Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Že je Česká republika již nejméně od Grossovy éry zemí odposlechům zaslíbenou, že v přepočtu na obyvatele se v počtu soudem povolených odposlechů pohybujeme na úrovni stonásobku stavu v civilisovaných zemích, a že soudy povolují odposlechy i u zcela bagatelní kriminality, mi bylo víceméně známo. Co jsem nevěděl, je, jaké skandální poměry panují ohledně toho, co se s odposlechem děje předtím, než je předložen soudu k provedení důkazu.

Naivně jsem se domníval, že záznam odposlechu se stane součástí trestního spisu a strany – obžaloba a obhajoba – z něj vyberou ty hovory a jejich části, které pokládají za relevantní, a navrhnou je jako důkaz u hlavního líčení.

Omyl: jak jsem – notně udiven a lehce zděšen – zjistil, toto právo má pouze policie, obviněný má přístup pouze k těm odposlechům, které policie vybere jako důkaz, a sám nic navrhovat nemůže. Že policie navrhne jako důkaz pouze to, co svědčí v neprospěch obviněného, je přitom nasnadě.

Uvidíme, jak tuto praxi zhodnotí Ústavní soud, jemuž je směřována ústavní stížnost dvou ze čtrnácti extremistů, kteří jsou od června stíháni za organisaci serie koncertů zakázané hudby. Mnoho si od toho neslibuji; o to větší jsou však chance u Evropského soudu pro lidská práva, který by při troše dobré vůle mohl být poměry v českém trestním řízení zděšen stejně jako já.

Nevzpomínám si, a mrzí mne to: je totiž dost dobře možné, že výkon totalitní justice se právě podařilo překonat.

Ještě včera jsem se domníval, že prestižní cena tohoto blogu Osel měsíce poprvé zamíří do nejvyšší justiční sféry a obdrží ji třetí senát Ústavního soudu za dílo, které budu analysovat v nejbližších dnech, avšak mýlil jsem se: tímto brilantním myšlenkovým výkonem si cenu zasloužil soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Vít Bičák.

Usnesení snad ani nemá cenu rozebírat podrobněji: představa, že občanská sdružení jsou imunní vůči odpovědnosti za škodu způsobovanou svým členům, neboť ti se mohou domáhat jedině vyslovení nesouladu rozhodnutí orgánů sdružení se stanovami nebo se zákonem, je natolik šílená – a zároveň natolik charakteristická pro českou parodii na justici – že nestojí za pozornost v jiném světle než jako kuriosum anebo exponát v exposici zmetků produkovaných českým soudnictvím. Nad rozhodnutím pláče nejen spolkové právo, ale i zdravý rozum.

Soudci Bičákovi srdečně blahopřejeme!

Posledně jmenovaný totiž ve své knize Hradba vzdoru obvinil J. Šinágla, že v r. 2007 napadl na akci Konfederace politických vězňů pořadatele; fakt, že přestupková komise, která incident vyšetřovala, dospěla k závěru o Šináglově nevině, M. Grebeníčka nikterak neznepokojil.

Žalobu, jíž se žalobce domáhá osobní a veřejné omluvy, bude projednávat Krajský soud v Brně.

Dnes doručeným usnesením odmítl Městský soud v Praze správní žalobu proti zákazu registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Důvod: jako žalobce nemělo být uvedeno "přípravný výbor sdružení", ale "členové přípravného výboru sdružení".

Je celkem jasné, co by s tímto plodem soudcovského ducha udělal Nejvyšší správní soud (viz např. lehce procesně esoterický Baxův rozsudek na toto thema), ale hraje se tu jiná hra: soudci senátu 11 Ca velmi dobře vědí, že zašlou-li odmítavé usnesení ve lhůtě, kdy lze ještě podat novou žalobu, je značně pravděpodobné, že podruhé tento "horký brambor" už na stůl nedostanou. A tak si pražský městský soud, vyznačující se jinak tempem, jež by zahanbilo nejednoho cti dbalého hlemýždě, výjimečně pospíšil. Novou žalobu jsme přirozeně ihned podali.

Normálně bych členům senátu udělil cenu Osel měsíce, ale cítím, že toto usnesení by spíše zasloužilo kolegou-bloggerem Bohumilem Doležalem pravidelně udělovaného "Bobříka vyčůranosti".

Pro právnické fajnšmekry doporučuji rekapitulaci vyjádření ministerstva vnitra na str. 2–3 usnesení (je pozoruhodné, jak rychle ministerstvo odpovědělo, když podle § 74 odst. 1 SŘS má na vyjádření dva měsíce). Výklady o tom, co si ministerstvo představuje pod svobodou projevu – neboli "theorie mírné demokracie v mezích zákona" – vyvolaly minimálně u mne výbuch nezřízeného veselí.

Podkategorie