Pěkný dovětek chomutovské kausy, jíž jsme se na tomto blogu již nejednou zabývali (předtím i na Slepecké holi), popsal na Jiném právu Pavel Uhl.

Nezvládnutému pokusu o zavedení nadvlády věřitelů nad dlužníky v této zemi jsem se věnoval v blogpostu příznačně nazvaném Exekutor: dobrý sluha, zlý pán aneb Kde se stala chyba. V chomutovském případě je však třeba poznamenat, že postup exekutora je daleko za hranicí zákonnosti i ústavnosti a nad jeho pomstou zlému městu a jeho šéfčarodějnici-primátorce bychom se neměli příliš radovat, neboť v právním státě musí být scénářem právních procedur zákony a nikoli pohádkové knihy.

Sestupme proto z říše pohádek na chvíli do říše platného práva a zkusme si rozebrat, co se vlastně stalo.

Exekuční řád upravuje možnost exekutora vyžádat si od oprávněného zálohu způsobem trestuhodně odbytým, to však neznamená, že by poskytoval exekutorovi v této věci libovůli.

Především je zřejmé, že záloha musí být vyžádána před započetím exekuce a nikoli až v jejím průběhu. Exekutor, který započne s exekuováním a až poté, např. když zjistí, že povinný je nemajetný, vyžaduje od oprávněného zálohu, jedná proti smyslu a účelu zálohy, neboť tím je právě snaha předejít situaci, že z oprávněného se stane jen proto, že se domáhá svého veřejnou mocí přiznaného práva, dlužník a potenciální povinný v další exekuci. – Že exekutoři zálohy obvykle nevyžadují, není ani tak projevem jejich benevolence, jako spíš hamižnosti a nedostatečného vědomí odpovědnosti.

Za druhé nelze označit lhůtu tří dnů, končící v pondělí, za přiměřenou. Třídenní pariční lhůta se stanoví zásadně jen tehdy, pokud ten, kdo má platit, o povinnosti předem ví a může se na ni řádně připravit. Ve všech ostatních případech se stanoví lhůta delší, obvykle patnáctidenní. V případě zálohy na náklady exekuce nehrozí nebezpečí prodlení a exekutor, který přesto stanoví městu pro úhradu milionové částky lhůtu tří dnů, když navíc vůbec nereaguje na odůvodněnou žádost o prodloužení lhůty, jedná šikanosně.

Za třetí není správné ani po marném uplynutí lhůty exekuci okamžitě zastavit. Lhůta stanovená k úhradě zálohy je totiž pořádková a oprávněný musí dostat příležitost splnit povinnosti i po jejím uplynutí, dokonce bez toho, že by musel požádat o prominutí jejího zmeškání. Soudy v těchto situacích čekají běžně patnáct dnů a není důvodu, proč by stejně dlouho neměl počkat i exekutor.

Závěrem, nahlížet na dění v Chomutově prismatem klasického příběhu o vrchnosti, která si na poddané zjednala čerta, avšak smluvní vztah vrchnosti s čertem se, jak už to u smluv s čerty bývá, vyvine docela jinak, než objednatel předpokládal, je snad čtenářsky atraktivní, ale v právním státě musíme trvat na tom, že i čert bude hrát podle pravidel, tzn. podle exekučního řádu a podle ústavy.

Jen tak budou výsledkem loyalní poddaní, milovaná vrchnost a spokojený čert-podnikatel.

Aktualisováno.
Pozoruhodná je smlouva o spolupráci uzavřená mezi městem a exekutorem. Tato otázka sice není doposud v judikatuře řešena, ale domnívám se, že taková smlouva nemusí být nutně (ve většině svých ustanovení) neplatná, protože exekuční řád je kogentní předpis, pouze pokud upravuje vztah exekutor-povinný, vztah exekutor-oprávněný je naopak vztahem ve většině svých aspektů smluvní a na ustanovení exekučního řádu lze proto pohlížet jako na dispositivní úpravu. Pokud by soud tomuto výkladu přisvědčil, pak by požadavek na zaplacení zálohy mohl být posouzen jako neoprávněný.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)