Vynikající úvahu na thema polistopodaného vývoje sepsala blogerka – občanským povoláním advokátka – Klára Veselá-Samková. Její analysa současného stavu české společnosti je brilantní a těžko k ní co dodat.

Sám mám ve zvyku označovat to, čím tato společnost prochází, imitativní demokracií: po pádu komunistického režimu rozdrobená, prakticky atomisovaná občanská společnost dosud nenašla nic, na čem by mohla založit novou, v r. 1968 rozbitou, kohesi, a výsledkem je ono pitorestkní, začasté trapné divadlo, jehož jsme nyní svědky.

Podle toho, co čteme v novinách, tady vládnou politické strany a politici, ve skutečnosti jsou tyto organisace jen jednou z faset neviditelné, ale mocné a omnipresentní mafie, struktury o to nebezpečnější, že není jako v zemích, které vyšly z modelu fungující vrchnostenské správy, pathologickým, v pravém slova smyslu výjmečným, jevem, nýbrž organisačním principem a funkčním základem celé společnosti. Nejenže každý politik ve významné funkci má svého kasírtašku, ale každý podnikatel (resp. podnikající gangster), má svého politika: bez něj je podnikání od určité minimální úrovně nemožné.

Korupce je normálním jevem, nenormální je jen to, jak silně se společnost brání si tento fakt přiznat. Když jsem asi před pěti lety napsal na českou wikipedii do hesla o korupci zmínku o systému desátků, zvykového 10% úplatku inkasovaného úředníkem za přidělení veřejné zakázky, strhl se kolem toho obrovský povyk: tvůrci wikipedie, vesměs lidé s duševním obzorem zformovaným Mladou frontou a zprávami televise Nova, si nebyli ochotni připustit, že něco takového vůbec existuje a že je to dokonce zcela běžné.

Nejde ale jen o desátky a úplatky, stejně tak je normou absolutní dysfunkce státu téměř ve všech jeho vitálních rolích: daně se vybírají jen od malých a neschopných, resp. politicky nechráněných, justice nezajišťuje průchod práva a nehájí slabé proti zvůli silných, ale jak jsme viděli na případu čunkiády, stala se servisní organisací státní mafie, vydávající na lusknutí prstů rozsudky a usnesení, jež nemají s právem společného zhola nic, veřejná správa je tvárná a podplatitelná na všech stupních, a jak se ukázalo na plzeňské affaiře, ke koupi je tu prakticky vše, co má nějakou hodnotu.

Bývalý premiér se ostentativně honosí majetkem nabytým z úplatku, u vědomí, že jeho styky jsou dosud tak silné, že je pravým untouchable, mužem nad zákonem, nebo, chcete-li, kmotrem.

Lidem před televisními obrazovkami nezbývá než zatínat bezmocně pěsti a hledat nového spasitele, leč nikdo takový není v dohledu. Česká společnost je těžce nemocná a neléčí se, neboť staré elity zlikvidovala nebo vyhnala do emigrace a novým neumožnila vyrůst.

Je tedy vůbec něco schopen zvednout, jak píše KVS, šofar a iniciovat očistu společnosti?

Nemyslím. Specifikem imitativní demokracie je, že do značné míry imitován je i samotný politický proces. Malé politické strany jsou záměrně vysmívány a udržovány daleko od medií, a volba kterékoli z těch parlamentních bude znamenat jen malý přesun v mocenských poměrech: kočkové ani mrázci ve volbách nekandidují, nemohou si dovolit opřít svou moc o vehikl tak nejistý, jako je parlamentní většina.

Imitativní demokracie nemůže být reformována, může se jen samovolně rozpadnout, když ji nositelé moci přestanou potřebovat a ovládaní v její principy definitivně přestanou věřit. Pak nastoupí to, co momentálně panuje v Rusku: autoritativní režim, státem vynucovaná láska k novému Vůdci, a masová úleva v přesvědčení, že demokracie je možná hezká věc, ale pro naši zemi se neosvědčila.

A kdy? Myslím, že už brzo.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)