Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Ne, že bychom to nepředvídali už před lety, kdy byl v tomto smyslu novelisován starý trestní zákon: díky, moudrý zákonodárný sbore, za § 228 odst. 2 TrZ, podle něhož lze jako trestný čin odsoudit posprayování cizí věci bez ohledu na to, zda je tím způsobena jakákoli, byť sebemenší, škoda.

Ač nevíme, který justiční genius z Obvodního soudu pro Prahu 1 vydal v oné věci trestní příkaz, aniž by se zabýval otázkou, zda popsané jednání vůbec mohlo být trestným činem, nemůžeme než poznamenat, že při kvalitě osob, které v této zemi, želbohu, nosí talár, by měly být zákony napsány tak, aby odpovídaly jejich mentálním disposicím, kognitivní výkonnosti a intelektuálním kvalitám: tedy zhruba stejně jako Mateřídouška nebo slabikář.

Že se Česká republika stala po r. 1989 rozvojovou zemí, zemí třetího světa, je jasné kromě Čechů zřejmě každému; ne snad že by ostatní postkomunistické země stihl osud jiný: zlatá klec ruského imperia se otevřela a nelítostná příroda, nebo, jak říkají Angličané, the wild, si bere na nebohém ptactvu tuto spěšně a s radostí opustivším svou daň.

Průvodní jevy ve formě slámy z bot jsou arci zábavné a milé. Příkladmo poslední affaira s vyměněnou presidentskou standartou. Předesílám, že jsem nebyl šťasten, když Miloš Zeman usedl na presidentský stolec, namítaje od samotné volby, že se pro tento úřad bytostně, vnitřně stejně tak jako vnějškově, nehodí. V tomto kontextu jsou trenýrky s trikolorou trefnou zkratkou toho, jak se Zeman části elektorátu jeví: jeho výpady proti lumpenkavárně nebo trapnost s neexistujícím Peroutkovým článkem, nemluvě o kause těsného nepozvracení korunovačních klenotů, tak dostaly velmi pertinentní hrubou záplatu. Jak se do pražské kavárny volá, tak se z ní nyní ozvalo.

Právně, domnívám se, není co řešit: státní symbol nelze zneuctít tím, že na místo, kde obvykle bývá vystaven, umístíme cokoli jiného (to bychom byli na úrovni Ivo Svobody a jeho extremismu formou chybějící svastiky), případnou neslušnost nebo výtržnost lze jistě pokrýt právem na svobodný politický projev, a jediné, co theoreticky připadá v úvahu, je postih za krádež standarty, pokud by ji umělci hradní kanceláři po aktu nevrátili.

Neuvěřitelné věci se dějí v Praze: státní zástupkyně Zdeňka Galková zrušila obvinění slovenského extremisty Mariána Magáta, činíc tak s argumentací, kterou bychom očekávali od kohokoli jiného, arci rozhodně nikoli od ní. I na Voltaira došlo – jedním slovem nepředstavitelné!

Za nic než poněkud trapnou politickou exhibici není možné označit osobnostní žalobu, kterou na poslankyni Martu Semelovou podal její politický konkurent z Brna Michal Kincl (TOP09). Z opatrnosti zažaloval i stranu, za niž se politička předmětným, značně nechutným způsobem medialně presentovala.

Už tím, že je Kincl sám veřejně činnou osobou, musí být připraven snášet relativně intensivní zásahy do své osobnostní sfery, nemluvě o absurdní představě, že bych mohl jeden občan s úspěchem civilně žalovat druhého za to, že jej jeho politické názory urážejí. Mne příkladmo urážejí názory na poválečnou genocidu sudetských Němců dobrých 80 % místního obyvatelstva, a nepochybuji o tom, že moje názory na totéž stejnou měrou urážejí je, přesto by žaloba v jednom ani ve druhém smyslu nemohla mít naději na úspěch.

Omluva přiznána, náhrada nemajetkové újmy a náklady řízení nikoli: takové je rozhodnutí soudu I. stupně v ostře sledovaném případu státem organisované provokace, o níž jsme i na tomto blogu obsáhle psali. Rozhodnutí litoměřického soudce Jiřího Šlapala se do jisté míry dalo očekávat, a prima facie by se dalo odsoudit jako alibistické. Při hlubším rozboru se však ukazuje, že takové posouzení věci dává smysl.

Předně jím bylo deklarováno, že odmítnutím romské domnělé zájemkyně, ve skutečnosti provokatérky, byl porušen antidiskriminační zákon. Jakkoli můžeme s tímto zákonem nesouhlasit a snášet řadu argumentů, proč by v takové podobě a takto široce platit neměl, je to zákon a pro soud je závazný. Za druhé bylo jasně vysloveno, že státem organisované provokace nemohou resultovat ve skutečnou, hmatatelnou a hlubokou újmu způsobenou provokatérovi; újma způsobena byla, ale s ohledem na postavení poškozené pouze marginální. Otázku zákonnosti provokace samotné soud patrně pominul, a i to mi připadá rozumné: je to analogické situaci, že by romský strážník porušil zákon např. neoprávněným nasazením botičky a rozzuřený řidič jej za to nazval černou hubou.

Jinou rovinou jsou přirozeně společenské důsledky rozsudku, tedy že Romové budou v realitkách odmítáni dál, ale z obav před nařčením z diskriminace jim budou umožňovány fiktivní prohlídky, což bude pro obě strany znamenat zbytečnou zátěž a jen to situaci Romů zhorší; jestliže by se byli dozvěděli o diskriminačním zadání rovnou, mohli by vybírat z menšího počtu reálně dostupných bytů. Ombudsman tedy, nikoli poprvé, poskytl minoritě medvědí službu.

Podkategorie