Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Na serveru Nejvyššího správního soudu byl zveřejněn – dosud nedoručený – rozsudek č. j. 3 As 10/2009-77 týkající se komunistické minulosti soudců.

Jestli jsem v předchozím textu, jímž jsem o rozsudku referoval, dával ještě triu soudců NSS Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach aspoň theoretickou šanci, že mne přesvědčí o správnosti svého názoru a nebudu jim proto muset udělit lednového Osla měsíce, text rozsudku mne vyvedl z iluse: argumentace nutnosti ochrany soukromí soudců je natolik směšná, že se nad tím na Viditelném Mackovi podivuje i laik Miroslav Macek, a zdůraznění nutnosti individuálního přístupu ke každému jednotlivému soudci-komunistovi, již oslovský senát NSS včlenil do závěru svého traktátu, musí vyvolat bujarost mysli i u čtenáře, který by jinak nebyl myšlence zveřejňovat intimní podrobnosti o kolaboraci soudců s minulým režimem nakloněn. Pohádka o komunistech zlých a hodných (hodný komunista byl třeba Marián Čalfa, miláček davů Vladimír Dlouhý nebo současný premier Fischer) byla národu presentována tolikrát, že věřit v ni může už skutečně snad jen – osel.

K rozsudku vydáme tiskovou zprávu.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

Zkraje něco statistiky:

Své žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (InfZ) a případné následné soudní spory systematicky eviduji od března 2006. Z celkem 63 žádostí povinný subjekt vyhověl sám nebo na příkaz nadřízeného orgánu v 28 případech, 29krát ho k tomu donutil soud, 6 případů zatím není uzavřeno (mimo jiné dva spory o seznamy komunistických soudců).

Ani jednou se zatím nestalo, že bych v soudním řízení neuspěl, třebaže to několikrát vyžadovalo celou baterii kasačních stížností a dvakrát, pokud jde o náklady řízení, i ústavní stížnost.

Dvě žádosti o informace z poslední doby, které pokládám za zajímavé:

Spor 1: Má občan právo na protokoly z požární kontroly?

Požádal jsem o kopie protokolů týkajících se plnírny LPG. Povinný subjekt, hasičský záchranný sbor, žádost odmítl, ministerstvo vnitra jako odvolací orgán moje odvolání zamítlo, takže nezbylo než ministerstvo zažalovat.

Ve sporu jde mj. o interpretaci ustanovení § 11 odst. 3 InfZ a soudní rozsudek může být v tomto směru průlomový.

Spor 2: Podléhá InfZ korespondence presidenta republiky?

Předmětem žádosti o informace je dopis presidenta Klause bývalému ministru vnitra Tomáši Hradílkovi, ve kterém Klaus vyslovuje Hradílkovi podporu proti Vladimíru Hučínovi. Iniciální korespondence není zajímavá, zajímavá je až žaloba a vyjádření protistrany, Kanceláře presidenta republiky, k ní. Na vyjádření jsem reagoval dvěma replikami: replika č. 1 a poté, co vyšla najevo nová fakta, replika č. 2.

Presidentská kancelář tvrdí, že dopis je osobní a veřejnost proto na něj nemá právo, já oponuji, že osobní dopisy president nemůže psát na hlavičkovém papíře a s uvedením své funkce. Výsledek je nejistý, senát Městského soudu 8 Ca (ano, to je ten zásadový…) slibuje dlouhé a dramatické řízení.

Že Václav Klaus a jeho spolupracovníci pohrdají právem, je známá věc – viz např. případ věčného justičního čekatele Langera. Na rozdíl od Langera se ovšem nebudu v případě soudního úspěchu rozpakovat poslat Klausův úřad do exekuce a klidně mu nechám obstavit třeba korunovační klenoty. V právním státě nejsou soudy projevem svobodomyslnosti vladaře, který jim sám není podřízen – a ostatně Václav Klaus není žádným vladařem, nýbrž jen nejvyšším státním úředníkem, veřejným služebníkem.

Hanebné rozhodnutí vydal minulý týden třetí senát Nejvyššího správního soudu ve složení Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach, který zamítl první ze dvou kasačních stížností ve věci komunistické minulosti soudců.

Odůvodnění dosud neznám, avšak velmi se na ně těším, zvlášť na pasáž, kde se NSS vypořádá s opačnou judikaturou Ústavního soudu, který akcentuje veřejný zájem na publicitě informací o totalitní minulosti soudců.

Oslí uši ve tvaru paragrafů pro tři shora jmenované výtečníky, jimž je falešná profesní solidarita bližší než oprávněný zájem veřejnosti dozvědět se, jací lidé dostali v této zemi právo soudit, jsou již nachystány, s dekorováním si ale počkám na písemné vyhotovení rozsudku: co kdyby mě náhodou pánové přesvědčili, že bez utajení minulosti soudců by se tento stát zhroutil?

Proti rozsudku Městského soudu v Praze rozsudku týkajícímu se utajení seznamu soudců-členů KSČ jsem pochopitelně podal kasační stížnost.

Ani třetím zamítavým rozsudkem ve věci komunistické minulosti soudců Městský soud v Praze nepřekvapil. Důležitými ústavněprávními argumenty žaloby se opět nezabýval, relevantní judikaturu Ústavního soudu pominul a nerozpakoval se zopakovat předchozí argumentaci, podle níž chrání soudce před zveřejňováním informací o jejich minulosti princip rovnosti všech občanů před zákonem.

Novinkou je sebevědomý ton nového rozsudku. Zatímco z předchozích dvou rozsudků bylo zřejmé, že se soudci za své rozhodnutí utajit totalitní jednání svých kolegů aspoň minimálně stydí, nyní je to presentováno jako samozřejmost a snaha žalobce zjistit údaje tohoto druhu je vykreslena bezmála jako drzost: kdyby se česká veřejnost o svých soudcích dozvěděla pravdu, zřejmě by se zastavil oběh planet, hvězdy by vypadaly ze svých patic a na zem by počaly proudit tuny roztaveného olova. Naštěstí udatní soudcové své kolegy veřejné kritice nevydají a tak vše zůstane, jak má být.

Podkategorie