Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Zničená koupelna v bytě KolečkovýchPřípad manželů Kolečkových z Karlových Varů, kterým jejich pronajimatel ve snaze vystěhovat je z nájemního bytu tento byt včetně bytového zařízení prakticky zcela zdemoloval, dospěl k prvnímu nepravomocnému rozsudku. Krajský soud v Plzni dnes samosoudcem Martinem Šebkem částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti a přiznal Oldřichu Kolečkovi – jeho manželka Květa se rozhodnutí nedožila – relutární satisfakci ve výši 75 tisíc korun. Další, souběžné řízení o náhradu škody ve výši cca 450 tisíc korun s příslušenstvím probíhá u Okresního soudu v Karlových Varech; v něm dosud nebylo rozhodnuto ani nepravomocně.

Ačkoli přiznaná částka není nijak závratná, verdikt představuje pro Oldřicha Kolečka velké osobní zadostiučinění a důkaz, že i postkomunistická justice vynese občas spravedlivý rozsudek a postihne po zásluze toho, kdo jednal protiprávně, a zastane se jeho zdánlivě bezbranné oběti.

Sám si nevzpomínám, kdy jsem naposledy slyšel u českého soudu tak podrobné a přesvědčivé ústní odůvodnění rozsudku.

Aktualisováno.
Článek Miroslavy Vejvodové v Plzeňském deníku.

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Manželé Kolečkovi
Počet zobrazení: 2809

Dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08 hodnotím jako velmi široké; mám dokonce za to, že jde o nejvýznamnější nález v oblasti správního práva procesního za posledních 10 let, přičemž některé jeho důsledky mají rovněž nikoli nepodstatné aspekty hmotněprávní.

Ústavní soud zřejmě již definitivně překonal závěry vousatého usnesení sp. zn. I. ÚS 263/97, podle něhož jsou občané povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným zákonným způsobem. Není divu, že takový právní názor každému úředníkovi či policistovi imponoval a usnesení I. ÚS 263/97 soudce zpravodaje Vladimíra Klokočky patřilo proto mezi ta vůbec nejcitovanější a nejodkazovanější.

Nový nález s odkazem na čl. 4 odst. 4 Listiny dovozuje, že výzva, jíž veřejná moc překročí svá oprávnění, nemůže být mocensky vynucována a občan nesmí být trestán, jestliže jí neuposlechne. Ústavní soud tedy nepřisvědčil závěrům Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku, jejž Ústavní soud podrobil zdrcující kritice, oddělil povinnost uposlechnout formálně zákonné výzvy od otázky její zákonnosti v materiálním smyslu.

Další novum je způsob, jak Ústavní soud nahlíží na samotnou povinnost podezřelého dostavit se k podání vysvětlení. Dosavadní úřední výklad vyžadoval, aby se podezřelý k podání vysvětlení dostavil bez ohledu na to, že má v úmyslu odmítnout výpověď – což by ovšem v judikované věci znamenalo cestu ze Zlína do Prahy a zpět, jejímž jediným účelem by bylo podepsat protokol s tímto kusým prohlášením. Ústavní soud nyní jasně uvedl, že uložení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Je tedy zřejmé, že nález Ústavního soudu značně mění pohled na oprávnění veřejné moci vynucovat součinnost ze strany fysických a právnických osob, a lze předpokládat, že bude mít svůj dopad i do oblasti (soudního) trestního práva, neboť shora zmiňované Klokočkovo usnesení s oblibou a často uplatňovaly i orgány činné v trestním řízení.

K nálezu vydala tiskovou zprávu rovněž Liga lidských práv.

1 komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 3469

Právně zajímavý případ se vyskytl na gymnasiu v Hořovicích. Tamní studentka vytvořila na Facebooku difamační stránku o své učitelce, za což byla nyní potrestána ředitelskou důtkou.

Platné právo – školský zákon – stanoví v § 36 odst. 1 písm. a), co všechno smí upravovat školní řád, avšak jak se zdá, v Hořovicích přežívá totalitní praxe, kdy škola, jejímž úkolem nebylo žáky pouze vzdělávat, ale též (v příslušném ideologickém duchu) vychovávat, vykonávala kontrolu nad svými žáky po 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu; rodiče tu byli jen jako její výchovný komplement a prodloužená ruka.

Sám se pamatuji, že v 80. letech bylo možné na gymnasiu potrestat studenta za to, že – v době svého volna – byl profesorem, jak si středoškolští učitelé dodnes říkají, přistižen v restauraci u piva, a tehdejší školní řády zcela běžně stanovily, jak se žáci smějí chovat např. na veřejnosti.

Demokratická společnost však výchovu dětí svěřuje rodičům, škole přísluší toliko úkol děti vzdělávat, a její pravomoci jsou tomu přizpůsobeny. A tak, i když vyložíme oprávnění školy stanovit ve školním řádu rovněž pravidla vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky extensivně, vychází nám, že internetové stránky o pedagozích, nejsou-li vytvářeny ze školního počítače, ve škole nebo během vyučování, jsou mimo pravomoc školy; případné excesy, jestliže k nim došlo, měl řešit orgán sociálně-právní ochrany dětí, nikoli samotná škola.

Kromě toho, odhlédneme-li od ryze právní roviny věci, měli bychom respektovat, že právo výsměchu je přirozenou a odvěkou protiváhou každé moci, tedy i moci, již nad žáky vykonává pedagogický sbor. I my jsme, přiznejme si to, v příslušném věku měli tendenci připodobňovat své učitele k hovězímu dobytku, a naše hodnocení se změnilo – minimálně ve většině případů – až s lety dospívání; symptomaticky nejrychleji a nejvýrazněji právě u těch učitelů, kteří k nám byli nejfairovější a nejvelkorysejší.

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3163

Jakkoli už jen máloco v české justici mne dokáže zaskočit, odůvodnění rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Olomouci v kause Vladimíra Hučína se to podařilo.

Nelze mít rozumných pochybností o tom, že oba články Tomáše Hradílka v Lidových novinách (1, 2) jsou křišťálově průzračnou, učebnicovou difamací. Přesto vrchní soud Hučínovo odvolání zamítl a skandální rozsudek krajského soudu potvrdil, a to s argumentací, která dává vzpomenout na vrcholné údobí komunistického práva.

Kupř. uvedl-li Tomáš Hradílek, že některé skutky z období komunismu, pro něž byl Hučín pravomocně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, vrchní soud dovodil, že kriminální charakter je základní vlastností převážné většiny činů, pro něž je vedeno trestní řízení, ergo byl-li V. Hučín postaven před r. 1989 před soud, nemohlo to být pro nic jiného než pro trestný čin, rehabilitace-nerehabilitace.

A pokud si snad myslíte, že difamací je označení gauner a psychologický terorista, mýlíte se: je to jen legitimní vyjádření názoru, stejně jako obvinění, že Vladimír Hučín má na svědomí několik bombových útoků, které se na přelomu milenia v Přerově udály a které nebyly nikdy objasněny. Každý má právo něco takového si myslet, a když už si to myslí, proč by to – ve zvrácené logice olomouckého soudu – nemohl napsat do novin!?

Přidat komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2507

Za vrchol předvolebního chucpe pokládám výkřiky místních politiků, jak zakročí proti bavorským policistům, kteří hned za hranicemi šikanují nebohé české řidičstvo.

S ohledem na to, že minimálně posledních dvacet let je německý řidič vnímán českou policií jako cosi na způsob dojného skotu, jemuž neuložit pokutu/nevybrat úplatek za skutečný nebo domnělý delikt je téměř neslučitelné s morálním kodexem policisty, bylo by mlčení k této otázce tím nejmenším, co by český politik hodný minimálního respektu mohl učinit.

10 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2109