Mediálně kolotající případ Davida Ratha mne den ode dne silněji vede k přesvědčení, že poslanecká a senátorská imunita je anachronismus, který je nutno zrušit, a to čím dřív, tím lépe. Řada aspektů imunity a procedury jejího odnětí (tj. vydání zákonodárce k trestnímu stíhání) balancuje na hranici ústavního pořádku, jiné, zejména v podobě, v níž jsou aplikovány u D. Ratha, jsou jednoznačně mimo meze ústavnosti.

Kontroversi budí samotná otázka, komu vlastně imunita svědčí a jaká subjektivní práva s sebou nese. Názor zastávaný např. Pavlem Uhlem, že jde o oprávnění komory jako takové, naráží na ústavní zákaz dehumanisace (např. zde): je-li rozhodováno o právu poslance (nebo senátora; bez újmy obecnosti však budu pro zjednodušení v dalším textu hovořit pouze o poslanci), a to o jednom z nejdůležitějších oprávnění vůbec, o právu nebýt (šikanosně) trestně stíhán, nemůže se tak dít bez toho, aby tento poslanec dostal ve vydávacím řízení přiměřený příděl procesních práv. Sněmovna tu vůči vydávanému poslanci vystupuje jako orgán veřejné moci, řízení před ní vyústí ve vrchnostenské rozhodnutí a jako takové musí být spravedlivé, bez ohledu na to, že jde vlastně o určitý trestněprávní nadstandard.

Vztah mezi ústavním vydávacím a trestním řízením má některé nečekané důsledky.

Davidu Rathovi byl například odepřen přístup k informacím, které od policie a SZ obdržel mandátový a imunitní výbor sněmovny, a na Spiritce se pak odehrála trapná scena, kdy se Rath měl hájit, aniž věděl, na základě jakých důkazů je viněn; členové výboru je znali, on ne. Lze namítnout, že pokud by se Rath rozhodl vypovídat v přípravném řízení, byl by ve stejné situaci, avšak tam jej nic k výpovědi nenutí, kdežto v případě vystoupení před výborem – a ještě víc před plenem sněmovny – jde o úkon, na který nelze resignovat bez podstatného poškození vlastních práv.

Představa, že se tak může dít za situace informační asymetrie, je absurdní: členové výboru nebo dokonce všech zbývajících 199 poslanců by znalo podklady, které by jedinému Rathovi zůstaly nedostupné, a on by se přesto měl proti nim obhajovat; to je ovšem to samé, jako kdyby se obviněný dozvěděl až z rozsudku, proti jakým důkazům se měl obhájit. To je zcela mimo meze spravedlivého procesu, je to nedůstojné a kategoricky nepřípustné. Být Rathovým obhájcem, napadl bych už nyní z tohoto důvodu proceduru vydání jako neústavní.

Druhým problémem je povaha poslaneckého hlasování. Rozhodování sněmovny nemůže být nikdy judiciální povahy, protože hlasovat smějí i poslanci, kteří jsou na výsledku hlasování zainteresováni – a tato zainteresovanost je naopak při hlasování parlamentních komor typická. O vydání mohou proto hlasovat Rathovi přátelé, nepřátelé, případní spoluobvinění i Rath sám, a to bez jakékoli záruky, že rozhodnutí o vydání bude vyústěním fairového procesu; často může být naopak pouhým odrazem faktu, že obviněný poslanec patří k oposici, takže o vydání rozhodne prostá numerická převaha poslanců vládní koalice proti poslancům oposičním.

Ochrana před policejní/justiční šikanou je v této podobě jen těžko slučitelná s ústavním imperativem rovnosti a s čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož o vině a trestu za trestné činy rozhoduje pouze soud. Sněmovna, jak bylo vysvětleno, soudem není a její rozhodování nemůže soudní rozhodování nahradit, protože jeho požadavkům, např. příkazu vyloučit z rozhodování podjaté rozhodovatele, nemůže dostát a nesnese jeho ústavně zakotvená kriteria.

Za třetí je tu otázka Rathových spoluobviněných. Pokud David Rath vydán nebude, svědčí jim beneficium cohæsionis a jejich stíhání musí být zastaveno. Avšak představme si, že se tak nestane, a v důsledku toho, že se Rath bude moci seznámit s odposlechy a dalšími důkazy, které policie zatím před obhajobou tají, vznikne mezi ním a ostatními značná nerovnost. Ano, před uzavřením vyšetřování budou odposlechy (pravděpodobně) zpřístupněny i ostatním spoluobviněným, ale to může být za tři roky, těsně před podáním obžaloby. Po kteréžto tři roky budou Rathovi obhájci moci opatřovat důkazy na základě podstatně širší vědomosti o důkazní situaci, a v okamžiku podání obžaloby bude tak Rath v daleko lepší posici než jeho spoluobvinění. A i kdyby Rath nedostal tyto důkazy přímo ze sněmovny, může se k nim jeho obhájce dostat od kteréhokoli ze 199 poslanců, jimiž k disposici budou. Na rozdíl od OČTŘ totiž poslanci nejsou ve vztahu k těmto záležitostem vázáni mlčenlivostí a pokud chtějí, klidně mohou mařit trestní řízení…

To je podle mého skromného názoru neřešitelné dilema, a být obhájcem některého z ostatních obviněných, okamžitě napadnu přípravné řízení z této příčiny jako nespravedlivé.

Velmi sporné je i použití odposlechů. Zastávám názor, že odposlouchávat nevydaného poslance nelze vůbec (a nejsem zdaleka jediný, kdo si to myslí). Poslanci ovšem budou o vydání svého kolegy rozhodovat právě na základě odposlechů. Což představuje další velký problém a potenciální munici pro Rathovu obhajobu i pro obhajobu jeho spoluobviněných. Představme si, že by si Kott a Pancovou měli jít sednout na základě prostorového odposlechu, který ovšem vůči imunnímu Rathovi nebude použitelný!

Dále: Rath bude mít právo promluvit ve sněmovně. To mu nelze upřít a jak je v tuto chvíli už jasné, minimálně před rozhodnutím o vydání promluvit bude moci. Takže další frapantní nerovnost mezi spoluobviněnými. Kdybych s ním byl spoluobviněn, chci to samé právo: i já chci mít možnost hovořit ve sněmovně a chci, aby můj projev přenášela televise. Nikdo nesmí omezit, o čem Rath bude hovořit, a tak může ovlivňovat veřejné mínění, může zastrašovat svědky, může vyzvat k organisování masových akcí za své propuštění. Který jiný vazebně stíhaný obviněný má taková práva? Ano, je to poněkud přitažené za vlasy, ale co se na to podívat z hlediska, že svědčí-li beneficium i jim, rozhoduje se ve sněmovně i o nich? Opravdu je obhajitelná these, že mluvit má právo jen Rath? Nota bene v kolusní vazbě?

A jestli dojde k tomu, co predikuji, tzn. Rath dostane možnost vykonávat svůj mandát i z vazby, bude mít celou řadu dalších možností, jak pracovat na své obhajobě, stýkat se s lidmi, komukoli telefonovat, psát dopisy na hlavičkovém papíře sněmovny apod., zatímco jeho komplicové budou sedět za katrem a studovat nejvýš stěny své cely. To je už přímo parodie na rovnost procesního postavení mezi spoluobviněnými!

Tyto problémy ovšem nesouvisejí přímo s Rathovou imunitou, pouze s jeho mandátem. Ten přináší také řadu praktických otázek, s nimiž se vypořádat nebude snadné. Např. kdo má rozhodovat o Rathově vazebním nadpráví, např. o účasti při hlasování dolní komory. Podle usnesení Ústavního soudu ve věci Miroslava Sládka tak činí vazební soud, a to opatřením. Podle jiných výkladů je k tomu příslušný státní zástupce (Lenka Bradáčová již Rathovi povolila návštěvu červnové schůze), případně ředitel jeho věznice, a to individuálně případ od případu. Dovedeno ad absurdum, o důvěře Nečasově vládě může za pár měsíců rozhodovat podle své volné úvahy jistý plukovník Líbal, o kterém jsem do dnešního dne neslyšel a o této jeho významné ústavní pravomoci jsem rovněž nic netušil.

Omluvte jistou neuspořádanost těchto úvah, pouze jsem sepsal, co se mi v souvislosti s vývojem Rathova případu v těchto dnech honí hlavou. Na to, jak tato kausa dopadne, se ve světle nastíněných eventualit skutečně těším!

Aktualisováno.

Novinky upozorňují na další důvod, proč nelze zákonodárce odposlouchávat: mají-li právo odepřít výpověď, nelze od nich privilegované informace získávat ani cestou odposlechu. To zní velice rozumně.

Těším se tedy čím dál víc.

Aktualisováno.

Zde je čerstvé usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 770/06 ke kause odposlechů v souvislosti s tzv. Kubiceho zprávou (soudce zpravodaj Dagmar Lastovecká). Na to, že ústavní stížnost ležela na Ústavním soudu pět a půl roku, se z tohoto judikatorního díla nedozvíme téměř nic, co by nám mohlo v kause Rath pomoci. Podobné produkty by možná měli v NALUSu zařazovat pod souhrnnou kategorii Hora porodila myš.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)