Svěžím dílkem mne včera obšťastnil Vrchní soud v Praze. Dozvídám se z něj, že není na závadu, posuzuje-li otázku, zda u Městského soudu v Praze docházelo k průtahům k řízení (a je tedy na místě vyplatit poškozeným náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb.), sám tento soud, neboť "soudcovský sbor konkrétního soudu není přece ničím jiným než organizační jednotkou v rámci organizace justice, nejde o spolek příznivců daného soudu", a jeho soudci tudíž nejsou při posuzování této otázky podjatí. Si tacuisses, milý vrchní soude…
Na tyto blábolivé úvahy samozřejmě odpovídám ústavní stížností.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Nemo iudex in causa sua (tedy s výjimkou soudce českého)
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Naše případy
- Počet zobrazení: 2968
Komentáře
Doporučuju přečíst si samo rozhodnutí. Dr. Kovařík (předpokládám jeho autorství) umí psát a skutečně nemá sklony k blábolení.
Vaše reakce mne docela překvapuje, protože zatím každý, komu jsem rozhodnutí převyprávěl nebo poslal, si pouze klepal na čelo.
Myslíte si tedy, bez ohledu na existující masu judikatury, že soudce není podjatý, má-li rozhodovat o tvrzené chybě svého kolegy z téhož soudu? Je pak ale nutné vůbec oddělovat prvoinstanční a odvolací soudy, když by stačilo nechat rozhodnutí přezkoumat jiným samosoudcem/senátem? Mám za to, že devoluce je nepominutelným principem procesního práva.
Jsou z projednávání ob/žaloby vůči určitému soudci automaticky vyloučeni všichni jeho kolegové z daného soudu?
Zda by posouzení věci soudci VS Praha založilo dostatečné pochybnosti o podjatosti, to je otázka citu, obav a rizika podjatého rozhodnutí -- jsem na to rozhodnutí ÚS zvědavý, může být důležité. Osobně bych byl pro vyloučení celého soudu (přinejmenším v případě žaloby proti kolegovi), ale Kovaříkův názor mi nepřipadá totálně mimo (a proto si, myslím, zaslouží elementární úctu).
Judikatura doznala určitého vývoje, obecné soudy dřív delegaci nerady viděly; zvratem byl právě nález o podjatosti soudce vůči přísedícímu téhož soudu (pravil skromně).
Dnes platí, v souladu s ještě přísnějšími požadavky ESLP, že věc daného soudce nesmí projednávat jeho vlastní soud, ani civil, ani trest, a věc státního zástupce nesmí projednávat "jeho" soud, pokud jde o trest, a samozřejmě ji nesmí dozorovat jeho vlastní SZ.
Rozhodování o průtazích mi případá spíše analogické tomu, že o obnově řízení rozhoduje ten soudce (senát), který dříve rozhodl ve věci samé. Asi bych i řekl, že ona obnova řízení zpochybňuje spravedlivost procesu více -- a judikoval ÚS/ESLP v tomto případě rozpor s Ústavou či Úmluvou?
Vyslovením průtahů je kolega poškozován víc než např. rozsudkem, že jeho dlužník má zaplatit směnku. Nelze, myslím, takto paušalisovat, čára nebude nalevo ani napravo.
Regres přichází v úvahu i bez kárného řízení. Ale soudci je potřeba prokázat zaviněné porušení právní povinnosti. Navíc, na základě práva na spravedlivý proces, soud může v regresním řízení dospět k závěru, že průtahy ve skutečnosti byly ospravedlnitelné -- soudce totiž nebyl stranou sporu žalobce-stát, a tedy nemohl se nemohl bránit ospravedlnitelností průtahů tam.
Pro Vás i pro mě je to dost. Ale nemyslím si, že se ten, pro koho to dost není, zbláznil.
Pouze pokud by bylo trestní; viz § 17 odst. 2 ZOŠ.
Nevytýkám VS-P, že se zbláznil, ale že nesmyslně blábolí tam, kde by měl citovat judikaturu ESLP (kterou jsem mu mimochodem v námitce podjatosti poskytl a se kterou se vůbec nedokázal vyrovnat).
Detailní argumentaci jsem si ponechal, jak je patrno, až pro Ústavní soud
ESLP judikoval, že důvodem k vyloučení mohou být subjektivní i objektivní důvody, a to dokonce v podobě pouhého zdání (appearances).
Soudkyně Šindelářová nevěděla, že poškozeným je přísedící jejího soudu, kterého možná nikdy předtím neviděla a nikdy s ním soudit ve stejném senátě nebude, přesto z tohoto obecného principu Ústavní soud dovodil, že se měla vyloučit.
Právní zájem poškozeného, který neuplatnil nárok na náhradu škody, na výsledku trestního řízení je velmi omezený, zcela srovnatelný s právním zájmem soudce na konstataci, že se nedopouštěl průtahů (za něž tak jako tak nebude nijak postižen). Vztah mezi soudci Veselou et cons. a Stamidisovou je ovšem intensivnější, nepochybně se znají a vědí, že soudí u téhož soudu, takže a fortiori dovozuji, že vyloučit se musí i Veselá a spol.
Aha, nejprve jste napsal "nález o podjatosti soudce vůči přísedícímu téhož soudu" a z toho mi nedošlo, že onen přísedící byl ne žalovaným či obžalovaným, ale poškozeným.
Souhlasím, že III ÚS 441/04 podporuje Váš závěr.
I když: jednalo se o t.č. útok na veřejného činitele (text nálezu III ÚS 441/04 se zdá naznačovat, že jednat se o jiný t.č., mohlo by to dopadnout jinak). Jestli je podle ÚS objektivní obava ze msty větší než/menší než/stejná jako objektivní obava při rozhodování o průtazích a posledně zmíněná obava tak významná, aby založila podjatost -- nevím, uvidíme :-).
RSS kanál komentářů k tomuto článku