Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Včera vyhlášeným rozsudkem vyhověl Obvodní soud pro Prahu 2 bývalému politickému vězni, plukovníku letectva v. v. Josefu Hejtmánkovi, a vyslovil, že usnesení Rady Konfederace politických vězňů (KPV) o jeho vyloučení z Rady KPV je v rozporu se stanovami KPV, a proto je neplatné (tisková zpráva).

Není to první a zřejmě ani poslední případ, kdy se KPV dostala do sporu se svým členem: připomeňme, že stejně jako J. Hejtmánek byl vyloučen další její člen, František Přeslička z Přerova, a několika dalším členům se vedení KPV rozhodlo členství pozastavit, bez ohledu na to, že stanovy tohoto spolku nic podobného neumožňují: pozastavené členství má jedině a pouze ten člen KPV, který byl vyloučen rozhodnutím pobočky a proti tomuto rozhodnutí se odvolal, a trvá pouze do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto příslušným smírčím orgánem Konfederace.

Příčina všech sporů uvnitř KPV je jednoduchá, a typicky postkomunistická; členskou základnu KPV tvoří v zásadě dvě skupiny politických vězňů: za prvé ti, kteří byli komunistickým režimem pronásledováni až do r. 1989, a nemohli proto studovat ani pracovat v jiných než dělnických profesích, a pak lidé, kteří byli sice v 50. letech vězněni, ale za Husáka se polepšili a i když neměli takový příděl práv jako ostatní, mohli pracovat v úřednických nebo odborných profesích a v rámci svých – někdejším škraloupem omezených – možností udělat v době normalisace karieru.

Když se tyto dvě skupiny setkaly v 90. letech v Konfederaci, je celkem pochopitelné, že zvítězili ti flexibilnější a kvalifikovanější, tedy polepšení, a postupně vedení organisace zcela ovládli.

Typickým představitelem této skupiny je místopředseda KPV Jiří Málek: typický bezcharakterní karierista, který byl pro osobní výhody ochoten obětovat jakékoli ideály – přirozeně, pokud je kdy měl. J. Málkovi jsme na tomto blogu věnovali samostatný článek, kde jsme jeho normalisační eskapády popsali, myslím, dosti barvitě, včetně odkazů na listinné důkazy.

Další napravenou vězeňkyní je předsedkyně Konfederace Naděžda Kavalírová, žena, která po svém polepšení pracovala na komunistickém ministerstvu a jak si v době normalisace počínala, dosvědčuje její přihláška do bytového družstva; s. Kavalírová tehdy osvědčila politickou angažovanost, za kterou by se nemusel stydět kandidát vstupu do Strany.

Mezi polepšenými a nepolepšenými politickými vězni existoval po dlouhou dobu smír, jehož základem bylo, že ti druzí nechávali těm prvním, méně početným, ale administrativně neporovnatelně obratnějším, volnou ruku ve všem, co se běžného provozu organisace týkalo, a pouze sporadicky kontrolovali jejich počínání.

Ke krisi tohoto systému došlo v r. 2001, kdy sociální demokracií ovládaná policie a justice zahájila tažení proti Vladimíru Hučínovi, hrdinovi III. odboje, který měl mezi členy KPV velmi silné postavení a podporu. Tato akce nebyla vůbec realisovatelná bez toho, že by Konfederace byla napřed neutralisována nebo – uplacena. Jinak hrozilo, že bývalí političtí vězni, obrazně řečeno, vyjdou do ulic a vyvolají takové hnutí odporu, že Hučínovo trestní stíhání – jež se nakonec stejně ukázalo jako obrovská blamáž – zmaří.

Bezpečnostní informační služba (BIS) se proto spojila s polepšenými, tzn. s vedením Konfederace, a našla s nimi rychle společnou řeč. Motivace byla positivní i negativní: na vedení se ze svazků StB leccos vědělo, a za příslib spolupráce při Hučínově persekuci dostala KPV tučnou výslužku: především několikanásobné zvýšení ročního příspěvku ze státního rozpočtu, a také slib nových funkcí a dalších státních vyznamenání pro lidi z vedení Konfederace.

BIS dodržela, co slíbila, a slib dodrželi i polepšení političtí vězni: Hučín zůstal ve vazbě, aniž by proti tomu kdokoli z KPV pozvedl hlas, a, abychom jmenovali jen jednu odměnu za mlčení, která byla KPV za spolupráci poskytnuta, předsedkyně KPV Kavalírová se stala předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, což je, vzhledem k materiálům, které o ní archivy vydaly, čirým výsměchem všem, kteří v 70. a 80. letech její privilegia neměli a byli komunistickým režimem skutečně pronásledováni.

Jenže čas se nezastavil a padla jak vláda ČSSD, tak nesmyslná obvinění, která vyšetřovatelé na Hučína vyfabrikovali, a čas zúčtování tak nastal i v Konfederaci.

Mlčící většina sice stála dál za Kavalírovou a jejím BIS-positivním vedením, ale objevila se celá řada disidentů, kteří žádali vysvětlení: např. František Zahrádka, Josef Hejtmánek, František Přeslička, a z lidí mimo KPV např. Jan Šinágl, Girolamo Giormani a Zbyněk Horváth. V Konfederaci vypuklo cosi jako občanská válka, která trvá dodnes.

Vedení využívá pasivity (a stáří) členské základny a pokouší se odpor umlčet serií vylučování a pozastavování členství, avšak tyto snahy nemohou slavit dlouhodobý úspěch, neboť stanovy KPV jsou založeny na principu primátu poboček nad vedením a soudy sice pracují pomalu, ale budou postupně dávat za pravdu disidentům a rušit další a další nezákonná rozhodnutí vedení KPV.

Nakonec věci musejí dojít do stavu, kdy jedna strana zvítězí: buď budou lidé odpovědní za Hučínovu persekuci (resp. její toleranci) z vedení KPV odstraněni, nebo budou z KPV vytěsněni Hučínovi příznivci.

Polepšení mají dostatek představivosti, aby si dokázali spočítat, jak dopadnou soudní spory s disidenty, a připravili proto náhradní variantu: rozhodli se Konfederaci zrušit a její majetek v hodnotě několika desítek milionů korun, nad kterým mají v současné době plnou kontrolu a z jehož správy neskládají nikomu účty, potajmu rozdělit mezi sebe – neboli, řečeno soudobou frasí, Konfederaci vytunelovat. Nechali už odhlasovat změnu stanov, která snížila quorum potřebné pro toto rozhodnutí, a založili cosi jako likvidační komisi.

Zda tento pokus skončí úspěchem, není dosud jisté, ale pokud se tak stane, bude to pro postkomunistickou dobu nadmíru symptomatické: největší polistopadová organisace bývalých politických vězňů zanikne tím, že její majetek bude rozkraden samotnými mukly.

Nálepkový zločinec Patrik Vondrák poskytl po propuštění z vazby dva rozhovory:
Ve sporu Jana Šinágla s komunistickými Haló novinami, o němž jsme zde referovali, došlo k obratu poté, co se zjistilo, že jak soudkyně městského soudu Lobotková, tak všichni tři členové odvolacího senátu byli členy KSČ a tedy nemohli v takovém sporu nestranně rozhodovat.

Jan Šinágl nyní podává žalobu pro zmatečnost, po jejímž projednání by měly být oba předchozí rozsudky zrušeny a celý spor by se měl vrátit na počátek.

Otázkou ovšem je, zda Vrchní soud v Praze vůbec sestaví způsobilý senát, protože ze soudců, kteří u něj rozhodují osobnostní spory, se jiný než tříhvězdičkový ani sestavit nedá.

Nejvyšší správní soud vyhověl mému návrhu a rozhodl, že Městský soud v Praze musí nejpozději do poloviny února nařídit jednání k projednání naši žaloby proti předloňskému odmítnutí registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předsedkyní senátu městského soudu je Hana Veberová, předlistopadová členka KSČ, u které není pochyb, že, řečeno slovy místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 10, authentický prožitek z předlistopadové doby sehrál úlohu významné zpětné vazby a pomohl jí dosáhnout hlubšího pochopení hodnotové proměny společnosti a smyslu práva a spravedlnosti; očekáváme proto rozhodnutí v náš prospěch.

Aktualisováno.
Jak jsme zjistili, podle nového rozvrhu práce by o naší žalobě měl rozhodovat senát, v němž by byl ne jeden, ale dva bývalí členové KSČ, a to je i na nás trochu moc; proto jsme podali námitku podjatosti.

Věra Bártová, předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, který soudí protistátní samolepkovou skupinu Vondrák-Dupová, se z případu sama vyloučila z důvodu podjatosti. Stalo se tak usnesením, které bylo dnes doručeno. Důvody upřesníme v aktualisaci tohoto postu.

Aktualisováno.

Odůvodnění:

Předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Věře Bártové byla předmětná trestní věc přidělena podle rozvrhu práce. Od samého počátku řízení před soudem se ze strany některých procesních stran setkala s projevy nesouhlasu, že tuto kauzu projednává a rozhoduje právě ona. Proces a jeho vedení je přirovnáno k procesům vedeným v dobách normalizace, a tedy neobjektivně.

Ačkoli předsedkyně senátu tak jako v ostatních trestních věcech, které rozhoduje, má snahu o objektivní posouzení a rozhodnutí věci, jsou jí i ze strany určité části veřejnosti přisuzovány takové morální a etické vlastnosti, které nejsou slučitelné s výkonem soudcovské funkce. Jedná se o občanské sdružení K 213, které vystoupilo do trestního řízení s návrhem na převzetí nabídky záruky za další chování obžalovaných M. Dupové a P. Vondráka, nacházejících se ve vazbě.

Předsedkyně senátu nepopírá a nikdy neměla potřebu popírat své bývalé členství v KSČ. Nicméně se nedomnívá, že by tato etapa jejího života měla být spojována s jejími morálními, etickými a odbornými hodnotami.

Jakkoli se předsedkyně senátu necítila být podjatá při předchozím rozhodování o námitce podjatosti, a již vůbec ne z důvodů, které mají na mysli procesní strany a občanská veřejnost, tedy z důvodů neobjektivního vedení procesu a nyní i z důvodů bývalého členství v KSČ, musí v této době a konkrétní situaci prohlásit, že se cítí být natolik negativně ovlivněna takovýmito názory a závěry namířenými proti její osobě, že nemůže zodpovědně zaručit maximální míru objektivity rozhodování, která byla a je jedním ze základních principů její činnosti.

Chudinka malá, tolik jí ubližují! V té Straně byla určitě jen proto, aby ji rozložila zevnitř, a na její morální hodnoty to nemělo ani ten nejmenší vliv!

Podání K 213 je zde. Některé nápady Ing. Fialy jsou geniální: kupř. obvinit soud, že nařídil jednání záměrně na 18. 8., což je datum vyjadřující sympathie k nacismu (18 = Adolf Hitler, 88 = Heil Hitler!), to prostě nemá chybu!

Aktualisováno.

Vyloučení V. Bártové bylo evidentně těžkou ranou pro fanatiky intolerance. Dovoluji si zdvořile podotknout, že nikdo nevyzývá osoby německého nebo židovského původu, aby táhly, toliko zpochybňuje jejich schopnost být nestrannými soudci, resp. přísedícími, v dané trestní věci. Taková námitka je zcela legitimní: Věra Tydlitátová by patrně měla výhrady, kdyby ji pro trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 TrZ, jehož se mimochodem na svém blogu rutinně dopouští, soudil jako soudce neonacista.

Napsal jsem k tomu postu komentář, ale zatím se neobjevil; jsem zvědav, zda se tak vůbec stane, anebo zda jsem na blacklistu:

>Nackove pak zvysuji drzost a baziruji na nedostatcich soudniho procesu.

Mám z vás pocit, moji milí, že nejste schopni života v demokracii. Víc vám vyhovuje diktatura, kde si nikdo nemůže proti státní moci moc "vyskakovat", a kde o tom, kdo půjde do vězení, nerozhoduje nezávislý soud, ale politbyro.


Aktualisováno.

Můj komentář se na blogu Věry Tydlitátové neobjevil, zato jsem se tam – z jejího pera – dozvěděl, že lžu, jako když tiskne. Aspoň, že víme, jaká tam vládne představa o demokratické diskusi: my vás budeme urážet a vy můžete leda mlčet.

Podkategorie