Podruhé v letošním roce rozhodoval Ústavní soud meritorně o ústavní stížnost ve věci žádosti o informace podle InfZ (poprvé se tak stalo v případě ústavní stížnosti Františka Korbela, náměstka ministra spravedlnosti, směřující proti zákonnému zákazu poskytovat jiné než pravomocné rozsudky) a podruhé stížnosti vyhověl; znovu šlo o hard case a i tentokrát rozhodl Ústavní soud podle zásady in dubio pro libertate.

Na nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 je pozoruhodný, ba ohromující, jeho nebývalý rozsah: se 177 číslovanými odstavci se rozhodnutí vyrovná nálezům Lisabon I a Lisabon II a daleko za sebou nechává banality typu Melčák v. PSP, který je svým rozsahem poloviční.

Ústavní soud tento paradox vysvětluje v § 11 nálezu:

Již na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné konstatovat, že poměrně značný rozsah odůvodnění tohoto nálezu je dán mimořádnou důležitostí zkoumané problematiky pro budování demokratického právního státu, ke kterému neodmyslitelně patří i upřímná snaha o vyrovnání se s totalitní minulostí a související potřeba podpory otevřené veřejné diskuse, jakož i tomu odpovídající nutnost pojednat věc ústavněprávně pokud možno komplexně, tedy včetně obsáhlejších úvah a citací právněfilozofického, historického a komparativního charakteru.

Rekapitulace ústavní stížnosti se vešla do jediného § 5: byla ostatně velmi stručná, není vyloučeno, že vůbec nejstručnější, jakou jsem kdy sepsal, neočekávaje po jednoznačných rozsudcích obecných soudů zastání ani u soudu ústavního.

Absolvovav úvodní inkantaci ve smyslu, že kdyby nechtěl, nemusel by (§ 9), Ústavní soud předkládá v § 14 ústavní vymezení práva na informace, jež je, stejně jako v průlomovém rozhodnutí ESLP o admisibilitě stížnosti ve věci Jihočeské matky v. ČR, pojato široce, duálně: korelátem práva přijímat informace je povinnost orgánů státu tyto informace žadatelům poskytovat (ÚS to judikuje pouze referencí, nicméně z kontextu je tento výklad zřejmý).

Poté, co ÚS odpověděl kladně na otázku, zda požadovaný údaj náleží do veřejné sféry, vyslovuje v § 21 důležitý závěr, že profesionální sféra včetně minulosti soudce se netýká jen úzce formálního výčtu dosud zastávaných profesních funkcí, nýbrž že vše, co souvisí s fungováním justice, může být předmětem legitimního veřejného zájmu, z čehož plyne, že profesní (a tím i veřejnou) sféru naplňují (zásadně) veškeré aspekty osobnosti soudce objektivně způsobilé mít souvislost s výkonem jeho funkce – a mezi ně patří i členství soudce v normalisační KSČ.

Dále se nález obírá otázkou, jaký vliv může mít toto někdejší členství na současnou rozhodovací činnost soudců, a dospívá k závěru, že velký a různorodý: takový nežádoucí vliv může být dán, jestliže soudce rozhoduje o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudce v KSČ (§ 27), ale nejen to: […]tito jednotlivci nadále zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony, judikuje Ústavní soud v § 30, a dodává:

Tedy, členy organizace s vedoucí rolí v takovém režimu, v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem – přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích. (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93; k tomu dále srov. např. četnou judikaturu poukazující na notorickou skutečnost, že komunistický režim soustavně porušoval flagrantně práva jak běžná, tak i základní lidská práva a svobody (i vlastní právní předpisy), a dodržoval je v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo – srov. např. usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1211/07, I. ÚS 746/02, I. ÚS 508/99, I. ÚS 82/99, nález sp. zn. I. ÚS 320/08 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). Tato presumpce přitom platí tím spíše – z povahy jejich oboru – ve vztahu k právníkům. Přitom v prvé řadě by měli stát právníci na stráži při ochraně demokracie; to již proto, že právě oni by měli být jako jedni z nejkvalifikovanějších schopni odhalit zneužívání formálně utvořeného práva k zakrytí skutečné protiprávnosti a porušování základních práv a svobod aj. (ostatně v tom m. j. tkví smysl výuky právních dějin na právnických fakultách). V takových případech lze proto hovořit o pasivním prosazování komunistického režimu (ať již pramenilo z jakéhokoli motivu). Již samotné členství jednotlivce v komunistické straně ji v jistém smyslu legitimizovalo, nepřímo podporovalo.

Poté se nález pouští do – dle mého soudu mimořádně zdařilé – analysy mimoprávních souvislostí daného právního problému, připouštěje přitom (§ 50), že cituje – byť nikoli jako zásadní – i publicistickou literaturu z pera neprávníků. Tu však nelze přehlédnout, že ÚS nežije ve vzduchoprázdnu a proto právem reflektuje i názory laické veřejnosti na zásadní nedořešené otázky veřejného života naší republiky.

Dále Ústavní soud řeší kolisi základních práv – právě tu, kterou Městský soud v Praze i NSS vůbec odmítly připustit. Nález nejprve konstatuje, že poskytnutí informací o minulosti soudců nebude mít prakticky žádný dopad do již skončených řízení, a poté dovozuje, že dostupnost těchto informací je významná pro fungování občanské společnosti ve vztahu k justici.

Zcela převratné jsou však §§ 77–79 nálezu, kde ÚS, i když samozřejmě jen přísně de lege ferenda, hypothetisuje:

77. Prostřednictvím předmětného údaje (ve spojení s případovou analýzou) pak bude otevřen prostor k diskusi kupříkladu k otázce, zda po pádu komunistického režimu nebylo vhodnější – za účelem snížení pravděpodobnosti determinace soudcovského rozhodování hodnotovým systémem totalitního režimu a metodologií výkladu a aplikace práva typickou pro komunistický režim – stanovit určité omezení výkonu soudcovské funkce se zřetelem na vztah soudce ke komunistickému režimu, např. právě vzhledem k členství v KSČ (ÚS v tomto směru nic netvrdí, ani nenaznačuje, vyřešit tuto otázku nemůže být jeho úkolem). Zde se tudíž promítá veřejný zájem v podobě profesních předpokladů k výkonu funkce soudce obecně.

78. Nehledě na to, závěry plynoucí z této diskuse by mohly být brány v úvahu při v blízké budoucnosti realizovaném přidělování soudců k soudům vyššího stupně (zejména k vrcholným soudním institucím).

79. Nadto, diskuse na toto téma by mohla vést i dotyčné (zatím pouze hypotetické) soudce k větší sebereflexi, způsobilé přispět k proměně jejich rozhodování, jestliže by uvedená determinace byla stále přítomná (pokud by tedy bylo ještě co měnit).

Pokud uvážíme, že nejvyšší a vrchní soudy jsou obsazeny bývalými komunisty v převážné míře, nelze než se tázat, zda se zde první senát ÚS spíše jen nezasnil…

Působivé, a dotčenými soudci jistě s krajní nelibostí až odporem slyšené, jsou §§ 86–87:

86. Demokratické veřejnosti se nutně musí jevit jako absurdní trvat de facto na utajování členství kohokoli – tím spíše soudců – ve straně, jež byla vedoucí silou ve struktuře režimu, označeném samotným zákonodárcem za zločinný a nelegitimní, navíc s odkazem na to, že se prý jedná o citlivé údaje. Paradoxně by tak tento údaj, který tehdy ve veřejné sféře sloužil jako jeden ze základních předpokladů profesní kariéry a který si ambiciózní jedinci uváděli na předních místech svých životopisů, byl nyní vlastně oficiálně nezjistitelný, a to v zásadě opět pouze v zájmu těchto jednotlivců a pokrytecky chápaného dobrého jména justice. V tom by však mj. bylo možné – vyhraněně řečeno – shledávat i jistou formu výsměchu těm, kteří si tehdy z důvodů hodných úcty pomocí členství v KSČ žádnou kariéru nebudovali nebo proti režimu dokonce aktivně vystupovali.

87. Je třeba zdůraznit, že úctu k justici nelze získat utajováním oprávněně požadovaných údajů a zveřejňováním jen informací, které jsou pochvalné a – snad i v obavě před možnou skandalizací některých osob, jež by mohla být zjednodušeně vztažena k soudní moci jako celku – rezignovat na zpochybnitelné hodnoty demokratického právního státu jako jsou transparentní veřejná moc, svoboda projevu a právo na informace. V zásadě se jedná o odstraňování bariér, které jsou neodůvodněně kladeny navzdory úsilí o pravdivé poznání a poučení se z minulosti, která, řečeno slovy spisovatele Exupéryho, je vždy zrozením dneška.

Následuje pasáž rozsáhlé a velmi důkladné historické komparace, zejména se situací kolem tzv. denacifikace v poválečném Německu.

Dále se nález postupně a v několika vlnách vypořádává s argumentací Nejvyššího správního soudu, jíž však nepřisvědčuje ani v jednom bodě, naopak se ve všech klíčových otázkách staví na stejné posice jako ústavní stížnost.

Uvádí například (§ 116): ÚS je názoru, že byl pokud soudce ke dni 17. 11. 1989 členem KSČ, pak tím, že po pádu totalitního režimu setrval ve své funkci (či soudcovskou funkci nově nabyl), se dobrovolně a nevyhnutelně vystavil možné veřejné pozornosti a ve vztahu ke své osobě i důsledkům veřejného mínění. – tedy přesně to, o čem jsem se marně snažil přesvědčit jak ministerstvo, tak soudy obou instancí.

Shodně s ústavní stížností rovněž ÚS uzavírá, že informace o členství v KSČ není citlivým údajem ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů.

Závěrem ÚS odmítl argumentaci obecných soudů, že požadované údaje nejsou k disposici, a uložil jim, aby si je v takovém případě opatřily.

Nález je přes svůj rozsah a určitou redundanci některých pasáží působivou četbou a pro mne jako toho, kdo od počátku tvrdil to samé, co bylo nyní, po bezmála čtyřech letech, konečně judikováno, je nejen velkou satisfakcí, ale i motivací pokračovat v tom, o co se snažím.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)