Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Možná největší změny od rozdělení federace zaznamenalo v loňském roce české právo: rekodifikace trestního práva hmotného procházela sice teprve fasí legisvakace, avšak zavedení datových schránek, střední novely OSŘ a ExŘ, nová úprava kárného řízení ve věcech soudců a státních zástupců a některé další nové zákony a novely dávají v součtu slušně rozsáhlou reformu korpusu celého práva.

Společným jmenovatelem všech těchto změn je jejich technický, fakticky mimonormativní charakter: myšlenka systémové reformy justice byla po řadě nezdařených pokusů, respektive, jak tomu bylo v poslední fasi, pokusů o pokus, patrně definitivně zavržena a nyní ovládlo normotvůrce přesvědčení, že justici lze reformovat ryze technickými prostředky, jež v efektu způsobí cosi nikoli nepodobného marxovskému přerůstání kvantity v kvalitu.

V to však, vědom si stavu praktického vymáhání práva, osobně nevěřím. Špatní, líní a ničím nemotivovaní soudci budou rozhodovat špatně a pomalu bez ohledu na to, dostanou-li miniteamy nebo budou-li pracovat se zcela digitalisovanými spisy; na jejich výměnu soudci dobrými, pracovitými a motivovanými se zdá být přitom pozdě, resp. byla by to operace, jíž by nutně padl za oběť ideál soudcovské nezávislosti: sami soudci mezi sebou očistu neprovedou a dát tuto pravomoc exekutivě je cestou k trvalému poškození dělby moci ve státě.

Nad některými kousky, které justice v loňském roce předvedla, zůstává ovšem rozum stát. Vrcholným číslem je slavné usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci tzv. justiční mafie; omluvou budiž, že ještě před koncem roku zjednal nápravu Ústavní soud. Ten se ovšem také blýskl nebývalým ústavněprávním saltem, nálezem v kause Melčák, jímž vyslovil svou pravomoc derogovat ústavní zákony a přímo zasahovat do politického procesu, bez ohledu na jednoznačně danou vůli parlamentu. Ústavním soudem nastolené, více než půl roku trvající období prodlouženého bezvládí, jež není v některých směrech zcela nepodobné poměrům v pomnichovské druhé československé republice, velmi přispělo k celospolečenské skepsi a ztrátě důvěry v demokratické instituce: díky ti, Ústavní soude! Tento obraz nebyl s to napravit ani relativně kvalitní druhý nález ve věci Lisabonské smlouvy.

Jako celkově špatný se rok 2009 jeví i z druhé strany, z hlediska vymahatelnosti individuálních práv. Soudy jsou stále obludně pomalé, rozsudky vesměs nepředvídatelné (ba šokující), cosi jako morální základ v jejich rozhodování není seznatelné ani při velmi zevrubném zkoumání; jako by tím justice poskytovala svým zákazníkům (a mecenášům) jasný signál – dejte nám peníze na naše justiční paláce, přispívejte na naše královské platy a neobtěžujte nás svými malichernými spory, vaše žaloby nás nezajímají a můžete si být jisti, že budeme-li moci, najdeme si formální záminku, proč je zamítnout nebo odmítnout. Uvědomte si, že jste tu vy kvůli nám, ne naopak! Spravedlnost? Vy hlupáčci! Ta nás přece nezajímá, pokud jste chtěli tu, měli jste si lépe rozmyslet, koho – doživotně – obléknete do taláru!

Obecně je patrně pravda, že justice nemůže být lepší než společnost, ze které vzešla; není ovšem důvod, proč by měla být o tolik horší. A vyhlídka na zlepšení přitom neexistuje…

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1897

Vynikající úvahu na thema polistopodaného vývoje sepsala blogerka – občanským povoláním advokátka – Klára Veselá-Samková. Její analysa současného stavu české společnosti je brilantní a těžko k ní co dodat.

Sám mám ve zvyku označovat to, čím tato společnost prochází, imitativní demokracií: po pádu komunistického režimu rozdrobená, prakticky atomisovaná občanská společnost dosud nenašla nic, na čem by mohla založit novou, v r. 1968 rozbitou, kohesi, a výsledkem je ono pitorestkní, začasté trapné divadlo, jehož jsme nyní svědky.

Podle toho, co čteme v novinách, tady vládnou politické strany a politici, ve skutečnosti jsou tyto organisace jen jednou z faset neviditelné, ale mocné a omnipresentní mafie, struktury o to nebezpečnější, že není jako v zemích, které vyšly z modelu fungující vrchnostenské správy, pathologickým, v pravém slova smyslu výjmečným, jevem, nýbrž organisačním principem a funkčním základem celé společnosti. Nejenže každý politik ve významné funkci má svého kasírtašku, ale každý podnikatel (resp. podnikající gangster), má svého politika: bez něj je podnikání od určité minimální úrovně nemožné.

Korupce je normálním jevem, nenormální je jen to, jak silně se společnost brání si tento fakt přiznat. Když jsem asi před pěti lety napsal na českou wikipedii do hesla o korupci zmínku o systému desátků, zvykového 10% úplatku inkasovaného úředníkem za přidělení veřejné zakázky, strhl se kolem toho obrovský povyk: tvůrci wikipedie, vesměs lidé s duševním obzorem zformovaným Mladou frontou a zprávami televise Nova, si nebyli ochotni připustit, že něco takového vůbec existuje a že je to dokonce zcela běžné.

Nejde ale jen o desátky a úplatky, stejně tak je normou absolutní dysfunkce státu téměř ve všech jeho vitálních rolích: daně se vybírají jen od malých a neschopných, resp. politicky nechráněných, justice nezajišťuje průchod práva a nehájí slabé proti zvůli silných, ale jak jsme viděli na případu čunkiády, stala se servisní organisací státní mafie, vydávající na lusknutí prstů rozsudky a usnesení, jež nemají s právem společného zhola nic, veřejná správa je tvárná a podplatitelná na všech stupních, a jak se ukázalo na plzeňské affaiře, ke koupi je tu prakticky vše, co má nějakou hodnotu.

Bývalý premiér se ostentativně honosí majetkem nabytým z úplatku, u vědomí, že jeho styky jsou dosud tak silné, že je pravým untouchable, mužem nad zákonem, nebo, chcete-li, kmotrem.

Lidem před televisními obrazovkami nezbývá než zatínat bezmocně pěsti a hledat nového spasitele, leč nikdo takový není v dohledu. Česká společnost je těžce nemocná a neléčí se, neboť staré elity zlikvidovala nebo vyhnala do emigrace a novým neumožnila vyrůst.

Je tedy vůbec něco schopen zvednout, jak píše KVS, šofar a iniciovat očistu společnosti?

Nemyslím. Specifikem imitativní demokracie je, že do značné míry imitován je i samotný politický proces. Malé politické strany jsou záměrně vysmívány a udržovány daleko od medií, a volba kterékoli z těch parlamentních bude znamenat jen malý přesun v mocenských poměrech: kočkové ani mrázci ve volbách nekandidují, nemohou si dovolit opřít svou moc o vehikl tak nejistý, jako je parlamentní většina.

Imitativní demokracie nemůže být reformována, může se jen samovolně rozpadnout, když ji nositelé moci přestanou potřebovat a ovládaní v její principy definitivně přestanou věřit. Pak nastoupí to, co momentálně panuje v Rusku: autoritativní režim, státem vynucovaná láska k novému Vůdci, a masová úleva v přesvědčení, že demokracie je možná hezká věc, ale pro naši zemi se neosvědčila.

A kdy? Myslím, že už brzo.

7 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2775

Všem čtenářům přeji veselé Vánoce a v novém roce mnoho štěstí!

1 komentář
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 1065

Další opravdu, ale opravdu vážné varování se chystal vyslat pražský magistrát metropolitním zločincům, maskovaným pod rouškou poskytování taxislužby. Zdá se, že i tento pokus selže: negativní stanovisko vlády se rozhodně nejeví být bezdůvodným.

Návrh je ovšem legislativní dílo, nad nímž zůstává rozum stát. Praktická neúčinnost prostředků správního trestání by neměla být řešena kriminalisací, a konfiskace taxíků, bez ohledu na jejich vlastníka (theoreticky může jít i o vozidlo odcizené, a podle novely se původní vlastník auta nedomůže zpět), je posledním výkřikem administrativního žalu a zoufalství.

Řešení je přitom relativně jednoduché a ústavně konformní. Není nejmenší důvod, proč by taxislužba měla být provozována v pracovním poměru. Koncesionáři by měli proto být sami taxikáři, jimž mohou stávající taxikářské firmy poskytovat služby např. jako zprostředkovatelé, případně pronajímatelé vozidel. Hrubé nebo opakované porušení předpisů (přičemž hrubým porušením může být předražení o více než 20 % nebo 50 Kč) by mělo být trestáno odnětím koncese, a provozování taxi bez ní eventuálně posouzeno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 TrZ. Koncese by přitom měla být vázána na konkrétní vozidlo, takže černé taxíky by se daly odhalit prostým porovnáním RZ a čísla koncese na dveřích vozidla s tímto registrem. Pokud taxikář potřebuje krátkodobě užívat ke své živnosti jiný automobil, postačí ohlásit změnu.

Vytváření nové evidence taxikářů-řidičů je zhola zbytečnou byrokratickou zátěží.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2316

Já vím, že se opakuji, a že jsem skoro o tom samém psal na Paragraphu, jenže co počít, když jde o thema tak naléhavé. Tedy mi, prosím, promiňte…

Podle internetové ankety uspořádané ČTK si z 2 394 respondentů 73 % myslí, že je správné, když součástí silniční kontroly bude od ledna povinně i dechová zkouška na alkohol. Zkusme si představit, jak by identická anketa dopadla ve Spojených státech. Tam by především čtenářům museli vysvětlit, co to je silniční kontrola, protože Američané něco takového vůbec neznají: policie může vozidla zastavovat jen v případě konkrétního podezření, nic jako namátkové kontroly technického stavu a vybavení a různé kryštofy v USA nemají. Pouhou představu, že by policisté něco takového rutinně pořádali, odmítne každý Američan s odporem jako principiálně neamerickou. Neslučuje se s ústavním principem respektu státu a jeho agentů k osobní svobodě každého jednotlivce.

Až bychom tedy Američanům vysvětlili, o co se jedná, a zeptali se jich, zda by taková kontrola měla zahrnovat i povinné foukání do balonku, setkali bychom se opět s nepochopením: copak je normální, aby někdo musel policii dokazovat, že není opilý? Pokud je na něm opilost znát, je to něco jiného, ale každý a vždycky? To tam, guys, v tom vašem evropském zapadákově neznáte ani tak základní právní zásady, jako je presumpce neviny?

Češi jsou jiní. Nejenže policejní šikanu tolerují, ale jak ukazují různé průzkumy veřejného mínění, přímo ji milují a aktivně se jí dožadují. Řidič poskakující jako cvičená opička kolem auta a vytahující na pokyn policisty tu lékárničku, tu reservu, tu reflexní vestu, podle toho, co zrovna zákonodárce uznal za součást povinné výbavy, toť věrný obraz české mentality na počátku 21. století.

Je v tom cosi infantilního – na jednu stranu nám buserace, jaksi in concreto, zejména směřuje-li proti nám osobně, vadí, na straně druhé se jí in abstracto domáháme, protože máme dojem, že jen tak se zvýší pořádek, a Pořádek, to je v České republice tradičně hodnota hodnot, ideál, jemuž jsme ochotni obětovat téměř vše ostatní.

Je snadné vládnout národu, jenž se vyznačuje takovými charakteristikami. Jen, řekl bych, ten pocit z vládnutí asi nebude to pravé, protože politik si ze všeho nejvíc musí připadat – odpusťte ten příměr – nikoli jako státník, nýbrž jako pasák dobytka.

Aktualisováno.
Ex post zjišťuji, že se opakuji ještě víc, než jsem si myslel. Toto jsem napsal na podobné thema v r. 2000 do Gazety Wyborczej.

20 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3692