Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Nad zajímavým aspektem parlamentní imunity a vztahu mezi vydávacím a trestním řízením se zamýšlí na svém blogu David Schmidt.

Jeho pochybnosti vyvěrají z toho, že člen zákonodárného sboru, který nebyl vydán k trestnímu stíhání, zůstává doživotně podezřelý, aniž by měl možnost očistit se tak, jak toho může dosáhnout např. obviněný, jemuž byla udělena milost (§ 11 odst. 3 a § 172 odst. 4 TrŘ).

Procesní povaha ustanovení o nevydání poslance nebo senátora (hovořme opět pro zjednodušení jen o poslanci) v čl. 27 odst. 4 Ústavy svádí k závěru, že nevydaný poslanec zůstává do konce života v prostoru hmotněprávní nejistoty mezi vinou a nevinou, a tomuto osudu se nemůže nijak bránit, protože na vydání nemá právo a rozhodnutí o nevydání není přezkoumatelné soudem: žádný soud, ani Ústavní, není nadán pravomocí přezkoumávat rozhodnutí parlamentních komor jinak než z hlediska ústavnosti procedury jejich přijetí.

Je jasné, že takový závěr je pro poslance málo uspokojivý, neboť tím dochází k jeho nedobrovolné procesní inkapacitaci, obdobné tomu, že by zemřel nebo byl zbaven způsobilosti k právním úkonům: trestní řízení je v takovém případě zastaveno, ale rozhodně to neznamená hmotněprávní výrok o nevině, toliko o nestíhatelnosti.

Rozdílně od D. Schmidta mám za to, že rozhodnutí o nevydání je třeba vykládat nejen procesně, ale i hmotněprávně, a to jako rozhodnutí o nevině. Nedojde-li ke zneužívajícímu výkladu parlamentní imunity – a to se skutečně v minulosti stalo, notabilně v případě senátora Jaroslava Musiala a u poslance Stanislava Humla – nevydání je výjimečný institut, jímž může komora zasáhnout do trestního řízení za situace, že by trestní stíhání poslance představovalo šikanu. Ergo nevydán může být pouze ten poslanec, o němž komora došla k přesvědčení, že je nevinen, a toto své přesvědčení do rozhodnutí o nevydání vtěluje. Nemělo by proto docházet k nevydání z jiných důvodů, např. humanitárních nebo oportunních.

K tomu se váže otázka, jak by mělo řízení před komorou a jejím výborem probíhat. Hmotněprávní účinky rozhodnutí o nevydání, které dovozuji (a výjimečně tak činím ve shodě s autoritami, viz Schmidtova rešerše v jeho postu), na ně kladou určité nároky i z hlediska spravedlivosti procesu. Theoreticky by nemuselo být plně spravedlivé řízení předcházejí rozhodnutí o vydání, protože to – paradoxně – postavení poslance nezhoršuje. Jestliže však komora poslance nevydá, měla by tak učinit po procesu, v němž věrohodným a dostatečně transparentním způsobem prokáže, že poslanec je nevinen a policie se jej toliko pokusila šikanovat. Nemá-li tuto jistotu, měla by poslance vydat; nedostatkem české ústavní úpravy je ovšem to, že na rozdíl od ústavy německé (čl. 46 odst. 4 GG) nemůže již komora do trestního stíhání svého člena, byl-li jednou vydán, dále zasahovat.
32 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 5328

Ještě před dvěma až třemi lety jsem byl skálopevně přesvědčen, že tentokrát český národ, poprvé v novodobé historii, překročí svůj stín a dokáže si udržet jeden a týž režim po dobu delší dvaceti až pětadvaceti let; což by byl výkon, který se nepodařil od vzniku Československa dosud ani jednou.

Po mediální hysterii kolem zadržení Davida Ratha si už nejsem jist.

Demokracie, aspoň na papíře, má schopnost samočištění: jako každý jiný systém vlády bývá postižena krisemi, avšak ty dokáže řešit svou vnitřní silou, vlastními regulačními mechanismy. Zkorumpované a slabé politiky lidé ve volbách odstraní a nahradí je jinými, slušnými, a očistit se dokážou i samotné politické strany Občas je to změna drsnější a trochu to hází, tak jako v Rakousku s nástupem Jörga Haidera, avšak systém jako takový zůstává co do své povahy zachován, je i nadále demokratický. Což je podstatná výhoda před diktaturou, protože ta je na kvalitě diktátora zcela závislá a pod špatným diktátorem se rozpadá.

Samočisticí mechanismy mají však určité předpoklady a meze, a já začínám mít pocit, že ty české nejsou už s to zabránit změně, jež bude systémová, revoluční, populistická a potenciálně násilná. Tedy že skvrna na pověsti politické representace této země nemůže již být vyčištěna bez porušení podstaty látky.

Důvodů, proč se tak domnívám, je několik:

Česká media se za více než dvacet let demokratického vývoje nestala skutečně nezávislým a kritickým zrcadlem reality, ale zůstala přikrčená, úplatná a stranící moci před rozumem a spravedlností. Kulty Klause, Havla, veřejnoprávní servilita a komerční povrchnost přispěly společně k tomu, že nemáme kvalitní nezávislé analytické mediální zdroje, jen ohlupovače a roztleskávače.

Stát a státní struktury nebyly budovány podle pevného plánu a v úctě k demokratickému systému hodnot. Policie je fatálně zkorumpovaná, justiční systém je dysfunkční, zemi ovládají mafie exekutorů, lichvářů a podvodníků, proti nimž slušný člověk nenajde zastání a nemá proto důvod se státem se identifikovat a hájit jej, je-li sám denně konfrontován s tím, jak je státu lhostejný on.

Politika pozvolna přerostla do stavu vynucené nepoctivosti: strana, která si nezajistí korupční zdroje financování, nezvládne účinnou předvolební kampaň a končí v propadlišti nezájmu. Media, vedena veřejnoprávními, si zvykla mimoparlamentním stranám se vysmívat a využívat jejich představitele jen jako bezplatný šaškovský kompars pro své diskusní pořady. Výsledkem je, že tyto strany jsou nyní bezmocné, nemají tradici ani věrohodné osobnosti a do politiky tak místo nich pronikají bizarní spolky typu Věci veřejné.

Na polistopadovém vývoji se velmi neblaze podepsala i hodnotová vyprázdněnost komunistického období. Nový režim nebyl chápán jako příležitost ke změně paradigmat politického chování, ale spíše jako pokračování toho, co zde bylo předtím: nové poměry byly milovány stejně neupřímně, jako byl předtím milován Hitler, po něm Stalin a pak Brežněv. Brusel a Washington, to byla naše nová, dvojjediná Moskva.

Za celých dvacet let nedošlo k reflexi toho, že komunismus nebyl špatný proto, že nebyly k dostání banány, ale kvůli tomu, že národu vzal jeho elity a z ostatních učinil morální trosky, otroky, již, jak kdysi rozpoznal básník, bezmezně milují svého pána za misku rýže: lidé dnes většinově souhlasí s vyhnáním Němců, se znárodněním průmyslu, s odnětím majetku šlechtě a církvi, a na komunistech jim vposledku přijde špatný právě jen nedostatek banánů, resp. spotřebního zboží. Uberme něco na tvrdosti politické represe (stíháni by měli být jen ti, kteří jsou opravdu hodně jiní než my všichni), přidejme trochu na svobodě, a máme tu nový Čechů ráj.

Ze všech těchto důvodů se obávám, že demokratický režim v této zemi efektivně skončil. Kontury toho, čím bude nahrazen, se rýsují v podobě Holešovské výzvy a akcí na podporu tykadlového vandala Smetany, a rychlost změny závisí už jen na tom, kdy se objeví dostatečně schopný a charismatický politik, který se jí postaví do čela.

24 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5268

Mediálně kolotající případ Davida Ratha mne den ode dne silněji vede k přesvědčení, že poslanecká a senátorská imunita je anachronismus, který je nutno zrušit, a to čím dřív, tím lépe. Řada aspektů imunity a procedury jejího odnětí (tj. vydání zákonodárce k trestnímu stíhání) balancuje na hranici ústavního pořádku, jiné, zejména v podobě, v níž jsou aplikovány u D. Ratha, jsou jednoznačně mimo meze ústavnosti.

Číst dál... 88 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 6817

Dosud nejdelší souvislé vystoupení znalce Ivo Svobody, jehož výslech u Obvodního soudu pro Prahu 1 v kause nálepkových zločinců trval přes pět hodin, bylo silným, téměř psychedelickým zážitkem. Smím-li použít nepůvodní příměr, kdyby chtěli na Kuksu rozhojnit sochařskou výzdobu o sochu Drzosti a Neomalenosti, nemohli by najít lepší model než právě I. Svobodu.

Z desítek položených otázek Svoboda neodpověděl téměř na žádnou, obžalovaného Patrika Vondráka i jeho obhájce neustále častoval invektivami a celkově působil dojmem, že je-li v soudní síni přítomna osoba, která nenávidí svobodu a demokracii a všemožně usiluje o její demontáž, je jí vyslýchaný znalec, zosobnění intolerance a nenávistné, inkvisitorské mentality. Ale co bych vyprávěl, poslechněte si to sami (1. část, 2. část, 3. část).

Při výslechu vyšlo najevo, že Svoboda byl osobně přítomen rozpuštěné jihlavské demonstraci a policie s ním všechny své kroky konsultovala – což ovšem v posudcích opomněl uvést. Protože navíc řadu svých tvrzení odůvodňoval tím, že určité zjištění učinil osobně jako svědek (což znamená, že jeho znalecký posudek je nepřezkoumatelný), všichni obhájci vůči němu přímo při hlavním líčení vznesli další námitku podjatosti (písemné odůvodnění námitky P. Vondráka).

Soudkyně Dana Šindelářová působila tentokrát značně resignovaným dojmem a do výslechu zasahovala jen minimálně. Rozkaz zní jasně – odsoudit, to je evidentní, ale jak to provést, aby se téhož dne večer ještě mohla podívat do zrcadla, v této fasi Šindelářová zřejmě dosud neví.
37 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Samolepkový proces
Počet zobrazení: 10561

– Dále se do rozpravy přihlásil pan poslanec Rath.
– Žádám vězeňskou službu, aby předvedla k řečnickému pultu pana poslance Ratha.
– Děkuji. Promluví pan poslanec Rath, připraví se pan poslanec Škárka.

Pro jednoho náramné vyražení s prvky absurdního humoru, pro druhého dokonce vítaná výchovná lekce pro ostatní politiky, pro třetího šílená představa, které je třeba zabránit za každou cenu. Pro mne je to prostě – nevyhnutelnost. Tedy nevyhnutelnost v případě, že nechceme přistoupit na ani jednu ze dvou alternativ, které by shora popsané nepěkné představení vyloučily: první je utužení oposiční smlouvy, které by trestní stíhání poslance nebo senátora učinilo v zájmu stability politického prostředí nemožným, druhou varianta Sládek, tzn. popření práv zákonodárce a jeho voličů, ve svém důsledku dovolující orgánům činným v trestním řízení – a těm, kteří jim dávají rozkazy – negovat či pozměnit výsledek parlamentních voleb tím, že nepohodlné oposiční zákonodárce pošlou do vazby. Tzv. volební pat je v České republice spíše běžným než výjimečným výsledkem voleb, a v případě, že by Ústavní soud posvětil faktické odnětí mandátu vazebním stíháním, rázem by se tyto problémy daly řešit způsobem, který by za demokratický neoznačili snad ani v Bělorusku.

Jak se obávám, zjevná šílenost představy, že se zásadní politická rozhodnutí budou nově činit nejen v poslaneckých kancelářích, klubech a kuloárech, ale též v eskortních celách, jež by v suterénu sněmovny bylo zřejmě nezbytné zřídit, zatemňuje mnohým právní i politický úsudek a vede je k unáhleným závěrům typu Já ze sněmovny vězení nikdy udělat nenechám (Miroslava Němcová) anebo Tím by pověst sněmovny nepřijatelně utrpěla (Stanislav Křeček a jiní).

Ústavněprávní konotace jsou přitom jasné: jakmile je zákonodárci odňata imunita, pohlíží se na něj jako na každého jiného obviněného, což ale neznamená, že by pozbyl svých práv vyplývajících z mandátu. Poslanec nebo senátor jistě není, jak se vyjádřil S. Křeček, posvátná kráva, toto postavení má však do jisté míry mandát, jehož je nositelem. Ten je po celé funkční období neoddělitelně spojen s osobou zákonodárce a je nepřípustné, aby bylo s mandátem mocensky manipulováno. Princip presumpce neviny přitom nedovoluje nechat vazebně stíhaného poslance zastoupit náhradníkem.

Není prostě jiné demokratické řešení než vězněné poslance a senátory svážet na jednání komor v poutech. Protože alternativy jsou ještě horší.
10 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 3206