Možná vůbec to nejsvízelnější na postkomunismu je nedostatek skutečných elit: tam, kde bychom potřebovali silné osobnosti, musíme se spokojit buď s bázlivou průměrností lidí, kteří přežili totalitu v tzv. šedé zoně, anebo akceptovat angažmá osobností, pro jejichž označení bych si dovolil parafrasovat marxistický termín a nazval je lumpenelitami. Ne, že by skutečné elity nebyly k mání, ale až na výjimky je lze nalézt mezi emigranty – které se ovšem každý správný Čech naučil nenávidět, jelikož, jak známo, místo aby s námi trpěli, žili si blahobytně kdesi na Západě.

Ale abych neodbočoval: dnes bych ctěnému čtenářstvu rád představil zástupce lumpenelity zvláště vypečeného, pleno titulo PhDr. et PaeDr. Jiřího Málka, místopředsedu Konfederace politických vězňů a pravou ruku její neméně povedené předsedkyně Naděždy Kavalírové.

Soudě podle rozhovoru s ním, jde o ryzího antikomunistu a jedince zralého bezmála na kanonisaci. Archivní materiály však o něm podávají poněkud jinou zprávu.

Jak vyplývá ze dvou životopisů, které o sobě Málek sám sepsal (první, druhý; sníženou kvalitu laskavě omluvte), byl od r. 1968 členem Československé strany socialistické, avšak v r. 1970 z ní vystoupil, jak píše, jednak proto, že jeho členství bylo pasivní, jednak proto, že po doporučení prověrkové komise na svém tehdejším pracovišti v Kolíně dospěl k závěru, že jeho členství v nemarxistické straně nebylo pro něj jako historika angažovaného v musejní práci nadále vhodné. Ovšem: doba se změnila, a co bylo vhodné v r. 1968, vhodným být na počátku normalisace pro našeho malého hrdinu přestalo.

Otrlejší mohou postoupit dál k jeho líčení, jak se díval na Chartu 77. Cituji z rozhovoru: Byli jsme také zklamaní, že se všude dostali chartisti. Už přece za Charty, v 70. letech, se říkalo: proč Charta 77? Odpověď byla, protože je tam 77% komunistů. Není to tak dávno, co jsem četl, že nějaký historik zpracoval životopisy prvních chartistů a spočítal, že bývalých komunistů tam není 77, ale 92,4%! K těmto lidem jsme neměli nejmenší důvěru. Chtěli jsme se dostat na určité posty.

Nahlédneme-li ovšem do authentického dokumentu, zprávy estebáckého informátora, dozvíme se něco jiného: Dne 17. 2. 1977 navštívil pramen […] Jiřího Málka v jeho bydlišti[…] Málek dále poznamenal, že jeho spolupracovník z výzkumu cikánské otázky, který Málek dělá po své pracovní době, sociální kurátor pro Prahu 8, Dr. Pinc, jeden ze signatářů Charty 77, ho vybízel, aby Chartu rovněž podepsal. Málek to prý odmítl s tím, že Charta je podle něho politicky nevhodná a dále, že vyčetl Dr. Pincovi, že Chartu podepsal, protože to může narušit jejich společnou práci v oblasti cikánské problematiky. Ach tak; to už by mohlo odpovídat realitě daleko spíš.

O tom, jak vzorně Jiří Málek spolupracoval s orgány StB ještě v r. 1987, svědčí tento zápis. A jako třešničku na dortu nabízím kádrový posudek, který na soudruha Málka zpracoval jeho tehdejší zaměstnavatel, Regionální museum v Kolíně; zda Málek ruskou okupaci skutečně uvítal nebo to jen zdařile předstíral, ovšem z kusé formulace nevyčteme.

Tolik tedy k Jiřímu Málkovi, nezpochybnitelné mravní autoritě a vyznamenanému místopředsedovi Konfederace politických vězňů.

Napadá mě, kolik takových Málků máme kolem sebe a kolika takovým vylhaným hrdinským příběhům ve své bezbřehé naivitě věříme? Je česká společnost vůbec ještě schopna vzpamatovat se z totalitního prožitku a začít jednat normálně, anebo jsme už navždy odsouzeni žít v tomto bizarním kafkovském snu, ve světě bez paměti, kde pravda je z definice to, co napíší dnešní noviny?

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)