Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Informační právo

Nerad se opakuji, ale toto by přece jen nemělo uniknout pozornosti mých čtenářů. Tedy mi promiňte.

Stalo se pátého března roku 2009. Místo: Městský soud v Praze. Věc: jednání o žalobě, jíž jsem se domáhal informací o minulosti soudců Vrchního soudu v Olomouci. Osoby: předsedkyně senátu JUDr. Karla Cháberová (KCh), já (TP). Přepisuji ze zvukového záznamu:

KCh: Ptám se pana žalobce, zda ke složení tohoto senátu má nějaké připomínky, případně zda vznáší námitku podjatosti?

TP: Paní předsedkyně, námitku podjatosti vůči žádnému konkrétnímu členu tohoto senátu nevznáším, pouze upozorňuji, že vzhledem k povaze věci, která je projednávána, může vzniknout zvláštní vztah u těch členů senátu, kteří případně sami byli k tomu datu členy Komunistické strany Československa.

KCh: K tomuto obecnému tvrzení nelze přihlížet. Soud vychází z konkrétních námitek podjatosti. Vzhledem k tomu, že žádný ze zde sedících členů senátu sám neshledal důvody proto, aby sám navrhl své vyloučení, takže ptám se znova, máte konkrétní námitku proti někomu konkrétnímu z nás tří?

TP: Nikoli.

Jak bystřejší čtenáři již asi tuší, jméno Karly Cháberové jsem nalezl na seznamu komunistických soudců, který mi dnes zaslal předseda Městského soudu v Praze.

Žaloba byla zamítnuta, stejně tak kasační stížnost proti ní (v senátu NSS byli dva exkomunisté, a ani oni necítili potřebu se vyloučit).

Může si člověk takových soudců vážit?

Jiní, pravda, dopadli ještě hůř. Třeba Vladimír Hučín, jehož žalobu proti vyhazovu z BISky projednával u tohoto soudu v r. 2002 senát ve složení Karla Cháberová, Slavomír Novák a Jaroslav Hubáček – tedy složený ze tří předlistopadových komunistů (rozsudek č. j. 38 Ca 489/2001-26). Hádejte, jak o žalobě rozhodli. Smíte jednou.

A ještě jedna kontrolní otázka: skutečně ještě věříte v nahodilé přidělování věcí jednotlivým senátům? Já ne; spíš to celé působí dojmem, že si česká justice s disidentem Hučínem vyřídila účty tak, jak je zvyklá a jak je jejímu personálnímu substrátu přirozené, tedy rázně a po bolševicku. A nebýt odvážného soudce Vojena Güttlera, nikdy už by se na to nepřišlo.

Jak mi sdělil Nejvyšší soud, z jeho cca 65 soudců se k členství v KSČ doznal jediný, Petr Hrachovec (shodou okolností jeden z nejlepších trestních soudců, které znám). Šestnáct dalších uvedlo, že v KSČ nebyli, a všichni ostatní se rozhodli o své minulosti mlčet.

Kojím se nadějí, že aspoň jeden z těch zbývajících padesáti členem KSČ nebyl, ale upřímně, moc šancí bych tomu nedával…

V minulých dnech jsem měl příležitost vyzkoušet si takříkajíc ve velkém fungování zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ), obdoby amerického FOIA neboli Freedom of Information Act. Celkem devadesát sedm žádostí o informace, které jsem musel v krátké době zadministrovat, ukázalo na celou řadu slabin InfZ v současném, od r. 2006 podstatně novelisovaném znění.

Procedura stanovená InfZ zůstává pro laické žadatele značně obtížná; je téměř nemožné, aby se laik dostal až k vyhovujícímu soudnímu rozsudku bez toho, že by aspoň jednou pochybil, přičemž nesmyslná přísnost procesu podle InfZ v řadě případů vrací žadatele do bodu nula, k nutnosti podat novou žádost.

Zákon zbytečně rozlišuje mezi dvěma druhy opravných prostředků, odvoláním a stížností, pro něž stanoví odlišný procesní režim i odlišné (a v obou případech nesmyslně krátké) lhůty. Toto rozlišování je arbitrární a nelogické: příkladmo pokud povinný subjekt žádost neodmítne, ale pouze odloží, je třeba vyčkat konce patnáctidenní lhůty a podat stížnost, nikoli odvolání. Podmínka marného uplynutí lhůty v § 16a odst. 1 písm. b) InfZ je vůbec nevhodná: jestliže povinný subjekt žadateli napíše, že mu informace neposkytne, není důvodu s opravným prostředkem dál otálet – zákon to přesto po žadateli vyžaduje. Naopak pokud jsou informace poskytnuty pouze částečně, na uplynutí lhůty se – opět nelogicky a inkonsistentně – čekat nemusí.

V zákoně rovněž chybí postup pro případ, kdy je poskytnutá informace nepravdivá. Nelze se ani odvolat, ani podat stížnost, a protože InfZ explicite nestanoví ani to, že poskytovat je třeba pravdivé a úplné informace, žadatel patrně neuspěje ani u soudu, ani u orgánů činných v trestním řízení. Lhát je dovoleno a je to beztrestné.

Další aspekt, který není v InfZ dobře ošetřen, je případ, že povinný subjekt nepostoupí opravný prostředek nadřízenému orgánu. Už samotné určení nadřízeného orgánu mívá rysy horroru (a liší se kupř. podle toho, je-li od obce vyžadována informace týkající se samostatné nebo přenesené působnosti), a protože žadatel neví a často ani nemůže snadno zjistit, zda povinný subjekt jeho opravný prostředek vůbec postoupil výš, neví, zda by měl brojit proti nečinnosti povinného subjektu podáním žaloby nebo proti nečinnosti nadřízeného orgánu správní stížností.

Absolutním legislativním flopem je pak postup při stanovení nákladů za poskytnutí informací. Pokud se žadateli tyto náklady zdají vysoké, může je buď zaplatit a následně vymáhat jejich část zpět u civilního soudu, anebo podat správní žalobu proti rozhodnutí o odložení žádosti (které je ale správné, ve skutečnosti by se mělo napadat rozhodnutí o stanovení nákladů, jenže to stávající výklad Mazancova senátu neumožňuje). Vůbec také není upravena situace, kdy jsou náklady sice stanoveny správně, ale žadatel je nemajetný a měl by proto mít právo získat informace za sníženou částku nebo zdarma.

Zkrátka, InfZ je zralý k další komplexní novelisaci. Jeho užitečnost je nesporná, ale praktické provedení budí značné rozpaky. A bude-li se novelisovat, možná by stálo za úvahu transponovat do českého práva i další související předpisy, zejména Government in the Sunshine Act, který by zajistil např. lepší veřejnou kontrolu nad dotacemi nebo postupem při ukládání sankcí za porušení právních předpisů.

Jen se obávám, že současná vláda si pod protikorupční politikou představuje spíš soubor povinně deklamovaných předvolebních frasí než něco, co by korupční praktiky mohlo reálně ztížit.

V pozoruhodné epické šíři (resp. s mimořádnou dávkou žvanivosti) pojal vyrozumění, proč soud neposkytne údaje o minulosti soudců, místopředseda Obvodního soudu pro Prahu 10 Radek Mařík.

Cituji:

Negativní vliv komunistické ideologie a případné angažovanosti soudců a prokurátorů v KSČ na tyto osoby byl od roku 1991 často přísně reflektován personální praxí justice, především však striktními dopady lustračního zákona. Na druhou stranu nelze vyloučit, že autentický prožitek z předlistopadové doby sehrál úlohu významné zpětné vazby a řadě soudců pomohl dosáhnout hlubšího pochopení hodnotové proměny společnosti a smyslu práva a spravedlnosti. Předpokládám, že mezi zodpovědnými mravně a odborně zdatnými soudci je právě řada těch, kteří autentickou zkušenost, třeba z formálního členství v KSČ, dokázali účinně přetavit v poučený a zodpovědný postoj soudce demokratického státu. S důvěrou veřejnosti v soudní systém si nelze zahrávat a takovou hodnotu poškodit účelovými spekulacemi a nespolehlivými závěry. Dobře víme, jak složitý proces s nejistými výsledky představuje získávání nezpochybnitelných dat z minulosti.

Tak jste se vyřečnil, a teď prosím ten seznam, pane místopředsedo!

Podkategorie