Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Stalo se to bez velkého humbuku, ale že k tomu došlo, nelze popřít: to, co provedl Útvar pro odhalování organisovaného zločinu v případě organisátorů tzv. neonacistických koncertů, nepatří do demokracie, ale do béčkového filmu z Divokého východu, jakým byl třeba Kajínek. Co Šlachtovi lidé udělali, je čirý gangsterismus, který nemá s výkonem policejní pravomoci nic společného a který musí každý slušný člověk odsoudit – ne z idealismu nebo aktivismu, nýbrž ve svém vlastním zájmu, protože i jemu může být, jakmile se stane nepohodlným, právě tak jako obviněnému organisátoru koncertů podstrčeno CDčko s dětským pornem nebo sáček s drogou.

Dosud jsem se domníval, že ÚOOZ plní politické zadání s poněkud větším enthusiasmem, než by musel, ale že by se odhodlal k falšování důkazů jen proto, aby zatušoval, že vyšetřování selhalo a ani po půldruhém roce nemá policie v rukou důkazy, které by mohla předložit státnímu zástupci ve formě fundovaného návrhu na podání obžaloby, to mne ani ve snu nenapadlo; tím víc jsem tímto faktem nyní ohromen.

Vážení, tady už nejde o osud pár extremistů, které dostat do tepláků je v očích většiny záslužným činem a každý prostředek k tomu směřující je tímto vyšším zájmem ospravedlňován, ale o to, co si policie bude moci napříště beztrestně dovolit ke každému z nás. Neboli, řečeno natvrdo, přestalo jít o ně a začalo jít o nás: o to, jestli budeme ochotni nasadit si znovu, a tentokrát dobrovolně, chomouty státních otroků, bezprávných jedinců v soustrojí orwellovského státu, jehož policie bude smět vše a občané nebudou smět nic, tak jako tomu bylo za minulého režimu.

Nechci být zbytečně pathetický, ale řekl bych, že vše je nyní v našich rukou: jakou policii – a obecně, jaký stát – budeme ochotni tolerovat, takovou policii a takový stát dostaneme.

Tak se to policii konečně podařilo: po dvaceti měsících usilovného vyšetřování skupiny organisátorů údajných neonacistických koncertů (5× vazba) ÚOOZ zjistil, že ve skutečnosti nejde o neonacisty, ale o gang homosexuálních pedofilů.

Nad usnesením o zahájení trestního stíhání se lze jen pobaveně usmívat: představa, že obviněný, mimochodem otec dvou malých dětí, si – nejspíš spolu s přítelkyní – pouštěl z CD-R homoerotickou dětskou pornografii (a protože se na desítkách CD a DVD ani na jeho počítači žádné další závadné soubory nenašly, patrně si ty dvě nahrávky pouštěli stále dokola), je buď výplodem choré policejní fantasie, nebo výsledkem čehosi, co nápadně připomíná trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele v jednočinném souběhu s křivým obviněním.

Tak to končí, když se dlouhodobě zanedbává dozor nad policií: nebyl bych překvapen, kdyby se po dalších 20 měsících vyšetřování v zabavených počítačích našly pytlíky s heroinem nebo balíček semtexu. Rozhodně teď bude podnětné sledovat, co závadného najdou bdělí strážci zákona mezi předměty z ostatních prohlídek.

Ne, tento post nebude o nedávno medii proběhnuvší polemice týkající se vegetariánsky krmených pejsků, nýbrž o daleko zajímavějším thematu námitky podjatosti soudců ve správním soudnictví. Jednu takovou jsme s kolegy podali, když jsme zjistili, že by o žalobě proti odmítnuté registraci našeho Sudetoněmeckého krajanského sdružení měly rozhodovat dvě bývalé členky KSČ.

Spis doputoval k Nejvyššímu správnímu soudu, kde ho dostal senát, ve kterém je rovněž jedna bývalá komunistka – a samozřejmě nemohlo následovat nic jiného než další námitka podjatosti. O té bude rozhodovat jiný senát NSS (§ 8 odst. 3 SŘS), a pokud i v něm budou komunisté (jsou ve všech kromě devátého), nezbude nám než podat námitku podjatosti i vůči nim.

Už rozumíte, kam jsem tou jitrničkou mířil?

Aktualisováno.
Při pečlivějším promyšlení věci jsem si uvědomil, že NSS má ve zvyku oznamovat složení nikoli jen aktuálního, ale i zástupčího senátu, z čehož ovšem vyplývá, že shora popsaný cyklus bude nekonečný. Sbohem tedy, naše naděje na registraci sudetoněmeckého spolku! Zemřela jsi ve věku nedožitých dvou let na chorobu zvanou soudní řád správní.

Další rozhovor s Patrikem Vondrákem vyšel na serveru Jana Šinágla.

Aktualisováno.
Zde je usvědčující policejní video, o němž se P. Vondrák v rozhovoru zmiňuje. Video z ohledání místa činu jsme zveřejnili již dříve.

Již třem svým známým jsem musel vysvětlovat, co je špatně na tom, že by měl případ samolepného protistátního centra Dupová, Vondrák a spol. převzít jiný než rozvrhem práce určený soudce, a tak soudím, že bude lépe učinit tak, jaksi generálně, zde:

Právo na to, aby věc projednal zákonem určený soud a v něm zákonem stanovený senát nebo samosoudce, je zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako právo základní. Nejde jen o okrasný prvek ústavního řádu, ale o reflexi skutečnosti, že soudci jsou různí, některý je přísnější, jiný mírný, jeden víc formalista, druhý spíš iusnaturalista, a, samozřejmě, jeden poctivější, zatímco jiný zkorumpovaný nebo neoslyšet nabídku úplatku ochotnější.

Z toho vyplývá, že ten, kdo má pod kontrolou přidělování soudní agendy, může do určité, menší nebo větší, často však značné, míry ovlivnit i výsledek řízení.

To velmi dobře věděli komunisté. I oni se potýkali s problémem, že ne všichni soudci byli kovanými soudruhy a občas došlo k blamáži, když soud, místo aby dal průchod třídně chápané spravedlnosti, rozhodl spravedlivě a nařídil např. Rudému právu omluvit se disidentovi (ano, i takové případy se stávaly…).

Protizbraní byla právě možnost zajistit přidělení zájmových věcí spolehlivému soudci. Tu zajišťoval systém, který se někdy nazývá telefonní justice: aparátník nebo estebák, který potřeboval soud ovlivnit, zvedl telefon a sdělil svůj požadavek na výsledek řízení předsedovi soudu. Ten – vždy spolehlivý, zcela zkompromitovaný soudruh – podle přání zařídil vše ostatní, a věc přidělil soudci, u kterého nebyl problém požadovaný výsledek si objednat – anebo, když nebylo zbytí, případ převzal sám.

Tento systém funguje do jisté míry dodnes, což ukázaly třeba tajné nahrávky v kause soudce Nagye. Není vůbec náhoda, že bývalými straníky je pět z osmi předsedů krajských soudů, a stejně tak většina předsedů soudů okresních. A není náhoda ani to, že pestrou komunistickou minulost měl náměstek ministra spravedlnosti Vladimír Král, který za fungování justice donedávna odpovídal. Vše je při starém – jen telefonista na druhém konci drátu se změnil (nebo se, minimálně, změnila jeho stranická příslušnost). Chcete-li, klidně tomu říkejte justiční mafie, to už smíme.

Na thema nepřípustnosti telefonní justice se vyslovil už před patnácti lety, ústy soudce zpravodaje Vlastimila Ševčíka, Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 232/95:

Podle své Ústavy je Česká republika – mimo jiné – právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); chránit tato práva a svobody přináleží soudům (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které ve výkonu soudní moci jsou nezávislé (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž soudce je ve svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Tyto ústavně dané garance nezávislosti soudní moci, jakož i nestrannost jejího výkonu, je zvlášť zdůrazněna dalším ústavním příkazem, totiž, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 7 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb.).

Posléze zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc […]

Ústavní princip zákonného soudce nelze proto obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na jinak věcnou správnost rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť – mimo jiné – nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru[…]

Soudce Ševčík znal své pappenheimské, a známe je i my, proto je nám naprosto jasné, že cílem účelového přidělení věci Liboru Vávrovi (který se, mimochodem, podle rozvrhu práce prakticky nikdy nemůže k případu prvně přidělenému senátu 5 T dostat) rozhodně nebylo zajistit Dupové a Vondrákovi nestranného soudce a spravedlivý rozsudek.

Co děsí, je míra arogance a nestoudnosti, kterou justiční mafie v tomto případě projevila. Pochybuje snad po této poslední eskapádě ještě někdo o tom, že zde máme co do činění s politickým, mocensky manipulovaným procesem?

Podkategorie