V rozsudku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Ans 4/2009-119, řešil Nejvyšší správní soud situaci, kdy žadatel o osvobození od soudního poplatku v žádosti neuvedl, že je (spolu)vlastníkem nemovitého majetku. Soud prvního stupně, nám dobře známý senát 8 Ca Městského soudu v Praze, proto žádost o osvobození jako neúplnou zamítl, a kasační soud tento postup aproboval a uvedl: "dobrodiní zákona umožnit přístup k soudům i osobám nemajetným, které nemají možnost získat prostředky na soudní poplatek, nelze zneužívat, a to především, jak učinil stěžovatel, neuvedením úplných a pravdivých informací ohledně svého majetku".

Tento závěr však není ústavně konformní. Zásada nulla poena sine lege praevia platí i pro sankce procesní, a tak, nestanoví-li příslušný procesní předpis (v tomto případě OSŘ), že neúplnost prohlášení o majetku přikládaného k žádosti o osvobození může být důvodem nepřiznat žadateli osvobození i v případě, že by jinak přiznáno být mělo, je závěr NSS zřetelnou svévolí, dále akcentovanou faktem, že příslušný formulář neobsahuje v tomto smyslu žádné poučení.

Dotčeného stěžovatele osobně neznám, avšak věřím, že ve svém úsilí neumdlí a obrátí se na Ústavní soud, který by s trochou štěstí mohl ústavněprávní dimensi věci rozpoznat.

Jestliže by se tento druh rozhodování stal standardem, mohlo by to mít celkem dramatické následky i pro žádosti zcela legitimní: vzpomínám si, že legendární soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, o níž by se dalo právem tvrdit, že kdyby hloupost nadnášela, museli by jí v jednací síni vypolstrovat strop, před časem mému klientovi zamítla žádost o osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že žadatel v přehledu svého majetku neuvedl, že je jednatelem s. r. o., takže jeho prohlášení je neúplné a nepravdivé.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)