Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby odcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti… napsal kdysi Julius Grégr v Národních listech na adresu pochybovačů o pravosti známého literárního falsa, tzv. Rukopisů.

Učinil jsem podobnou chybu jako zmínění pochybovači a dovolil si napsat několik nevlídných slov na adresu Františka Palackého. Tonem téměř hysterickým se ohradil Guy Peters, tvrdě, že Palacký byl historik zcela mimořádný.

Inu, byl – v míře toho, jak českému národu uškodil, se mu stěží může druhý vyrovnat, leda snad další mimořádný, naštěstí však ne tak plodný historik, Zdeněk Nejedlý, Palackého duchovní dvojče.

Problémem Palackého nebyl v tom, že národní dějiny jako někteří jeho jiní po světské slávě toužící vrstevníci glorifikoval, nýbrž že je zčásti fabuloval, zčásti pak vykládal způsobem, pro který není opory v pramenech, který je zcela diskontextuální a který vede – v rovině politické – k závěrům, jež jsou ve svých důsledcích ekvivalentní vyhlášení občanské války, války Čechů proti Němcům.

Ne vše je v Palackém vyjádřeno explicitně, jeho sdělení byla upravována pro censuru asi stejně, jako je rozhlasový FM signál před vysíláním modifikován preemfasí. Po deemfasi, kterou si každý čtenář podle naturelu a temperamentu provedl sám, vychází z Palackého koncepce jasné sdělení: smyslem českých dějin je boj proti Němcům, dědičnému nepříteli českého národa. A kromě toho, zajdeme-li v deemfasi o kousek dál, Němci nemají (autonomní) právo žít na území naší země, toto jejich právo je odvozeno od vůle českých panovníků a může jim být tudíž kdykoli odejmuto.

Podobně nesmyslné jsou Palackého představy o české reformaci. Je nejen zcela mimo kontext postavené, ale vyloženě trapné, máme-li dnes v Praze celou jednu čtvrť a půlku druhé plnou ulic pojmenovaných po náboženských fanaticích a hrdlořezech, jimž nebylo ve své době rovno, a je-li Praha plná domů z počátku století ozdobených husitskou symbolikou. I to je Palackého zásluha.

Není proto příliš nadnesené říci, že František Palacký byl jedním z duchovních otců poválečné genocidy, s níž by, pokud by žil v oné době, musel nadšeně souhlasit. Tím méně je pochopitelné, proč se jej zastávají dnešní historici, kteří sami jeho koncepci nesdílejí a ve slabé chvíli i přiznají její škodlivost.

Když se ministerstvo vnitra ve svém přípise odvolalo na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 189/2005, neváhal jsem a kopii rozhodnutí si vyžádal podle InfZ. Nyní dorazilo a vskutku, řízení o registraci občanského sdružení bylo pojato v takové epické šíři (resp. délce), že Sága rodu Forsythů je proti tomu literární miniaturou.

Z rozsudku je patrno, že přípravný výbor podal návrh na registraci spolku v březnu 1996 – a soudního vítězství se dočkal v květnu 2006. Lze-li přiměřeně předpokládat, že k registraci došlo v červnu 2006, od podání žádosti uplynulo 10 let a 3 měsíce!

Jestliže bychom se zvůli ministerstva podvolili a na jeho výklad ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ přistoupili, znamenalo by to, že v našem případě by k registraci mohlo stejným tempem dojít v listopadu 2019 – tedy pokud se všichni tři tohoto data dožijeme, protože v této zemi státem organisovaných šílenců je sice možné zdědit průtahy, registrační řízení však nikoliv.

Internetová presentace našeho spolku je dokončena, minimálně pokud jde o obsah, a abych dal českým šovinistům příležitost k hlasitým projevům nevole, přebírám z něj naši základní proklamaci:

Česká republika prošla ve 20. století traumatisující zkušeností komunismu, která není ani zdaleka překonána. Ačkoli česká města a vesnice nevypadají už tak odlišně od německých nebo rakouských, myšlení lidí zůstává – a ještě dlouhou dobu zůstane – poznamenáno komunistickou deformací vnímání základních hodnot, hodnotového žebříčku. Tato země vězí v postkomunistické bídě a těžko z ní hledá cestu ven.

Vadí nám to a pokoušíme se aspoň sami jednat tak, jak pokládáme za správné, a chovat se čestně. Proto odmítáme sdílet s většinou národa jeho dějinné mythy a lži: jsme možná chudí, ale i nejchudší člověk si může dovolit luxus mluvit pravdu. Nechceme a nebudeme proto lhát ani o minulosti vlastního národa.

Chceme se chovat odpovědně. Ačkoli se téměř nikdo z žijících lidí na bezpráví, které se odehrálo na území České republiky po válce, osobně nepodílel, nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká. Jsou to zločiny, které byly spáchány jménem – a pod ochranou – našeho státu a kořisti jimi získané se náš stát zmocnil a rozdělil ji mezi své občany.

Litujeme toho, co se stalo, a omlouváme se těm, kteří utrpěli újmu. To ale nestačí, toto příkoří je třeba odčinit a napravit.

Odmítáme násilné a zotročující totalitní ideologie, odsuzujeme nacismus stejně jako komunismus. Nemůže být proto ani řeči o tom, že bychom chtěli navázat na cokoli z toho, co tyto hrůzné ideologie v naší zemi způsobily. Je směšné, jestliže nás české státní orgány označují za extremisty – je-li extremismem slušnost, tolerance a úcta k tradici, pak ovšem jsme extremisty a s hrdostí se k tomu hlásíme.

Milujeme svou vlast a rozumíme proto sudetským Němcům, kteří ji museli proti své vůli a obvykle zcela bez viny opustit. Víme, že překonat 65 let trvající ztrátu historické kontinuity není jen tak možné, na druhé straně si uvědomujeme, že soužití českého a německého ethnika na území společného státu trvalo stovky let a mnohé z toho, co bylo za tu dobu vytvořeno, obnovit lze.

Toho, co jsme si předsevzali, nemůžeme dosáhnout sami, uskutečnit se to dá jedině spoluprací mezi Čechy a Němci. Proto nás velmi mrzí, že
Sudetoněmecké krajanské sdružení se sídlem v Mnichově zvolilo místo dialogu s námi konfrontaci a možnost budoucí spolupráce tak prakticky vyloučilo. Přesto věříme, že se nám podaří nalézt na německé straně jiné, odpovědné partnery, protože i když je těžiště našich cílů v České republice a u české společnosti, tyto cíle nedokážeme naplnit bez součinnosti německých partnerů.

Střední Evropa, k jejímž ideálům se hlásíme a na jejíž odkaz hodláme navazovat, vzkvétala v době, kdy její ethnika spolupracovala, a tehdy, když pod vlivem nacionalistických a posléze totalitních bludů začali Středoevropané proti sobě bojovat, počíná její úpadek. Poučme se z minulosti a neopakujme chyby svých předků!

Při hledání ilustrací pro články o historii na našem webu jsem narazil na stránky občanského sdružení nazvaného Klub českého pohraničí, o. s. Klub sídlí v Praze v ulici Politických vězňů, na stejné adrese jako KSČM, a s registrací na ministerstvu vnitra neměl nejmenší problémy. Jak by také mohl: cíle jeho činnost vyjádřené ve stanovách musely znít soudruhům Henychovi, Benešové, Breburdové a dalším, které minulý režim na vnitru zapomněl, jako rajská hudba – nu, posuďte sami:

Základním cílem a hlavním obsahem činnosti Klubu českého pohraničí je chránit a bránit zájmy občanů České republiky, zvláště českého pohraničí, před hrozbou novodobé germanizace a usilovat o zachování suverenity a územní celistvosti České republiky.

Klub českého pohraničí:

  • vyjadřuje a obhajuje svá stanoviska k aktuálním politickým, sociálním, ekonomickým a dalším společenským problémům a otázkám vnitřního i mezinárodního charakteru,
  • důrazně vystupuje proti všem snahám o odnárodňování, zejména mladé generace, a politicky účelovému zkreslování historie českého národa a státu v dávné i nedávné minulosti, zejména pak problematiky česko-německých vztahů.
  • rozhodně odmítá neoprávněné požadavky revanšistických skupin v Německu a v Rakousku, zejména Sudetoněmeckých krajanských sdružení a dalších společenstev Němců odsunutých po druhé světové válce z Československa i z dalších zemí, usilujících o revizi výsledků druhé světové války, zrušení dekretů prezidenta ČSR z let 1940–1945 a odmítajících spravedlivý poválečný odsun Němců z Československa.
  • navazuje a rozvíjí přátelské vztahy s jinými pokrokovými a demokratickými organizacemi, sdruženími a institucemi v České republice i v zahraničí.

Ve své činnosti:

  • vychází z pokrokových národních, vlasteneckých, demokratických, slovanských a protifašistických tradic českého lidu a evropských národů,
  • hlásí se k dědictví husitského revolučního hnutí a národního obrození, k Masarykovým, Štefánikovým, Benešovým a dalším myšlenkám budování společného státu dvou bratrských národů Čechů a Slováků,
  • čerpá sílu a povzbuzení v činech hrdinů domácího i zahraničního antifašistického národně osvobozeneckého boje, ale i v jednání a činech statečných ochránců našich státních hranic od legendárních Chodů, přes příslušníky Stráže obrany státu, Finanční stráže až po příslušníky pohraničních útvarů SNB a Pohraniční stráže a orgánů ochrany státních hranic Československa,
  • vede občany a zejména mládež České republiky k posilování národního uvědomění a národní hrdosti, k pěstování vlasteneckého cítění, celonárodní solidarity, československého bratrství a slovanské vzájemnosti,
  • přispívá k upevňování dobrých vztahů se všemi národy, zejména sousedních států – Slovenska, Polska, Německa, Rakouska – a všech slovanských i dalších evropských zemí na základě vzájemné rovnoprávnosti a respektování státní svrchovanosti v souladu se základními lidskými a občanskými právy.


Společensky žádoucí a veskrze nezávadnou je i samotná činnost spolku: kupř. zde se píše o Mašínech: Patřili k nebezpečné protistátní organizaci, která páchala teror, žhářství, loupežná přepadení a zastrašování funkcionářů KSČ a národních výborů na Poděbradsku. Celkem věřím, že kdyby se pokusil o registraci spolek, který by měl ve stanovách ocenění bratří Mašínů, přes selekční filtr ministerstva by neprošel.

Zvykejme si: taková je pravá povaha současného postkomunistického režimu v této zemi.

Nevím, zda se nad takovým usnesením spíš smát nebo brečet: Vrchní soud v Praze rozhodl, že hradecká soudkyně Věra Adámková (svou hloupostí slynoucí daleko přes hranice soudního kraje), bývalá členka KSČ, není ve sporu sudetoněmecké rodiny s českou společností podjatá, protože v KSČ byla jen formálně.

Celkem by mě zajímalo, jestli kdy měla KSČ vůbec jiné než formální členy – tedy v retrospektivě, v době, kdy tato strana byla u moci, byli přirozeně všichni straníci pro věc komunismu authenticky nadšení a zapálení…

Podkategorie