Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Tímto názvem častují svou bývalou vlast lidé, kteří se označují za emigranty nebo exulanty – a činí tak právem. Česká republika je stát založený na principu, že co bylo komunistickým režimem ukradeno, může v případě, že okradeným není běžný český občan, ale veřejný nepřítel, tzn. emigrant, sudetský Němec nebo šlechtic, ukradeným zůstat. Rovnost před zákonem je ilusorní, výkony české exekutivy i justice jsou v těchto případů naprostým výsměchem požadavku spravedlnosti.

Pod usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2809/08, legalisující krádež nemovitého majetku, jenž byl komunisty konfiskován za trestný čin nedovoleného opuštění republiky dokonce ještě v 80. letech, se nestyděla jako soudce-zpravodaj podepsat Eliška Wagnerová.

Případu tohoto postiženého restituenta, pana Václava Šrouba z Kanady, jsem se detailně věnoval, bohužel mi to bylo umožněno jen v I. stupni, poté pan Šroub dospěl k závěru, že si svá podání bude raději sepisovat sám, neboť moje formulace nejsou dostatečně brisantní. Pro informaci proto zveřejňuji i text určovací žaloby, z níž vyplývá, jak neskutečným způsobem byla ze strany státních orgánů porušována jeho práva a jakým trikem byla krádež Šroubova majetku legalisována.

Je za těchto okolností na místě, abychom se dívali na justici jiných postkomunistických zemí, např. na rumunskou nebo bulharskou, svrchu? Nemyslím; z hlediska úrovně bezpráví a porušování lidských práv se jim Česká republika zcela vyrovná a není vyloučeno, že je i předčí.

A je to oslice, konkrétně soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová.

Cena za mimořádný výkon na poli práva, spojená s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, byla udělena za rozsudek ve sporu občana Roudnice nad Labem s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Vkusný a pertinentní doplněk svého taláru si soudkyně Hrehorová může vyzvednou na adrese tohoto blogu.

Předesílám, že udílím jen velmi nerad tuto cenu soudci, protože by se mohlo zdát, že tak činím pouze proto, že nesouhlasím s jeho právním názorem; mimořádnost výkonu soudkyně Hrehorové však nemůže zůstat oslyšena.

Ve věci jde o to, že před třemi lety vystavil žalobce, občan města Roudnice, na svých internetových stránkách zápisy z jednání městské rady týkající se jeho sporu s městem. Úřad pro ochranu osobních údajů, který byl pod vedením Igora Němce (ODS) v té době právě čerstvě transformován z úřadu na ochranu občanů před státem na úřad na ochranu státu před občany, mu za to uložil pokutu. Toto rozhodnutí nyní, po téměř třech letech průtahů, Městský soud v Praze samosoudkyní Hrehorovou potvrdil.

Žalobce mj. namítl, že podle ustálené judikatury musí být zápisy ze zasedání rady obce každému dostupné podle zákona č. 106/1999 Sb., že rozkladovou komisi, opět s odvoláním na konstantní judikaturu, nesmějí tvořit sami zaměstnanci ústředního úřadu, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, že je absurdní pokutovat zveřejňování zápisů, které mnoho obcí zveřejňuje na svých webových stránkách samo, a že publicita jednání rady je jediným prostředkem, jak předcházet korupci při alokaci veřejných prostředků. Nic z toho soud nevzal v úvahu a v odůvodnění, v němž M. Hrehorová svedla zjevně nelehký zápas nejen s platným právem, ale i s větnou stavbou češtiny, žádnému ze žalobních argumentů nepřisvědčil – v některých případech je, jak je dobrým zvykem českých soudů, pro jistotu ani nerekapituloval.

Pokuta za zveřejnění zápisu obecní rady je přitom něco tak mimořádného a s demokratickým fungováním územní samosprávy neslučiteného, že by se každý slušný soudce musel stydět, kdyby takové rozhodnutí potvrdil. U českých soudců se však, bohužel, práh studu zdá být povážlivě zvýšen.

Aktualisováno.

Další dokumenty k případu:

Britské listy v pariční lhůtě nesplnily, co jim ukládá pravomocný rozsudek, a ani nezveřejnily omluvu, ani v tiráži nevyznačily moje spoluautorství redakčního systému.

Za této situace mi nezbývá než navrhnout Okresnímu soudu Praha-východ, aby nařídil exekuci, v níž splnění rozsudku vynutí soudní exekutor.

Po několika letech jsem se dočkal a dnes jsem konečně mohl napadnout pro neústavnost ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (ZOŠ), zatím, bohužel, pouze v podobě podnětu, aby soud návrh Ústavnímu soudu učinil sám.

Vzhledem k právnicky deviantní povaze tohoto blogu předkládám návrh ke kritice přímo v textu, pouze s drobnými typografickými úpravami:

I.

1. Svou žalobou ze dne 28. 5. 2008 se žalobce po žalované domáhá náhrady nákladů, které mu vznikly v souvislosti s trestním řízením vedeným Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 2 T 200/2007.

2. Ve svém odporu – vyjádření k žalobě ze dne 6. 8. 2008 žalovaná uvedla, že žalobce nepo­dal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [31. 3. 2007], tudíž nemá, s od­ka­zem na ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ, na náhradu nákladů řízení nárok.

3. Protože žalobce dospěl k přesvědčení, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ nelze vyložit ústavně konformním způsobem, navrhuje soudu, aby řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušil a v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl Ústavnímu soudu před­mětné ustanovení zrušit.

II.

4. Ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ zní: „Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený vyu­žil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poško­ze­nému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný pro­stře­dek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní pro­stře­dek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného práv­ního řízení.“

5. Žalobce je přesvědčen, že toto ustanovení sice dovoluje v případech hodných zvláštního zře­tele přiznávat náhradu i takovým poškozeným, kteří všechny dostupné opravné prostředky nevy­užili, jeho aplikace však ve všech ostatních případech vede k zásahu do práva na rovnost ochrany vlastnického práva všech vlastníků ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 věta 2 Listiny základ­ních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z toho vyplývá, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ nelze vyložit ústavně konformním způsobem a je dán důvod, aby Ústavní soud toto ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil.

III.

6. Vztah mezi poškozeným, který uplatňuje nárok na náhradu škody vůči státu nebo územ­nímu samosprávnému celku podle ZOŠ, a mezi poškozeným uplatňujícím svůj nárok vůči jinému škůdci podle ustanovení § 415 et seq. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), může být odlišný z hlediska procedurální úpravy (per exemplum, z hlediska povinnosti předběžného pro­jednání nároku ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 ZOŠ), nesmí však ve svém důsledku zaklá­dat nerovnost v ochraně vlastnického práva mezi oběma druhy poškozených.

7. Zatímco obecný poškozený je zbaven práva na náhradu škody pouze v případě, že škodu částečně nebo zcela zaviní (§ 441 ObčZ), poškozený uplatňující nárok podle ZOŠ je povi­nen vyvinout k odvrácení škody značné aktivní úsilí a vynaložit přitom nemalé náklady, jinak svého nároku pozbývá. Žalobce připomíná, že mimořádné opravné prostředky, jejichž vyčer­pání se po něm požaduje, zásadně vyžadují – vyjma žaloby pro zmatečnost – zastoupení účast­níka advokátem, přičemž v případě, že jsou tyto prostředky neúspěšné, může to představovat pro poškozeného další nemalé výdaje ve formě náhrady nákladů protistrany, eventuálně náhrady nákladů řízení paušální částkou (jež činí např. u trestního dovolání 10 000 Kč). Značné výše mohou dostoupit rovněž náklady na zaplacení soudního poplatku.

8. Lhůty k podání opravných prostředků jsou přitom krátké (v předmětném případě tři dny od doručení usnesení, jímž bylo trestní řízení zahájeno) a pro poškozeného nemusí být snadné opatřit si v tak krátké lhůtě pomoc advokáta a opravný prostředek formulovat a podat.

9. Další důležitou skutečností je, že poškozený není o této své povinnosti ani nijak pou­čo­ván, takže osoba bez právnického vzdělání a bez odborných právních vědomostí se o tom, že její nárok na náhradu škody působením ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ zanikl, typicky dozví až v oka­mžiku, kdy svůj nárok hodlá uplatnit. Tím, že ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ ponechává na úvaze soudu, zda ve věci shledá existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, může dojít k situ­aci, že poškozený nebude schopen domoci se náhrady nákladů obhajoby ve výši stovek tisíc korun (jež nejsou v případě závažných trestných činů a řízení zahrnujících velký počet úkonů právní služby výjimkou) jen proto, že usnesení o zahájení trestního stíhání včas nena­padl stížností: další úkony orgánů činných v trestním řízení, zejména to, že byla podána obžaloba, přitom neposkytují prostor pro rozumné pochybnosti, jak by tato stížnost byla posou­zena.

10. Lze tedy uzavřít, že zvláštní požadavky kladené na poškozené, kteří uplatňují nárok podle ZOŠ, jsou natolik nepřiměřené a neúměrné tomu, co se vyžaduje od obecných poško­ze­ných, že je tím založena nerovnost v ochraně jejich vlastnického práva a je na místě toto usta­no­vení, jež nelze vyložit ústavně konformním způsobem, zákonem předpokládaným postupem zru­šit.

11. Nikdo, ani stát nebo územní samosprávné celky, nesmí být v právním státě pri­vi­le­go­va­ným škůdcem imunním vůči povinnosti nahradit škodu, kterou jeho orgány protiprávním jed­náním způsobily.

IV.

12. Proto žalobce navrhuje, aby soud řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) OSŘ přerušil a podal ve smyslu ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 3 ZOŠ pro rozpor s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.


Aktualisováno.
Ve zcela novém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, soud dovodil, že na obviněném nelze podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání mechanicky za všech okolností vyžadovat. Tento judikát, mimochodem zevrubně a přesvědčivě odůvodněný, na rozhodovanou věc zjevně dopadá, takže mám zřejmě opět "po žížalkách".

Právní mocí rozsudku odvolacího soudu končí jeden z mých sporů s Britskými listy. Největší kuriositou tohoto sporu není ovšem samotný výsledek, nýbrž to, že od podání žaloby týkající se ochrany autorských práv, tedy problematiky nijak extrémně komplikované, do právní moci rozsudku uplynulo téměř na den přesně pět let.

Mimořádný výkon obou soudů ocenil, zatím nepravomocně, Obvodní soud pro Prahu 2, který mi přiznal jako satisfakci za průtahy v řízení od České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR částku 15 000 Kč.

Podkategorie