Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

A ještě jedna perlička ve věci strážníky konfiskovaných reprobeden: Jak je zřejmé z protokolu, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Libuše Fritzová sice odvolacímu soudu sdělila, že se dopustila chyby a jednání nařízené na 12.40 zahájila omylem již ve 12.30, avšak v oficiálním protokolu z jednání je jako doba začátku jednání uvedeno 12.40, tzn. údaj podle předvolání.

Jediný logický – a smutný – závěr je, že JUDr. Fritzová se spolu se svým boleslavským kolegou Nagyem zařadila mezi ty české soudce, kteří se neostýchají zfalšovat protokol ze svého jednání; jediný rozdíl je, že toto jednání se na rozdíl od toho v Mladé Boleslavi aspoň uskutečnilo, třebaže ne v dobu, kdy to protokol uvádí.

JUDr. Fritzová je tedy sprostá lhářka, věru ta nejvhodnější osoba k výkonu soudcovského povolání!

O žalostné úrovni rozhodování českých soudů svědčí rozsudek Městského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil zamítnutí žaloby ve věci náhrady škody za škodu na reproduktorech, které si strážníci Městské policie Praha v r. 2005 usmysleli odebrat účastníkům řádně ohlášeného shromáždění občanů na Václavském náměstí, protože ti na ně "neměli povolení".

Místo, aby město škodu na reproduktorech v tichosti uhradilo a snažilo se na faux pas svých strážníků co nejrychleji zapomenout, nárok odmítlo – a soud mu nyní dal za pravdu. Občan je povinen uposlechnout i nezákonného pokynu, jinak si za škodu způsobenou svévolí orgánu veřejné moci odpovídá sám. Když se mu něco nelíbí, může si stěžovat, avšak nezákonně jednajícímu strážníkovi nebo policistovi se postavit nesmí.

Samostatnou kapitolou je postup soudu I. stupně, který omylem zahájil jednání o 10 minut před ohlášenou dobou, takže zmocněnec žalobce se nemohl vyjádřit k důkazům ani přednést závěrečný návrh, protože po celou dobu – spolu s veřejností – marně čekal na vyvolání věci před jednací síní; ani to však pro odvolací soud nebylo důvodem rozhodnutí zrušit, žalobci přece musí stačit, že směl být přítomen odvolacímu jednání. Občane, drž hubu a krok a buď rád, že se s tebou justiční panstvo vůbec baví…

Ústava i s Listinou nad takovým rozhodnutím usedavě pláčou; není divu, že žalobce proti rozsudku podává ústavní stížnost.

Tři páry oslích uší ve tvaru paragrafů za leden 2009 nemohou mít jiné nositelky než soudkyně senátu 15 Co Městského soudu v Praze, k jejichž talárům jako doplněk náramně padnou. K ocenění laureátkám Mgr. Jiřině Jislové, JUDr. Heleně Koucké a JUDr. Zoje Dvořákové srdečně blahopřejeme! A aby to nebylo líto soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Libuši Fritzové, která ve věci rozhodla v prvním stupni, zcela mimořádně udělujeme jeden pár oslích uší i jí.

Tímto názvem častují svou bývalou vlast lidé, kteří se označují za emigranty nebo exulanty – a činí tak právem. Česká republika je stát založený na principu, že co bylo komunistickým režimem ukradeno, může v případě, že okradeným není běžný český občan, ale veřejný nepřítel, tzn. emigrant, sudetský Němec nebo šlechtic, ukradeným zůstat. Rovnost před zákonem je ilusorní, výkony české exekutivy i justice jsou v těchto případů naprostým výsměchem požadavku spravedlnosti.

Pod usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2809/08, legalisující krádež nemovitého majetku, jenž byl komunisty konfiskován za trestný čin nedovoleného opuštění republiky dokonce ještě v 80. letech, se nestyděla jako soudce-zpravodaj podepsat Eliška Wagnerová.

Případu tohoto postiženého restituenta, pana Václava Šrouba z Kanady, jsem se detailně věnoval, bohužel mi to bylo umožněno jen v I. stupni, poté pan Šroub dospěl k závěru, že si svá podání bude raději sepisovat sám, neboť moje formulace nejsou dostatečně brisantní. Pro informaci proto zveřejňuji i text určovací žaloby, z níž vyplývá, jak neskutečným způsobem byla ze strany státních orgánů porušována jeho práva a jakým trikem byla krádež Šroubova majetku legalisována.

Je za těchto okolností na místě, abychom se dívali na justici jiných postkomunistických zemí, např. na rumunskou nebo bulharskou, svrchu? Nemyslím; z hlediska úrovně bezpráví a porušování lidských práv se jim Česká republika zcela vyrovná a není vyloučeno, že je i předčí.

A je to oslice, konkrétně soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová.

Cena za mimořádný výkon na poli práva, spojená s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů, byla udělena za rozsudek ve sporu občana Roudnice nad Labem s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Vkusný a pertinentní doplněk svého taláru si soudkyně Hrehorová může vyzvednou na adrese tohoto blogu.

Předesílám, že udílím jen velmi nerad tuto cenu soudci, protože by se mohlo zdát, že tak činím pouze proto, že nesouhlasím s jeho právním názorem; mimořádnost výkonu soudkyně Hrehorové však nemůže zůstat oslyšena.

Ve věci jde o to, že před třemi lety vystavil žalobce, občan města Roudnice, na svých internetových stránkách zápisy z jednání městské rady týkající se jeho sporu s městem. Úřad pro ochranu osobních údajů, který byl pod vedením Igora Němce (ODS) v té době právě čerstvě transformován z úřadu na ochranu občanů před státem na úřad na ochranu státu před občany, mu za to uložil pokutu. Toto rozhodnutí nyní, po téměř třech letech průtahů, Městský soud v Praze samosoudkyní Hrehorovou potvrdil.

Žalobce mj. namítl, že podle ustálené judikatury musí být zápisy ze zasedání rady obce každému dostupné podle zákona č. 106/1999 Sb., že rozkladovou komisi, opět s odvoláním na konstantní judikaturu, nesmějí tvořit sami zaměstnanci ústředního úřadu, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, že je absurdní pokutovat zveřejňování zápisů, které mnoho obcí zveřejňuje na svých webových stránkách samo, a že publicita jednání rady je jediným prostředkem, jak předcházet korupci při alokaci veřejných prostředků. Nic z toho soud nevzal v úvahu a v odůvodnění, v němž M. Hrehorová svedla zjevně nelehký zápas nejen s platným právem, ale i s větnou stavbou češtiny, žádnému ze žalobních argumentů nepřisvědčil – v některých případech je, jak je dobrým zvykem českých soudů, pro jistotu ani nerekapituloval.

Pokuta za zveřejnění zápisu obecní rady je přitom něco tak mimořádného a s demokratickým fungováním územní samosprávy neslučiteného, že by se každý slušný soudce musel stydět, kdyby takové rozhodnutí potvrdil. U českých soudců se však, bohužel, práh studu zdá být povážlivě zvýšen.

Aktualisováno.

Další dokumenty k případu:

Britské listy v pariční lhůtě nesplnily, co jim ukládá pravomocný rozsudek, a ani nezveřejnily omluvu, ani v tiráži nevyznačily moje spoluautorství redakčního systému.

Za této situace mi nezbývá než navrhnout Okresnímu soudu Praha-východ, aby nařídil exekuci, v níž splnění rozsudku vynutí soudní exekutor.

Podkategorie