V minulých dnech jsem měl příležitost vyzkoušet si takříkajíc ve velkém fungování zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (InfZ), obdoby amerického FOIA neboli Freedom of Information Act. Celkem devadesát sedm žádostí o informace, které jsem musel v krátké době zadministrovat, ukázalo na celou řadu slabin InfZ v současném, od r. 2006 podstatně novelisovaném znění.

Procedura stanovená InfZ zůstává pro laické žadatele značně obtížná; je téměř nemožné, aby se laik dostal až k vyhovujícímu soudnímu rozsudku bez toho, že by aspoň jednou pochybil, přičemž nesmyslná přísnost procesu podle InfZ v řadě případů vrací žadatele do bodu nula, k nutnosti podat novou žádost.

Zákon zbytečně rozlišuje mezi dvěma druhy opravných prostředků, odvoláním a stížností, pro něž stanoví odlišný procesní režim i odlišné (a v obou případech nesmyslně krátké) lhůty. Toto rozlišování je arbitrární a nelogické: příkladmo pokud povinný subjekt žádost neodmítne, ale pouze odloží, je třeba vyčkat konce patnáctidenní lhůty a podat stížnost, nikoli odvolání. Podmínka marného uplynutí lhůty v § 16a odst. 1 písm. b) InfZ je vůbec nevhodná: jestliže povinný subjekt žadateli napíše, že mu informace neposkytne, není důvodu s opravným prostředkem dál otálet – zákon to přesto po žadateli vyžaduje. Naopak pokud jsou informace poskytnuty pouze částečně, na uplynutí lhůty se – opět nelogicky a inkonsistentně – čekat nemusí.

V zákoně rovněž chybí postup pro případ, kdy je poskytnutá informace nepravdivá. Nelze se ani odvolat, ani podat stížnost, a protože InfZ explicite nestanoví ani to, že poskytovat je třeba pravdivé a úplné informace, žadatel patrně neuspěje ani u soudu, ani u orgánů činných v trestním řízení. Lhát je dovoleno a je to beztrestné.

Další aspekt, který není v InfZ dobře ošetřen, je případ, že povinný subjekt nepostoupí opravný prostředek nadřízenému orgánu. Už samotné určení nadřízeného orgánu mívá rysy horroru (a liší se kupř. podle toho, je-li od obce vyžadována informace týkající se samostatné nebo přenesené působnosti), a protože žadatel neví a často ani nemůže snadno zjistit, zda povinný subjekt jeho opravný prostředek vůbec postoupil výš, neví, zda by měl brojit proti nečinnosti povinného subjektu podáním žaloby nebo proti nečinnosti nadřízeného orgánu správní stížností.

Absolutním legislativním flopem je pak postup při stanovení nákladů za poskytnutí informací. Pokud se žadateli tyto náklady zdají vysoké, může je buď zaplatit a následně vymáhat jejich část zpět u civilního soudu, anebo podat správní žalobu proti rozhodnutí o odložení žádosti (které je ale správné, ve skutečnosti by se mělo napadat rozhodnutí o stanovení nákladů, jenže to stávající výklad Mazancova senátu neumožňuje). Vůbec také není upravena situace, kdy jsou náklady sice stanoveny správně, ale žadatel je nemajetný a měl by proto mít právo získat informace za sníženou částku nebo zdarma.

Zkrátka, InfZ je zralý k další komplexní novelisaci. Jeho užitečnost je nesporná, ale praktické provedení budí značné rozpaky. A bude-li se novelisovat, možná by stálo za úvahu transponovat do českého práva i další související předpisy, zejména Government in the Sunshine Act, který by zajistil např. lepší veřejnou kontrolu nad dotacemi nebo postupem při ukládání sankcí za porušení právních předpisů.

Jen se obávám, že současná vláda si pod protikorupční politikou představuje spíš soubor povinně deklamovaných předvolebních frasí než něco, co by korupční praktiky mohlo reálně ztížit.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)