Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Celkem zdařilé symposion na thema Parlamentní demokracie versus ústavnost uspořádal dnes Ústav státu a práva (ano, to je ta instituce, která má cosi společného…).

Mimořádná aktuálnost thematu způsobila, že se akce zúčastnila nečekaně obsáhlá sestava celebrit českého práva, včetně čtyř soudců Ústavního soudu (Rychetský, Holländer, Wagnerová, Formánková), pěti soudců NSS (Baxa, Šimíček, Kühn, Passer, Camrda), pedagogů z právnických fakult (z Prahy mj. Gerloch, Pavlíček, Kysela, z Brna Filip, z Plzně Eliáš, Masopust a Sobek), ze zahraničích universit Přibáň a Rupnick, dále např. Pavel Hasenkopf z presidentské kanceláře, Lenka Pitrová za úřad vlády atd. – nu, málem že nepřišli i zástupci nedaleké posádky pod vedením poručíka Vosátky…!

Program byl rozdělen do tří thematických bloků: 1. suverenita ve vztahu k Lisabonské smlouvě; 2. materiální jádro ústavy; a 3. bránící se demokracie, resp. rozpouštění politických stran. Ačkoli řada z příspěvků přednesených v kolokviu byla zaznamenáníhodná, akce velmi trpěla snad až nadměrnou pluralitou hostí a neuvážlivou thematickou šíří, takže dialog byl rozmělněný a možnost zabývat se některým aspektem do hloubky narážela na limit únosné délky diskusního příspěvku.

Přesto některá vystoupení byla velmi podnětná, např. výklad Zdeňka Kühna o historickém vývoji schmittovské militantní demokracie, úvodní slovo Vojtěcha Šimíčka neotřele pojímající problematiku materiálního jádra ústavy a klausule věčnosti terminologií pozemního stavitelství anebo poznámky Jacquese Rupnicka o časových proměnách pojmu suverenity v Evropské unii.

Akci vtipně moderoval Zdeněk Masopust (dříve StB, nyní Západočeská universita).

Pro úspěch podobných akcí by bylo asi vhodnější drasticky zmenšit jak počet řečníků, tak zúžit thematiku: co není, může být příště.

Ačkoli ani první blok nebyl zcela nezajímavý, pro mne jako eurofederalistu jsou otázky národní suverenity a risiko její erose v Evropské unii málo relevantní, resp. je to něco, co chápu jako hodnotu víceméně positivní.

Daleko víc mne proto zaujala druhá část debaty věnovaná čl. 9 odst. 2 Ústavy, tzn. příkazu nezměnitelnosti tzv. materiálního jádra ústavy. To chápu jako osobní disenfranchisement: byl-li jsem v r. 1992, v šestadvaceti, jako volič nadán takovou mírou suverenity, že jsem mohl stanovit meze, které nyní, ve čtyřiačtyřiceti, nesmím překročit jinak než cestou revolučního zvratu, je zřejmě cosi v konstrukci Ústavy špatně.

K thematu streitbare Demokratie byl představen hezký příměr, jehož autorem je, tuším, Josef Baxa: obraz Odyssea, který svým námořníkům zalil uši včelím voskem, aby neslyšeli vábení Sirén. So far so good, řekl by Angličan; já si jen nejsem úplně jist, jak užiteční budou kapitánovi námořníci s touto ochranou, jestliže znenadání vypukne bouře…

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2094

Rozsudek byl dnes doručen.
Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 1994

Vrchní soud v Praze postupoval správně a na rozdíl ode mne dospěl k závěru, že bývalé prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové mají být prominuty nikoli dva, ale tři roky trestu, neboť se na ni vztahuje – v rozsahu jednoho roku – i velká Havlova amnestie z r. 1990. Za přehlédnutí se omlouvám.

K uplatnění Zápotockého amnestie jsem se už vyjadřoval, k tomu, co si myslím o uloženém trestu, rovněž, tak jen dodám, že kdyby aplikovalo stejnou formu vypořádání s nacismem Německo, mohl by být takový Adolf Eichmann v klidu: jistě by na základě některé Hitlerovy amnestie oprátce unikl.

Přidat komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 1366

Na otázku, zda ministryní Kovářovou inserovaná větší vstřícnost při odškodňování osob poškozených nesprávným úředním postupem je toliko příznakem blížících se voleb anebo jde o cosi víc, jsem dostal jasnou odpověď: ministerstvo podalo odpor proti platebnímu rozkazu na náhradu za neuvěřitelné průtahy v řízení, jež sice byla vypočtena přesně podle ministerského manuálu, ale podle názoru úředníků je dostatečným odškodněním, že ministerstvo svou chybu konstatovalo.

Naštěstí pro ně jsou čeští novináři tak hloupoučcí, že tiskovou konferenci ve svých mediích pokryli a věc tím pro ně byla vyřízená – koho by zajímalo, jak ministerstvo svoje sliby plní? Průměrného čtenáře jistě ne!

Aktualisováno.
Odpor dorazil a potvrdil, že ministryně Kovářová svá slova, jak bylo lze předpokládat, mínila s upřímností protřelého sňatkového podvodníka. Pro úplnost moje replika.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1828

Krajský soud v Brně dnes soudcem Michalem Ryškou zamítl žalobu o ochranu osobnosti, jíž se žalobce Jan Šinágl domáhá po žalovaném Miroslavu Grebeníčkovi omluvy za tvrzení, které M. Grebeníček ocitoval ve své knize Hradba vzdoru a podle něhož J. Šinágl napadl v r. 2007 na tzv. muklovské pouti na Sv. Hostýně jednoho z pořadatelů a způsobil mu zranění, jež si vyžádalo lékařské ošetření.

Řízení bylo vedeno způsobem, jemuž nelze po odborné stránce nic vytknout; i díky tomu, že se jednání nahrávalo, odpadlo dotud obvyklé úmorné dictando a celou přípravu i vlastní jednání se tak podařilo zvládnout za méně než tři hodiny, a to včetně dvou přestávek. Soudce Ryška velmi dobře rozuměl podstatě sporu i textu žaloby, s nímž se, na rozdíl od některých svých nejmenovaných kolegů z jiných soudů, zjevně nezačal seznamovat deset minut před jednáním, a dokázal zaměřit procesní diskurs i dokazování na skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti nároku.

Přiměřeně podrobné a srozumitelné bylo i ústní odůvodnění rozsudku. Zamítavý výrok soud opřel o závěr, že naříkané difamační tvrzení není zjevně nepravdivé, ale v podstatě odpovídá tomu, co se na Hostýně odehrálo, tzn. že došlo k fysickému kontaktu mezi stranami a žalovaný ještě ten samý den večer vyhledal lékařské ošetření; případnou nižší míru nesouladu mezi za difamaci vydávaným tvrzením a realitou žalobce jako veřejně činná osoba musí strpět. Na tomto závěru podle soudce nic nemění ani fakt, že přestupková komise řízení o přestupku zastavila s tím, že jeho spáchání žalobcem nebylo prokázáno.

Rozsudek však podle mého názoru správný není.

Žalobce je rozhodnut podat odvolání, proto uvedu důvody, jež by posléze měly stát odvolacími body, pouze stručně, aniž bych odkazoval na konkrétní judikáty, které budou detailně specifikovány v textu odvolání.

Soud v civilním řízení se může odchýlit od závěru zprošťujícího trestního rozsudku o tom, že se trestný čin nestal, resp. že nebyl prokázán, nebo že nebylo prokázáno, že daný skutek spáchala určitá osoba. To je konstantní judikatorní závěr formulovaný ještě před válkou a přeživší, možná poněkud překvapivě, bez úhony i období totality. Důvody jsou nasnadě: V trestním řízení musí být odsouzení podloženo zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 6 TrŘ – neboli z amerických filmů známá klausule beyond reasonable doubt). Kromě toho jsou velmi vysoké nároky kladeny i na procesní čistotu dokazování: cokoli nebylo získáno přísně v souladu se zákonem, nesmí být v trestním řízení použito jako důkaz a soud k tomu nesmí při svém rozhodování přihlížet. V civilním řízení jsou jak procesní garance, tak stupeň potřebné jistoty méně striktní, dokazuje se pouze tak, aby byly sporné skutečnosti spolehlivě zjištěny (§ 6 OSŘ).

Přestože civilní soud tedy má možnost neztotožnit se se zprošťujícím trestním rozsudkem, je tu ještě druhá věta ustanovení § 135 odst. 2 OSŘ, přikazující soudu z rozhodnutí vydaného jiným orgánem vycházet. Relativně hojná judikatura k tomuto ustanovení dovodila, že tato povinnost znamená nutnost jakékoli odchylky skutkových zjištění opřít o řádně odůvodněné závěry dokazování: nelze proto skutková zjištění, k nimž došel jiný státní orgán v jiném řízení, prostě ignorovat s tím, že soud má na věc jiný pohled.

V daném případě to znamená, že není možné vyjít z pouhé rekapitulace důkazů provedených přestupkovou komisí v jejím rozhodnutí a na tyto naroubovat odlišná skutková zjištění, aniž by k tomu měl soud oporu v jím samým provedeném dokazování. Opak protiřečí zásadě přímosti (soud hodnotí důkazy, které sám neprovedl) a zbavuje strany možnosti vyvíjet jakoukoli procesní iniciativu (jen pro úplnost doplním, že jiné právní posouzení věci soudem naopak přípustné je, byť by tento záměr měl být stranám v souladu s nejnovější judikaturou Ústavního soudu ještě před rozhodnutím přiměřeně intimován).

Klíčovou rozhodnou skutečností, kolem níž se celý spor točí, je, zda J. Šinágl způsobil pořadateli na Hostýně jeho zranění. Pokud ne, je M. Grebeníčkem publikované tvrzení difamační, a to měrou, již nemůže absorbovat ani nesporně vyšší práh tolerance k zásahům do osobnostních práv u veřejně činné osoby. Zda tato povinná tolerance postačuje k tomu, aby mohl být drobný fysický kontakt popisovaný žalobcem jako snaha pořadatele odstrčit označen jako napadení, by mohlo být předmětem polemiky, vzhledem k existenci podstatně silnějšího tvrzení ohledně způsobeného zranění však tato polemika nemůže mít na závěr o důvodnosti žaloby vliv.

Jak bylo vysvětleno, ona klíčová rozhodná skutečnost nemůže být prokázána jinak než v řízení před soudem, a důkazní břemeno v tomto smyslu tíží žalovaného. Je to on, kdo tvrdí, že přestupková komise ve svých skutkových zjištěních chybila, a on musí toto tvrzení prokázat: v kontradiktorním řízení tuto jeho roli nemůže přebírat soud.

Žalovaný žádné takové důkazy nenavrhl a žalobě proto mělo být vyhověno. Kdyby tak byl učinil, posunul by se procesní diskurs k poněkud jinému okruhu otázek, a nelze mít rozumných pochybností o tom, že by se do něj svou iniciativou zapojil i žalobce, který měl v zásobě relativně velmi silné argumenty: příkladmo bod IV závěrečného návrhu z přestupkového řízení, který – na rozdíl od ostatních, víceméně jen účelových nebo atričních, k vysílení soupeře směřujících argumentů – má značnou váhu.

Lze plně souhlasit se závěrem rozsudku ohledně nevelké přesvědčivosti přestupkového rozhodnutí; tato nepřesvědčivost však nezakládá automaticky podklad pro opačná skutková zjištění, stejně jako fakt, že obžalovaný byl zproštěn nekvalitním rozsudkem, nedává jistotu, že je naopak vinen (a vice versa).

V těchto mantinelech se tedy patrně bude řízení o Šináglově žalobě odehrávat u vyšších soudů; šanci, že nejpozději u Ústavního soudu bude shora nastíněná argumentace slavit úspěch, hodnotím – možná s nezřízeným optimismem – jako slušnou.
7 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 2199