Nemoha se dost dobře odchýlit od námi již zde kriticky glosovaného rozhodnutí zvláštního senátu, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl o sporu mezi druhým a šestým senátem NSS ve věci žaloby proti výši nákladů podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Skutečně se nedomnívám, že soudci NSS jsou organisovanou skupinou imbecilů, naopak jsem přesvědčen, že jsou to v osobním styku vesměs milí a vzdělaní lidé, kteří se snaží rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; přiznávám ale, že některé jejich kolektivní výstupy jest mi obtížno vyložit, aniž bych připustil shora zmíněnou hypothesu.

Předchozím odmítavým usnesením jsme se tu již zabývali, pouze tedy doplním, že samotný jeho výrok vychází z nesprávného závěru, že předmět správní a civilní žaloby byl odlišný. Přirozeně nebyl, petit civilní žaloby pouze respektoval ustanovení § 250j OSŘ, jež nedovoluje žádat zrušení správního rozhodnutí, nýbrž toliko jeho (potenciálně jen částečné) nahrazení rozsudkem soudu. Vážně se mi nechce věřit, že by si nikdo ze členů zvláštního senátu toto ustanovení OSŘ nepřečetl, resp. přečetl-li, nepoložil si otázku, jak že tedy měl žalobce své žádání formulovat, aby jeho žaloba mohla být civilním soudem v režimu páté části OSŘ projednána.

Podle NSS není oznámení o výši nákladů, které povinný subjekt (PS) po žadateli chce, správním rozhodnutím.

Položme si otázku, čím tedy tento přípis je. Zbývá jediné řešení, totiž že je to civilistická oferta, avšak oferta dosti zvláštního druhu: není výsledkem vyjednávání mezi PS a žadatelem, PS ji nemůže dodatečně změnit a pokud ji žadatel neakceptuje, nemůže se u soudu s úspěchem domáhat nahrazení projevu vůle, nýbrž toliko zrušení rozhodnutí o neposkytnutí informací, přičemž platné právo nedává vodítko, jak v takovém případě postupovat dál, tj. zda je snad PS povinen informace vydat bezplatně anebo zda smí žadateli zaslat novou ofertu na nižší částku.

Domnívám se, že tento přístup vede tam, kde autoři InfZ nikdy nechtěli být, ani před novelou ani po ní: zatímco před novelou mohl PS vymáhat po žadatelích náklady za informace u soudu – a to ve striktním civilním režimu – nyní může žadateli, jehož žádosti nechce vyhovět, stanovit jakkoli vysokou sumu, a když správní soud rozhodnutí o neposkytnutí informací zruší, nic mu nemůže zabránit v nových obstrukcích.

Zvláštní kapitolou je, že toto nerozhodnutí je podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. d) InfZ přezkoumatelné nadřízeným orgánem. Ke správnímu soudu tudíž neputuje návrh na zrušení oferty, nýbrž na přezkum právě tohoto rozhodnutí o stížnosti (jež ovšem, podle logiky zvláštních soudců, rovněž není správním rozhodnutím).

To, co jsem, stejně jako druhý senát NSS, navrhoval před čtyřmi lety ve své správní žalobě, k těmto nesmyslným důsledkům vést nemůže: oznámení o nákladech je rozhodnutím, proti němuž lze brojit stížností, a rozhodnutí o této stížnosti lze přezkoumat ve správním soudnictví. Vše je jednoduché, regulární, hladké a procesně dokonale funkční, tedy takové, jaké u českých soudů věci zásadně být nemohou.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)