s křivým obviněním podle § 345 odst. 1, 2 TrZ – ukáže až nezávislé a nestranné vyšetření incidentu na Moravském náměstí GIBSem; ale to už bude úplně jiná pohádka, a jak víme z bratří Grimmů, ne všechny mívají šťastný konec. Ty policejní nezřídka končívají konstatací, že ať je drban – rozuměj občan, který policii i GIBS ze svých daní financuje – rád, že z toho vyvázl tak lehce.