Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Na serveru Nejvyššího správního soudu byl zveřejněn – dosud nedoručený – rozsudek č. j. 3 As 10/2009-77 týkající se komunistické minulosti soudců.

Jestli jsem v předchozím textu, jímž jsem o rozsudku referoval, dával ještě triu soudců NSS Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach aspoň theoretickou šanci, že mne přesvědčí o správnosti svého názoru a nebudu jim proto muset udělit lednového Osla měsíce, text rozsudku mne vyvedl z iluse: argumentace nutnosti ochrany soukromí soudců je natolik směšná, že se nad tím na Viditelném Mackovi podivuje i laik Miroslav Macek, a zdůraznění nutnosti individuálního přístupu ke každému jednotlivému soudci-komunistovi, již oslovský senát NSS včlenil do závěru svého traktátu, musí vyvolat bujarost mysli i u čtenáře, který by jinak nebyl myšlence zveřejňovat intimní podrobnosti o kolaboraci soudců s minulým režimem nakloněn. Pohádka o komunistech zlých a hodných (hodný komunista byl třeba Marián Čalfa, miláček davů Vladimír Dlouhý nebo současný premier Fischer) byla národu presentována tolikrát, že věřit v ni může už skutečně snad jen – osel.

K rozsudku vydáme tiskovou zprávu.

Aktualisováno.
Tisková zpráva.

9 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 2014

Zhruba před rokem jsem na tomto místě psal o křížové cestě pana Ž., kterého v listopadu 2002 zbili pražští strážníci tak, že skončil na JIP, a o tom, jak se dodnes soudí o náhradu nemajetkové újmy.

Dnešní justiční příběh je podobný, jen je smutnější, už proto, že v něm jde o malé dítě, a stejně jako příběh pana Ž. nekončí šťastně.

V září 2004 nastoupil šestiletý Vojta J. do první třídy železnobrodské základní školy. Událost, která nás zajímá, se stala zhruba dva týdny poté, v době, kdy Vojtovu nemocnou třídní učitelku zastupovala vychovatelka ze školní družiny. Ta odvedla děti na oběd, a aniž by řádně zkontrolovala, zda v učebně nikdo z žáků nezůstal, třídu zamkla. Vojta zůstal uvnitř.

Zachoval se tak, jak se dá u šestiletého dítěte očekávat. Nejprve se snažil přivolat pomoc boucháním na dveře, a když nikdo nereagoval, dostal strach, že ho maminka, se kterou se měl před školou sejít, nenajde. Proto otevřel okno, vylezl na betonovou stříšku nad vchodem do budovy a z více než čtyřmetrové výšky seskočil dolů.

Výsledkem byla těžká zlomenina nohy, kvůli které nemohl až do dubna 2005 chodit do školy a jejíž léčba si vyžádala dvě operace v úplné anesthesii – spolu se stresem v zamčené třídě tedy zážitek, který dítě poznamená na celý život.

Když jsem se v květnu 2005 s případem seznámil, byl jsem optimistický: zavinění školy bylo jasné, újma zřejmá a i když peníze nemohou malému Vojtovi a jeho rodině nahradit to, co prožili, byla vyhlídka na slušnou náhradu, kterou bude zjednána aspoň částečná spravedlnost.

Nejprve jsme – díky mimořádně slušné jablonecké státní zástupkyni – donutili policii, která se věc pokusila zamést pod koberec, případ otevřít, a poté jsme podali na školu (a pro jistotu i na vychovatelku, kdyby soudy věc chtěly posuzovat jako tzv. hrubý exces) žalobu na ochranu osobnosti.

O dva a půl roku později vynesla soudkyně liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem Jitka Kalfeřtová neuvěřitelný verdikt: škola je za zásah do žalobcových osobnostních práv plně odpovědná, a je proto povinna zaplatit mu relutární satisfakci ve výši patnácti tisíc korun!

Ředitel školy, známý pozdějším skandálem kolem videa, na němž ho žáci zachytili, jak jednoho z nich bije, se konsternovaným rodičům vysmál: Tak vidíte, hlupáci, jak jste dopadli, když jste se chtěli soudit s naší školou! Buďte rádi, že kluk přežil, a přestaňte nás konečně svými nářky obtěžovat!

Proti rozsudku jsme podali odvolání, avšak to se nesetkalo s úspěchem: podle nechvalně proslulého osobnostního senátu Vrchního soudu v Praze (aka tři přadleny, tehdy ještě v hvězdném složení Žáková-Říhová-Ferešová) je patnáctitisícová částka zcela přiměřená. Při vyhlašování potvrzujícího rozsudku jsem porušil svou zásadu a řekl jsem nahlas členkám senátu, že se za ně stydím.

Po dalších dvou letech nyní rozhodl v neprospěch žalobce i Nejvyšší soud: jeho dovolání odmítl, dovolací důvody neshledal hodnými své pozornosti.

Zbývá Ústavní soud, a potom možná Štarsburk – v obou případech s pouze theoretickou šancí na úspěch.

Jaké je poučení? Občane, nesuď se v této zemi s institucí. Soudy budou vždy proti tobě, na straně státu, úřadu, školy, vždy na straně silnějšího proti slabšímu. Můžeš mít štěstí a narazit na čestného soudce, který se pokusí hledat spravedlnost, ale ani takovém případě nemáš vyhráno, protože odvolací soud jistě rozsudek změní tak, aby zapadal do rozhodovací praxe postkomunistických soudů.

Až budu s Vojtovými rodiči hovořit, budu se jim muset omluvit, protože jsem jim dával falešnou naději, místo abych jim po pravdě vysvětlil, jak se věci s českými soudy mají. Místo abych jim reálně pomohl, učinil jsem jejich bolest a pocit ponížení a bezmoci ještě palčivějšími.

1 komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 1850

Jak upozorňuje na Lupě Jiří Peterka, zavádění datových schránek dospělo do bodu, který bych si dovolil s jistým cynismem přirovnat k okamžiku, kdy osádka Titanicu spatřila na obzoru první ledové kry.

Nejde o nic, co by se nedalo předvídat, naopak na tomto blogu jsme se problémem zabývali už v D28. Je-li však úředník za něco placen, rozhodně to není představivost a předvídavost: k úspěšné kariéře mu zpravidla stačí, když žádný problém prokazatelně nezaviní vlastní chybou a jen přesně vykonává příkazy, které jsou mu udělovány – tedy něco jako číslicový počítač, od něhož rovněž nečekáme, že by nás sám, z vlastní iniciativy, upozornil na chybu v programu, ale postačí, jestliže program bezchybně vykoná.

To, co se stalo v oblasti datových schránek, se vskutku dalo předvídat, nejedná se totiž o nic jiného než o prosté plynutí času: podpisové certifikáty začínají expirovat (a některé úřednické jsou zneplatňovány, pokud držitel opustí svůj úřad) a CzechPointy na základě nových instrukcí odmítají provádět autorisované konverse takto podepsaných elektronických dokumentů do listinné podoby.

Můžeme to ilustrativně přirovnat k situaci, že bychom chtěli dát nařídit exekuci podle rozsudku, a soud by náš návrh odmítl s odůvodněním, že doložka vykonatelnosti na rozsudku je podepsána slečnou Novákovou, která už u soudu nepracuje, takže soud nemá jistotu, zda je rozsudek skutečně vykonatelný.

Šílené? Nikoli, zcela logické; jestliže je totiž podpis slečny Novákové jedním z authentisačních prvků exekučního titulu (druhým je razítko soudu) a jeho authenticita už není garantována, je jen přirozené zpochybnit věrohodnost listiny jako celku.

Technologie elektronického podpisu obsahuje dva mechanismy, jak těmto situacím čelit.

Prvním je ověřené časové razítko. Tímto razítkem, krátkým datovým souborem, stvrzuje důvěryhodná razítkovací insituce – zpravidla, nikoli však nutně shodná s certifikační autoritou – existenci orazítkovaného datového souboru v daném časovém okamžiku. Předložíme-li tedy ke konversi (nebo k nařízení exekuce, vkladu do katastru nemovitostí, popř. jakémukoli jinému úkonu vyžadujícímu originál nebo ověřenou kopii listiny) dokument podepsaný podpisem s prošlým certifikátem, avšak zároveň doložíme ověřené časové razítko prokazující existenci dokumentu v době, kdy certifikát ještě platil, je třeba mít za to, že podpis je platný a není překážky, proč autorisovanou konversi neprovést.

Časová razítka jsou esenciální součástí infrastruktury elektronického podpisu; jsou tak důležitá, že některé formáty, např. PDF, umožňují časové razítko vnořit přímo do elektronicky podepisovaného dokumentu.

Je hrubou chybou implementátorů datových schránek, jestliže tento aspekt neuvážili a s časovými razítky, resp. s jejich řetězci (i časové razítko je jen elektronicky podepsaný dokument, takže i ono za čas expiruje), ve svém projektu nepočítali, resp. nepřisoudili mu ten význam, který ve skutečnosti má.

Druhým, doplňkovým mechanismem je elektronická značka. Ta je obdobou elektronického podpisu, avšak nepatří konkrétní osobě, nýbrž instituci, např. soudu, a její platnost tudíž obvykle neskončí dřív než expirací. Podpis slečny Novákové tak může být neplatný už druhý den, zatímco značka soudu – obdoba gumového razítka – bude dál platit.

Stejně jako ověřená časová razítka, ani elektronické značky nejsou zákonem o elektronických úkonech správně implementovány, a problémy shora popsaného typu se tak budou vyskytovat s exponenciálně narůstající četností.

My, kteří o věci něco víme, se tak v několika dalších měsících budeme moci dobře bavit a sledovat, jak naštvaná veřejnost mává úředníkům před očima virtuálními bezcennými cáry papíru – resp. bezcennými cáry dat – a úředníci svalují vinu za to, co se stalo, jeden na druhého.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1771

Má soudce právo zakázat veřejnosti pořizování zvukových nahrávek z průběhu jednání? Samozřejmě nemá, s výjimkou případů, kdy by, jak praví zákonodárce, způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání (§ 6 odst. 3 in fine zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích).

Jiného názoru je JUDr. Vladimír Chrástecký z ministerstva spravedlnosti, podle něhož lze zakázat nahrávání v podstatě z libovolného důvodu, např. přeje-li si to strana řízení.

Oslí uši budou tomuto justičnímu mysliteli jistě slušet: jeho výkon, ač minimalistický, mu totiž vysloužil čestný titul Osel měsíce za únor 2010. Blahopřejeme!

Komická je i závěrečná pasáž ministerského přípisu zabývající se obviněním, že Jan Šinágl narušoval protokolaci, když se pokoušel – přesně v souladu s dikcí zákona – na pořizování nahrávky upozornit předsedu senátu (cf. s vědomím předsedy senátu). Podle osla Chrásteckého tak měl nejspíš učinit telepathicky!

Aktualisováno.
Zcela jinak přistoupil k výkladu § 6 odst. 3 in fine Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2672/07: ministerský úředník má ale vlastní, lepší rozum a na nějaké papírové čerty z ÚS se zásadně neohlíží!

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 1672

Talár, vhodný model pro advokáty

K důležitosti taláru pro výkon advokacie se vyjádřil Ústavní soud v tomto skvostném obíčku:

Ostatně i stavovská diskuse zaznamenala, že všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit, mohou být v jeho mysli zhmotněny mimo jiné do podoby taláru, který je svého druhu uniformou či dresem. Maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné.

Slováci při podobných výlevech říkají: Bože môj, do čeho si to dušu dal? Do somára!" My se, u vědomí vznešenosti našeho nejvyššího soudního tělesa, omezíme na konstatování, že na základě empirického zkoumání lze s úspěchem tvrdit, že pro většinu advokátů se principy výkonu této profese zhmotňují spíše do obrazu bankovky než do taláru.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1584