Dlouho jsme na tomto blogu neměli chvilku poesie, tak snad neuškodí – jako příspěvek k úvahám nad hromadně rušenými emigrantskými blogy – uvést pár veršíků, jež v roce 1951 věnovala emigraci Marie Pujmanová. Nemáte pocit, že jsou aktuální dodnes?

Být špion, zběh, a vrah a zrazoval svůj stát,
s vervolfy hranic jednom chumlu stát,
v Babicích republice do zad vrážet nůž,
jenž podal agent: Na holomku, služ –
hanební emigranti.

Studení jak psí čenich vlast vroucnou neviděli,
jen střep a krám a strouhy, které bláto dělí,
na tváři hrdinské jen počítali pihy
a na půl žerdi stahovali prapor plihý –
hanební emigranti.

Ale jen zadul vítr únorový
od strážných hor až po dukelské rovy,
kde krasnoarmějci a naší slavní dřímou sen,
aby lid k vládě byl probuzen –
páni, co na lid policii,
obchodníčkové čili,
v teple se schovali, za storu skryli líc,
zmatené školáky poslali do ulic
a foukli, svíčkové báby.
Hanební emigranti.

Svobodná Evropo, tvůj vykřičený hlas
v procesí syčáků a byvších primadon,
zas chránit kulturu, zas bolševictví hráz,
ty Nová Evropo, známe tvůj starý hlas,
ba věru pravý uhodilas tón
a šťastně poutní místo vybralas,
kdekdo má v Čechách chuť vydat se opět znova
na svatováclavskou pouť do Mnichova –
hanební emigranti.

Jak emigrantský páv po peru pero ztrácí
přeletěl by tak rád v rakouskou federaci,
uprchlý generál dal by zas Sudety
křižákům s lebkami pro říšské lafety,
kdys atlantický val, dnes atlantický pakt
být špion, zběh a vrah a prodávat svůj stát –
hanební emigranti.

Nevědí co jsou, kdo dá přístřeší
posluhující emigrantské veteši,
chvíli je dobrá, pak ji zahodí
v rozmaru politické náhody.
Nevědí, či jsou, toho, kdo dá víc,
zda vrah z Koreje, vrah od Lidic,
ani co za to budou chtít,
únos, nebo zavraždit –
hanební emigranti.

Válka je jejích naděje.
Ať si ji nikdo nepřeje.
Zpozdilí lidé minulí,
jak mouchy byste zhynuli.
Bez lásky těžko bojovat,
jen te, kdo má zemi k smrti rád,
se život zase obrátí, ne v polomy a vyvrátí.
Jsme mír, my národ semknutý,
ne jak klepáte, od knuty,
však protože svou rodnou zem
vpijeme živým kořenem.

Dým továren, to je náš dech,
naše krev tepá v pražských zdech,
my z šumavského temene
hraničním hvozdem kveteme.
Protože v zemi Fučíka
jen sběr a chamraď utíká
však stát a dělník jedno jsou
jak láska k míru s Nebojsou.
A to je naše čest.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)