Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Nepříjemné překvapení připravil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 soudce zpravodaje Pavla Rychetského, jímž zamítl ústavní stížnost a judikoval, že stát, který je oprávněn nahradit škodu podle ZOŠ až po uplynutí šesti měsíců od doručení kvalifikované výzvy, nemusí za toto období platit poškozenému úrok z prodlení.

Česká republika se tak stává privilegovaným škůdcem, resp. dlužníkem, jemuž jsou soukromé subjekty povinny poskytovat bezplatný šestiměsíční úvěr.

Odůvodnění nálezu hodnotím jako málo přesvědčivé, deficitní a polovičaté: Ústavní soud sice vyložil, proč nevidí problém, je-li mezi státem a ostatními subjekty v povinnosti nahradit škodu založena nerovnost, ale zcela pominul druhý aspekt problému, totiž proč by osoba, jíž byla v důsledku pochybení státních orgánů způsobena škoda, měla být nucena strpět snížení hodnoty poskytnuté náhrady v důsledku šestiměsíčního zákonem aprobovaného prodlení na straně státu, což při současných úrokových sazbách z úvěrů představuje reálnou ztrátu cca pěti procent z hodnoty náhrady.

Ústavní soud tak flagrantně pominul jak základní právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 Listiny a čl. 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, tak ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. V zájmu spravedlnosti je však třeba dodat, že soudě dle rekapitulace, ani ústavní stížnost tento aspekt patřičně neakcentovala a shora nastíněné ústavněprávní konotace nerozebrala, upírajíc pozornost na otázku nerovnosti mezi státem a soukromoprávními škůdci.

Argumentační deficit nezhojil Ústavní soud ani tím, když v § 22 nálezu vyslovil obiter dictum naději, že šestiměsíční lhůtu zákonodárce vbrzku zkrátí.

Přidat komentář