Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

V rozsudku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Ans 4/2009-119, řešil Nejvyšší správní soud situaci, kdy žadatel o osvobození od soudního poplatku v žádosti neuvedl, že je (spolu)vlastníkem nemovitého majetku. Soud prvního stupně, nám dobře známý senát 8 Ca Městského soudu v Praze, proto žádost o osvobození jako neúplnou zamítl, a kasační soud tento postup aproboval a uvedl: "dobrodiní zákona umožnit přístup k soudům i osobám nemajetným, které nemají možnost získat prostředky na soudní poplatek, nelze zneužívat, a to především, jak učinil stěžovatel, neuvedením úplných a pravdivých informací ohledně svého majetku".

Tento závěr však není ústavně konformní. Zásada nulla poena sine lege praevia platí i pro sankce procesní, a tak, nestanoví-li příslušný procesní předpis (v tomto případě OSŘ), že neúplnost prohlášení o majetku přikládaného k žádosti o osvobození může být důvodem nepřiznat žadateli osvobození i v případě, že by jinak přiznáno být mělo, je závěr NSS zřetelnou svévolí, dále akcentovanou faktem, že příslušný formulář neobsahuje v tomto smyslu žádné poučení.

Dotčeného stěžovatele osobně neznám, avšak věřím, že ve svém úsilí neumdlí a obrátí se na Ústavní soud, který by s trochou štěstí mohl ústavněprávní dimensi věci rozpoznat.

Jestliže by se tento druh rozhodování stal standardem, mohlo by to mít celkem dramatické následky i pro žádosti zcela legitimní: vzpomínám si, že legendární soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, o níž by se dalo právem tvrdit, že kdyby hloupost nadnášela, museli by jí v jednací síni vypolstrovat strop, před časem mému klientovi zamítla žádost o osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že žadatel v přehledu svého majetku neuvedl, že je jednatelem s. r. o., takže jeho prohlášení je neúplné a nepravdivé.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2537

Ve čtvrtek 21. ledna od 10.00 hod., v jednací síni č. 7, bude Vrchní soud v Praze projednávat odvolání Jana Šinágla v kause Darebák.

Mnoho nadějí si nedělám, předpokládám, že antikomunista Šinágl bude komunistickým senátem vrchního soudu bez ohledu na závažné nedostatky prvoinstančního rozsudku pravomocně uznán darebákem; ostatně není právo vlastně jen vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon?

Aktulisováno.
Podle předpokladů byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

Přidat komentář
Kategorie: Pozvánky
Počet zobrazení: 1207

Hanebné rozhodnutí vydal minulý týden třetí senát Nejvyššího správního soudu ve složení Petr Průcha, Jaroslav Vlašín a Milan Kamlach, který zamítl první ze dvou kasačních stížností ve věci komunistické minulosti soudců.

Odůvodnění dosud neznám, avšak velmi se na ně těším, zvlášť na pasáž, kde se NSS vypořádá s opačnou judikaturou Ústavního soudu, který akcentuje veřejný zájem na publicitě informací o totalitní minulosti soudců.

Oslí uši ve tvaru paragrafů pro tři shora jmenované výtečníky, jimž je falešná profesní solidarita bližší než oprávněný zájem veřejnosti dozvědět se, jací lidé dostali v této zemi právo soudit, jsou již nachystány, s dekorováním si ale počkám na písemné vyhotovení rozsudku: co kdyby mě náhodou pánové přesvědčili, že bez utajení minulosti soudců by se tento stát zhroutil?

1 komentář
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 2542

První den projednávání vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany (DS), minimálně v té podobě, kterou přenášela Česká televise, byl pro mne spíše zklamáním.

Formálně je předně třeba připomenout, že nahrávací zařízení soudu nemůže být rušeno soukromými diktafony, protože ty – na rozdíl od mobilních telefonů, i těch s vypnutým zvoněním – neemitují žádné elektromagnetické záření, které by mohlo vybudit (potenciálně špatně provedenou) instalaci v jednací síni, nebyl tedy nejmenší důvod tyto nahrávky zakazovat.

Dále nevidím jako účelné nepovolit přímý televisní přenos z celého jednání s odvoláním na nutnost utajit jeho průběh před svědky, kteří mají vypovídat. Je zajímavé, že v žádném právním předpisu ani resortní instrukci se nic podobného nestanoví: jde o čirou konvenci, justiční atavismus pocházející možná ze středověku. Chce-li se svědek dozvědět, co se u soudu dělo, dozví se to velmi snadno od kohokoli, kdo byl jednání přítomen, a nucen vypovídat pravdu by měl být sub poena; podotýkám, že v USA může být trest za křivou výpověď, perjury, srovnatelný i s trestem za vraždu.

Na samé hranici trapnosti nevhodně pak působí, oslovuje-li předseda senátu Vojtěch Šimíček předsedu DS Tomáše Vandase pane odpůrče; ježto Vandas není žádný odpůrec (a striktně vzato ani odpůrce, nýbrž pouhý předseda odpůrkyně), nelze než trvat na dodržování gramaticky správné podoby pane odpůrce nebo ještě lépe pane předsedo.

Úvodní řeč Tomáše Sokola byla málo přesvědčivá, plná jen mátožně v realitě ukotvených tvrzení, skutkových i právních, naopak předseda Vandas se na televisní vystoupení velmi pečlivě připravil a pojal svůj projev jako velkolepou předvolební řeč – a celé soudní jednání jako svého druhu volební show, kterou mu vláda za peníze daňových poplatníků velkoryse poskytla.

(Pěkně prosím, pane ministře, nechtěl byste navrhnout rozpuštění Konservativní strany? Jestli to pomůže, i nějaký ten molotov bychom namíchali a při vhodné příležitosti vrhli, stačí se domluvit…)

Výsledek soudního řízení je už nyní celkem zřejmý: Nejvyšší správní soud si nemůže dovolit DS rozpustit, a ta tak oslaví další velký triumf, v jehož důsledku se můžeme v červnu klidně nadít hochů v kožených bundách s ozubeným kolem ve znaku a jednoduchými odpověďmi na složité otázky ve Sněmovně.
18 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 6257

Možná vůbec to nejsvízelnější na postkomunismu je nedostatek skutečných elit: tam, kde bychom potřebovali silné osobnosti, musíme se spokojit buď s bázlivou průměrností lidí, kteří přežili totalitu v tzv. šedé zoně, anebo akceptovat angažmá osobností, pro jejichž označení bych si dovolil parafrasovat marxistický termín a nazval je lumpenelitami. Ne, že by skutečné elity nebyly k mání, ale až na výjimky je lze nalézt mezi emigranty – které se ovšem každý správný Čech naučil nenávidět, jelikož, jak známo, místo aby s námi trpěli, žili si blahobytně kdesi na Západě.

Ale abych neodbočoval: dnes bych ctěnému čtenářstvu rád představil zástupce lumpenelity zvláště vypečeného, pleno titulo PhDr. et PaeDr. Jiřího Málka, místopředsedu Konfederace politických vězňů a pravou ruku její neméně povedené předsedkyně Naděždy Kavalírové.

Soudě podle rozhovoru s ním, jde o ryzího antikomunistu a jedince zralého bezmála na kanonisaci. Archivní materiály však o něm podávají poněkud jinou zprávu.

Jak vyplývá ze dvou životopisů, které o sobě Málek sám sepsal (první, druhý; sníženou kvalitu laskavě omluvte), byl od r. 1968 členem Československé strany socialistické, avšak v r. 1970 z ní vystoupil, jak píše, jednak proto, že jeho členství bylo pasivní, jednak proto, že po doporučení prověrkové komise na svém tehdejším pracovišti v Kolíně dospěl k závěru, že jeho členství v nemarxistické straně nebylo pro něj jako historika angažovaného v musejní práci nadále vhodné. Ovšem: doba se změnila, a co bylo vhodné v r. 1968, vhodným být na počátku normalisace pro našeho malého hrdinu přestalo.

Otrlejší mohou postoupit dál k jeho líčení, jak se díval na Chartu 77. Cituji z rozhovoru: Byli jsme také zklamaní, že se všude dostali chartisti. Už přece za Charty, v 70. letech, se říkalo: proč Charta 77? Odpověď byla, protože je tam 77% komunistů. Není to tak dávno, co jsem četl, že nějaký historik zpracoval životopisy prvních chartistů a spočítal, že bývalých komunistů tam není 77, ale 92,4%! K těmto lidem jsme neměli nejmenší důvěru. Chtěli jsme se dostat na určité posty.

Nahlédneme-li ovšem do authentického dokumentu, zprávy estebáckého informátora, dozvíme se něco jiného: Dne 17. 2. 1977 navštívil pramen […] Jiřího Málka v jeho bydlišti[…] Málek dále poznamenal, že jeho spolupracovník z výzkumu cikánské otázky, který Málek dělá po své pracovní době, sociální kurátor pro Prahu 8, Dr. Pinc, jeden ze signatářů Charty 77, ho vybízel, aby Chartu rovněž podepsal. Málek to prý odmítl s tím, že Charta je podle něho politicky nevhodná a dále, že vyčetl Dr. Pincovi, že Chartu podepsal, protože to může narušit jejich společnou práci v oblasti cikánské problematiky. Ach tak; to už by mohlo odpovídat realitě daleko spíš.

O tom, jak vzorně Jiří Málek spolupracoval s orgány StB ještě v r. 1987, svědčí tento zápis. A jako třešničku na dortu nabízím kádrový posudek, který na soudruha Málka zpracoval jeho tehdejší zaměstnavatel, Regionální museum v Kolíně; zda Málek ruskou okupaci skutečně uvítal nebo to jen zdařile předstíral, ovšem z kusé formulace nevyčteme.

Tolik tedy k Jiřímu Málkovi, nezpochybnitelné mravní autoritě a vyznamenanému místopředsedovi Konfederace politických vězňů.

Napadá mě, kolik takových Málků máme kolem sebe a kolika takovým vylhaným hrdinským příběhům ve své bezbřehé naivitě věříme? Je česká společnost vůbec ještě schopna vzpamatovat se z totalitního prožitku a začít jednat normálně, anebo jsme už navždy odsouzeni žít v tomto bizarním kafkovském snu, ve světě bez paměti, kde pravda je z definice to, co napíší dnešní noviny?

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1999