Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Ministerstvo vnitra potvrdilo rozhodnutí Kriminalistického ústavu Praha, že nemám právo vědět, podle jakých kritérií jsou podezřelým odebírány biologické vzorky a kdy jsou likvidovány. Rozhodnutí je celkem nezajímavé, snad až na ohnivou pasáž, jak v české policii nic takového jako korupce neexistuje a osobní údaje jsou tam jako v bavlnce.

Nemůže samozřejmě následovat nic jiného než správní žaloba.

Aktualisováno.
Správní žaloba.

Dnes vítám na svém blogu hlavně dříve narozené čtenáře, kteří si ještě vzpomenou na případ Vladimíra Hučína a na to, jak se BIS spolu se sociální demokracií pokoušela vyvolat u veřejnosti dojem, že Hučín je stíhán za serii výbuchů v Přerově; což přirozeně nebyla pravda, Hučínovi bylo v rámci jeho monstrosního trestního procesu kladeno za vinu ledacos, podíl na těchto výbuších ovšem nikoli.

Do kampaně se zapojil i exministr vnitra Tomáš Hradílek, který Hučína z původcovství těchto teroristických útoků obvinil přímo na stránkách Lidových novin, a poté se veřejně chlubil, že jej v jeho názoru podpořil i president Klaus. Dopis, o který jsem v souvislosti s Hučínových sporem o ochranu osobnosti v září 2009 požádal, jsem nyní díky rychlosti místních soudů obdržel (viz též zde).

Pokud tedy po těch letech ještě někoho jeho obsah zajímá, může si ho přečíst. Bravo, česká justice!

Právě doručený rozsudek, jímž mi Městský soud v Praze dal za pravdu ve sporu o informace, který vedu s Kanceláří presidenta republiky, není zajímavý vůbec ničím (krom toho, že je správný a dobře odůvodněný, což u osmého správního senátu tohoto soudu rozhodně není samozřejmost), a tak ho vystavuji jen jako službu těm čtenářům, kteří tento vlekoucí se spor sledovali.

A máme tu další kolo v případu policejní database DNA: nové odmítavé rozhodnutí a další odvolání.

Zatímco v květnu pro nedostatek vhodného materiálu nebyl Osel měsíce, prestižní cena tohoto blogu za mimořádné výkony na poli českého práva, udělen, máme třetího června a hned dva horké kandidáty: senát Nejvyššího správního soudu ve složení Průcha-Kamlach-Vlašín, který v rozporu s právním názorem Ústavního soudu zamítl mou kasační stížnost ve věci seznamu komunistických soudců, a senát Nejvyššího soudu, který rozhodl, že komunističtí soudci nejsou při rozhodování mého sporu podjatí, a to přesto, že jsem se významnou měrou přičinil o to, že jejich nevábná osobní minulost se stala veřejně známou a mají tedy velmi dobrý důvod, proč mě nenávidět a rozhodovat v můj neprospěch (druhý důvod možné podjatosti, že ve věci jde o průtahy způsobené samotným vrchním soudem, soudci NS pominuli jakbysmet, a to pro jistotu i v rekapitulaci).

Po krátkém váhání jsem se rozhodl pro druhé rozhodnutí, resp. jeho autory, soudce Nejvyššího soudu Danuši Novotnou, Františka Hrabce a Jiřího Pácala. Ačkoli jsem totiž v námitce podjatosti jasně napsal, že směřuje i vůči soudcům Nejvyššího soudu-bývalým členům KSČ, tito tři justiční výtečníci, všichni, jak je na Nejvyšším soudu dobrou tradicí, bývalí držitelé rudé pracovní knížky, se námitkou podjatosti vůči své osobě blahosklonně opomněli zabývat.

Takto nahlížen se ovšem justiční systém jeví jako jedno velké Bratrstvo justiční pracky: kolega má škraloup a velmi dobře ví, že by určité případy soudit neměl, ale nevadí, stejně postižení kolegové mu z maléru ochotně pomohou.

Diví se ještě někdo, že v zemi s takovými soudci má toto povolání nižší prestiž než profese poštovního doručovatele?

K ceně spojené s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafu třem laureátům srdečně blahopřejeme!

Aktualisováno.

Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci komunistické minulosti soudců podávám ústavní stížnost.

Podkategorie