Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Tak tohle vypadá na další pořádnou blamáž: lobbista Marek Dalík prý čelí obžalobě z trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit tím, že požadoval úplatek, který nedostal, za ovlivnění zakázky, na kterou neměl vliv.

Ještě několik takových trestních stíhání a nezaujatý pozorovatel nebude moci než dojít k nezvratnému přesvědčení, že politika v této zemi vždy byla a je křišťálově čistá.

Poslanecká sněmovna v dnešním hlasování rozhodla, že nevydá svou členku Zuzanu Kailovou k trestnímu stíhání (o případu jsme psali zde). Očekával jsem spíše vyrovnané hlasování, to arci bylo víceméně jednoznačné: pro vydání bylo pouze 42 poslanců ze 173 přítomných.

Je-li účelem poslanecké imunity chránit členy zákonodárného sboru před svévolí a šikanou ze strany exekutivy, je dnešní hlasování nanejvýš znepokojivým signálem, ostatně jako každé, jeho výsledkem je rozhodnutí Nevydat. A protože podle současného znění Ústavy se nestíhatelnost vztahuje jen na dobu výkonu mandátu, sociálnědemokratické poslankyni příliš nepomůže: než její mandát skončí, bude u soudu s jejími spolupachateli rozhodnuto a v případě odsuzujícího verdiktu se její proces stane víceméně formální záležitostí, protože se soud dost dobře nemůže odchýlit od právního posouzení věci, které učinil – a které případně obstálo i u odvolacího soudu – v případě spoluobviněných. Poslanecká imunita v tomto vydání je tak spíše danajským darem než reálným privilegiem nebo ústavní pojistkou.

Aktualisováno.
Právě k tomu vyšly stenoprotokoly. Místy poněkud šokující četba.

Jo, láska… Zamiluje-li se člověk takříkajíc prostý, může to skončit kupř. hospodskou rvačkou. Pokud se tak stane docentu obojího práva a zřejmě největší žijící osobnosti v oboru protiextremistického znalectví Ivo Svobodovi, bývají důsledky horší. Anonymisace se Okresnímu soudu v Karlových Varech příliš nepovedla, ale snad to váš požitek z četby neumenší.

Aktualisováno.
K tomu jedno přestupkové oznámení; pokuta je až 200 tisíc korun.

Aktualisováno.
Na Jiném právu argumentuje Jan Vučka, že šlo o ryze civilní delikt, nikoli trestný čin. Z čímž se arci plně ztotožňujeme, neodpustivše si uštěpačné pomyšlení na Boží mlýny a přemítajíce, s jakými pocity bychom přijali eventualitu, že by ve věci intervenoval Nejvyšší nebo Ústavní soud a Ivo Bývalý Znalec Svoboda by se vrátil na výsluní tuzemského práva očištěn, stronger than ever.

Aktualisováno.
Usnesení odvolacího soudu.

Devětadvacátého dubna jsem predikoval, že trestně stíhat Martu Semelovou komunističtí šéfové státnímu zástupci Janu Petráskovi nikdy nedovolí. Samozřejmě, že jsem měl pravdu: Krajské státní zastupitelství v Brně, které mělo podle seznamu z ledna 2011 ze 43 státních zástupců 18 s komunistickou minulostí, mu dalo za kacířskou myšlenku kartáč a nařídilo, aby přibral znalce: že znalecký posudek vyzní jednoznačně ve prospěch komunistické poslankyně, predikuji nyní – a budu mít opět pravdu.

Ne, že bych snad pro trestní stíhání Semelové nějak horoval, ale z toho, co v této věci předvádí státní zastupitelství, se mi dělá authenticky špatně od žaludku. A za jednu z největších absurdit polistopadového vývoje považuji, že jediným, kdo se v této společnosti těší skutečné svobodě projevu, jsou komunisté.

Musel to být pohled (a poslech) pro bohy: komunistický senát Městského soudu v Praze soudkyně Hany Veberové, který jako by vypadl z komiksu, a před ním Tomáš Vandas, vůdce s hodně malým v a politik téměř zcela prostý charismatu i schopnosti přesvědčit jiné než již přesvědčené.

Thematem bylo, zda smí být po rozpuštění Dělnické strany její název užíván jiným politickým subjektem čili nic. Dilema by nebylo vzniklo, kdyby zákonodárce neopomněl přijmout zvláštní zákon, předpokládaný ustanovením § 16 zákona o politických stranách, který by upravil další důsledky zrušení strany a hnutí a pozastavení jejich činnosti. To, že takový právní předpis nebyl vytvořen, způsobuje nutnost kreativního výkladu, a při něm tahá městský soud za kratší konec provazu: positivněprávní zákaz užívat tímto způsobem opuštěný název totiž neexistuje.

Lze pouze tvrdit, že ten, kdo by název rozpuštěné strany převzal, by na ni ideově navazoval, jenže platné právo zná nejvýš sukcesi, nikoli ideové navazování, a navazuje-li na tuto stranu někdo, pak je to jistě – a dosud bez konfliktů se státní mocí – Vandasova DSSS.

V úvahu by přicházela i cesta aplikace ustanovení § 132 odst. 2 občanského zákoníku, tedy klamavost názvu právnické osoby, který skutečně může na určitý okruh osob působit dojmem totožnosti se stranou zrušenou, a protože Ústava, Listina i zákon o politických stranách o názvu strany mlčí, subsidiárně by se mohla uplatnit úprava obsažená v občanském zákoníku (to však není tak samozřejmé, protože např. rozpuštění politické strany trestním rozsudkem nejspíš možné není).

Pokud tentokrát náhodou Vandas nezmešká některou lhůtu, konečným arbitrem nebude Nejvyšší správní soud, nýbrž soud Ústavní, jemuž Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. j) svěřuje pravomoc rozhodovat o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Těšíme se.

Podkategorie