Autorem blogu je 
Celkem zdařilé symposion na thema Parlamentní demokracie versus ústavnost
uspořádal dnes Ústav státu a práva (ano, to je ta instituce, která má cosi společného…).
Mimořádná aktuálnost thematu způsobila, že se akce zúčastnila nečekaně obsáhlá sestava celebrit českého práva, včetně čtyř soudců Ústavního soudu (Rychetský, Holländer, Wagnerová, Formánková), pěti soudců NSS (Baxa, Šimíček, Kühn, Passer, Camrda), pedagogů z právnických fakult (z Prahy mj. Gerloch, Pavlíček, Kysela, z Brna Filip, z Plzně Eliáš, Masopust a Sobek), ze zahraničích universit Přibáň a Rupnick, dále např. Pavel Hasenkopf z presidentské kanceláře, Lenka Pitrová za úřad vlády atd. – nu, málem že nepřišli i zástupci nedaleké posádky pod vedením poručíka Vosátky…!
Program byl rozdělen do tří thematických bloků: 1. suverenita ve vztahu k Lisabonské smlouvě; 2. materiální jádro ústavy; a 3. bránící se demokracie, resp. rozpouštění politických stran. Ačkoli řada z příspěvků přednesených v kolokviu byla zaznamenáníhodná, akce velmi trpěla snad až nadměrnou pluralitou hostí a neuvážlivou thematickou šíří, takže dialog byl rozmělněný a možnost zabývat se některým aspektem do hloubky narážela na limit únosné délky diskusního příspěvku.
Přesto některá vystoupení byla velmi podnětná, např. výklad Zdeňka Kühna o historickém vývoji schmittovské militantní
demokracie, úvodní slovo Vojtěcha Šimíčka neotřele pojímající problematiku materiálního jádra ústavy a klausule věčnosti terminologií pozemního stavitelství anebo poznámky Jacquese Rupnicka o časových proměnách pojmu suverenity v Evropské unii.
Akci vtipně moderoval Zdeněk Masopust (dříve StB, nyní Západočeská universita).
Pro úspěch podobných akcí by bylo asi vhodnější drasticky zmenšit jak počet řečníků, tak zúžit thematiku: co není, může být příště.
Ačkoli ani první blok nebyl zcela nezajímavý, pro mne jako eurofederalistu jsou otázky národní suverenity a risiko její erose v Evropské unii málo relevantní, resp. je to něco, co chápu jako hodnotu víceméně positivní.
Daleko víc mne proto zaujala druhá část debaty věnovaná čl. 9 odst. 2 Ústavy, tzn. příkazu nezměnitelnosti tzv. materiálního jádra ústavy. To chápu jako osobní disenfranchisement: byl-li jsem v r. 1992, v šestadvaceti, jako volič nadán takovou mírou suverenity, že jsem mohl stanovit meze, které nyní, ve čtyřiačtyřiceti, nesmím překročit jinak než cestou revolučního zvratu, je zřejmě cosi v konstrukci Ústavy špatně.
K thematu streitbare Demokratie byl představen hezký příměr, jehož autorem je, tuším, Josef Baxa: obraz Odyssea, který svým námořníkům zalil uši včelím voskem, aby neslyšeli vábení Sirén. So far so good, řekl by Angličan; já si jen nejsem úplně jist, jak užiteční budou kapitánovi námořníci s touto ochranou, jestliže znenadání vypukne bouře…
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Symposion o vztahu parlamentní demokracie a ústavnosti
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 2067
Komentáře
RSS kanál komentářů k tomuto článku