Zhruba před rokem jsem na tomto místě psal o křížové cestě pana Ž., kterého v listopadu 2002 zbili pražští strážníci tak, že skončil na JIP, a o tom, jak se dodnes soudí o náhradu nemajetkové újmy.

Dnešní justiční příběh je podobný, jen je smutnější, už proto, že v něm jde o malé dítě, a stejně jako příběh pana Ž. nekončí šťastně.

V září 2004 nastoupil šestiletý Vojta J. do první třídy železnobrodské základní školy. Událost, která nás zajímá, se stala zhruba dva týdny poté, v době, kdy Vojtovu nemocnou třídní učitelku zastupovala vychovatelka ze školní družiny. Ta odvedla děti na oběd, a aniž by řádně zkontrolovala, zda v učebně nikdo z žáků nezůstal, třídu zamkla. Vojta zůstal uvnitř.

Zachoval se tak, jak se dá u šestiletého dítěte očekávat. Nejprve se snažil přivolat pomoc boucháním na dveře, a když nikdo nereagoval, dostal strach, že ho maminka, se kterou se měl před školou sejít, nenajde. Proto otevřel okno, vylezl na betonovou stříšku nad vchodem do budovy a z více než čtyřmetrové výšky seskočil dolů.

Výsledkem byla těžká zlomenina nohy, kvůli které nemohl až do dubna 2005 chodit do školy a jejíž léčba si vyžádala dvě operace v úplné anesthesii – spolu se stresem v zamčené třídě tedy zážitek, který dítě poznamená na celý život.

Když jsem se v květnu 2005 s případem seznámil, byl jsem optimistický: zavinění školy bylo jasné, újma zřejmá a i když peníze nemohou malému Vojtovi a jeho rodině nahradit to, co prožili, byla vyhlídka na slušnou náhradu, kterou bude zjednána aspoň částečná spravedlnost.

Nejprve jsme – díky mimořádně slušné jablonecké státní zástupkyni – donutili policii, která se věc pokusila zamést pod koberec, případ otevřít, a poté jsme podali na školu (a pro jistotu i na vychovatelku, kdyby soudy věc chtěly posuzovat jako tzv. hrubý exces) žalobu na ochranu osobnosti.

O dva a půl roku později vynesla soudkyně liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem Jitka Kalfeřtová neuvěřitelný verdikt: škola je za zásah do žalobcových osobnostních práv plně odpovědná, a je proto povinna zaplatit mu relutární satisfakci ve výši patnácti tisíc korun!

Ředitel školy, známý pozdějším skandálem kolem videa, na němž ho žáci zachytili, jak jednoho z nich bije, se konsternovaným rodičům vysmál: Tak vidíte, hlupáci, jak jste dopadli, když jste se chtěli soudit s naší školou! Buďte rádi, že kluk přežil, a přestaňte nás konečně svými nářky obtěžovat!

Proti rozsudku jsme podali odvolání, avšak to se nesetkalo s úspěchem: podle nechvalně proslulého osobnostního senátu Vrchního soudu v Praze (aka tři přadleny, tehdy ještě v hvězdném složení Žáková-Říhová-Ferešová) je patnáctitisícová částka zcela přiměřená. Při vyhlašování potvrzujícího rozsudku jsem porušil svou zásadu a řekl jsem nahlas členkám senátu, že se za ně stydím.

Po dalších dvou letech nyní rozhodl v neprospěch žalobce i Nejvyšší soud: jeho dovolání odmítl, dovolací důvody neshledal hodnými své pozornosti.

Zbývá Ústavní soud, a potom možná Štarsburk – v obou případech s pouze theoretickou šancí na úspěch.

Jaké je poučení? Občane, nesuď se v této zemi s institucí. Soudy budou vždy proti tobě, na straně státu, úřadu, školy, vždy na straně silnějšího proti slabšímu. Můžeš mít štěstí a narazit na čestného soudce, který se pokusí hledat spravedlnost, ale ani takovém případě nemáš vyhráno, protože odvolací soud jistě rozsudek změní tak, aby zapadal do rozhodovací praxe postkomunistických soudů.

Až budu s Vojtovými rodiči hovořit, budu se jim muset omluvit, protože jsem jim dával falešnou naději, místo abych jim po pravdě vysvětlil, jak se věci s českými soudy mají. Místo abych jim reálně pomohl, učinil jsem jejich bolest a pocit ponížení a bezmoci ještě palčivějšími.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)