Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Před rokem a měsícem, po vyhlášení Güttlerova nálezu, jsem všechny soudy v České republice požádal o seznam soudců, kteří byli v r. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa. Zhruba o měsíc později zveřejnilo svůj seznam ministerstvo, proto jsem v těchto aktivitách ustal. S jednou výjimkou, a to byl Nejvyšší soud, neboť mě zajímalo, kdo z jeho soudců byl kandidátem vstupu do strany (členy jsem už znal).

Nejvyšší soud mi nevyhověl, podal jsem proto správní žalobu.

V prvém stupni jsem spor před Krajským soudem v Brně prohrál (Nejvyšší soud v něm byl zastoupen advokátem Pavlem Uhlem), a podal jsem proto kasační stížnost. O té nyní rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Ans 5/2011-104. Jeho odůvodnění je poměrně velmi sofistikované (dle dikce předpokládám, že autorkou je Eliška Cihlářová), a dochází k závěru, že jsem pochybil, když jsem poté, co žádost o informace převzala předsedkyně Nejvyššího soudu, a ani ta mi všechny požadované informace nesdělila, nepodal opakovanou stížnost na její nečinnost podle § 16a odst. 10 InfZ. Přestože byl tedy rozsudek krajského soudu zrušen, moje vyhlídky ve sporu se jeví nepříliš růžovými a bude to patrně od r. 2003 první informační spor, ve kterém u soudu neuspěji.

Budu nicméně ještě bojovat.

Přestože ve správní žalobě ani v kasační stížnosti to výslovně neuvádím, opakovanou stížnost jsem zvažoval, avšak upustil jsem od ní, protože jsem dospěl k závěru, že by nemohla uspět. Podle ustanovení § 120 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ministerstvo spravedlnosti nemůže vykonávat správu Nejvyššího soudu přímo, nýbrž toliko prostřednictvím předsedy soudu. Z toho vyplývá, že stížnost na nečinnost předsedkyně tohoto soudu by nemohla být předložena ministerstvu jako nadřízenému orgánu, ale za situace, kdy nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 178 odst. 1 ani 2 SprŘ a na Ivu Brožovou nelze (podruhé) aplikovat ani § 20 odst. 5 InfZ, nadřízený orgán neexistuje a mou stížnost by neměl kdo projednat.

Uvidíme, zda se mi podaří s touto argumentací prorazit (že to bude znamenat druhou kasační stížnost, je téměř jasné, krajský soud je, obrazně řečeno, tak o tři levely níž).

A za osobní urážku pokládám, že předsedou senátu NSS byl komunistický soudce Hubáček. Vím, že se opakuji, ale člověk, který sám v minulosti takto hanebně selhal, nemá nejmenší morální právo soudit druhé!

Od ministerstva vnitra jsem obdržel odpověď na dotaz, jaké odměny dostali znalci Mazel a Svoboda za své posudky týkající se možnosti pozastavit činnost KSČM.

Čtyřicet tisíc za 28 stran posudku – no co, zřejmě slušnej oddíl!

Zjistit si informace v Národním archivu, v němž je deponována lístková kartotheka bývalých členů Komunistické strany Československa, není zcela bez risika. Jeden se při tom dopustí přestupku, ani neví jak.

Tentokrát jsem sice (doufám!) unikl, ale jen o vlásek; nepochybuji, že příště budu dopaden a moje nekalé archivnické rejdy neujdou spravedlivému potrestání.

Ve skvělém tempu, pouze dva a půl roku od podání, projednal Nejvyšší soud moje dovolání ve věci karlovarské informační exekuce (naposledy jsem o ní psal zde). Ve svém zamítavém usnesení tento soud zašel ještě dál než Krajský soud v Plzni a judikoval, že rozhodnutí nadřízeného orgánu podle § 16a odst. 6 InfZ je pouhým pokynem povinnému subjektu, a nepředstavuje vykonatelný exekuční titul ani v případě, že jsou informace, které tvoří předmět žádosti, označeny individuálně a nikoli jen identifikací žádosti. Zda argumentaci mého dovolání soudci NS pominuli záměrně nebo ji jen nepochopili, není z rozhodnutí zcela zřejmé, v každém případě nepokládali za potřebné jakkoli se s ní vypořádat.

Je to výborná zpráva pro české úředníky, protože kdyby se tento právní názor prosadil do praxe, mohli by všechny žádosti o informace prostě házet do koše. Žadatel by po uplynutí patnáctidenní lhůty podal stížnost, na jejímž základě by nadřízený orgán přikázal povinnému subjektu žádost vyřídit, avšak žadatel by si stejně nepomohl, protože ztratil možnost, jak splnění této povinnosti na povinném subjektu vynutit. Rozhodnutí nadřízeného orgánu by tak mohl využít nejvýš při výzdobě vhodných prostor svého obydlí.

Exekuci na informace jsme přitom s úspěchem vedli již několikrát, dvakrát u obce Hajany, jednou v Karlových Varech, ve Ždáru u Mnichova Hradiště a v jednom případě jsme poslali do exekuce hlavní město Prahu. Ve všech případech se tento prostředek osvědčil jako efektivní cesta, jak úřednictvo přimět k činnosti: aby ne, když na obec nařízením exekuce dopadne inhibitorium a po dobu exekuce nelze převádět obecní majetek.

Usnesení NS nemohu napadnout ústavní stížností, protože informace jsem exekučně vymohl a o nákladech, které bych měl zaplatit, zatím rozhodnuto nebylo, takže není újmy, jejíž reparaci bych mohl požadovat. Bude proto třeba hledat jiné cesty, jak tento judikát zvrátit.

Nejvyšší správní soud rozhodl o mém sporu s Vrchním soudem v Olomouci ohledně jeho komunistických soudců. Na rozsudek upozorňujeme pouze proto, že jde o řídký případ soudního rozhodnutí, které se skládá ze záhlaví, výroku, rekapitulace a poučení: odůvodnění v něm zcela absentuje.

Pro mnohé české soudce, řekl bych, optimální varianta…

Podkategorie