Ve skvělém tempu, pouze dva a půl roku od podání, projednal Nejvyšší soud moje dovolání ve věci karlovarské informační exekuce (naposledy jsem o ní psal zde). Ve svém zamítavém usnesení tento soud zašel ještě dál než Krajský soud v Plzni a judikoval, že rozhodnutí nadřízeného orgánu podle § 16a odst. 6 InfZ je pouhým pokynem povinnému subjektu, a nepředstavuje vykonatelný exekuční titul ani v případě, že jsou informace, které tvoří předmět žádosti, označeny individuálně a nikoli jen identifikací žádosti. Zda argumentaci mého dovolání soudci NS pominuli záměrně nebo ji jen nepochopili, není z rozhodnutí zcela zřejmé, v každém případě nepokládali za potřebné jakkoli se s ní vypořádat.

Je to výborná zpráva pro české úředníky, protože kdyby se tento právní názor prosadil do praxe, mohli by všechny žádosti o informace prostě házet do koše. Žadatel by po uplynutí patnáctidenní lhůty podal stížnost, na jejímž základě by nadřízený orgán přikázal povinnému subjektu žádost vyřídit, avšak žadatel by si stejně nepomohl, protože ztratil možnost, jak splnění této povinnosti na povinném subjektu vynutit. Rozhodnutí nadřízeného orgánu by tak mohl využít nejvýš při výzdobě vhodných prostor svého obydlí.

Exekuci na informace jsme přitom s úspěchem vedli již několikrát, dvakrát u obce Hajany, jednou v Karlových Varech, ve Ždáru u Mnichova Hradiště a v jednom případě jsme poslali do exekuce hlavní město Prahu. Ve všech případech se tento prostředek osvědčil jako efektivní cesta, jak úřednictvo přimět k činnosti: aby ne, když na obec nařízením exekuce dopadne inhibitorium a po dobu exekuce nelze převádět obecní majetek.

Usnesení NS nemohu napadnout ústavní stížností, protože informace jsem exekučně vymohl a o nákladech, které bych měl zaplatit, zatím rozhodnuto nebylo, takže není újmy, jejíž reparaci bych mohl požadovat. Bude proto třeba hledat jiné cesty, jak tento judikát zvrátit.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)