Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Moje radost byla předčasná: dnes jsem obdržel dva rozsudky Městského soudu v Praze (rozsudek 1, rozsudek 2), v nichž se soud (až na decentní "obíčko") sice již nezpěčuje názoru Nejvyššího správního soudu, ale zato rozhodl, že mi nepřizná náhradu nákladů zastoupení advokátem, celkem tedy bratru nějakých 35 tisíc korun (jak je zřejmé z rozsudků, procesní vývoj byl bouřlivý a vydání konečného rozhodnutí předcházely v obou případech tři kasační stížnosti).

Nad touto mírou sveřepé pomstychtivosti mi nezbývá než nechápavě kroutit hlavou – a podat ústavní stížnost, o jejímž osudu budu na tomto blogu informovat.

Zveřejňujeme rozsudek a odvolání ve sporu o označení "darebák" mezi Janem Šináglem a místopředsedou Konfederace politických vězňů Františkem Šedivým. Konstatujeme, že písemné vyhotovení rozsudku bylo stranám zasláno v – na české soudy – mimořádně krátké, téměř rekordní lhůtě jednoho týdne; komentovat rozsudek nemá smysl, je-li nejlepším komentářem samotné odvolání (snad vyjma pochvalné zmínky, že písemné odůvodnění je v souladu s ústním, což je rovněž v této zemi událostí bezmála raritní), a komentář k odvolání by mohl být citlivějšími čtenáři tohoto blogu vnimán jako exercitium poněkud narcistní :-)

Aktualisováno.

Opačně než v případě prvomájového incidentu rozhodl Krajský soudu v Praze soudem Vojtěchem Ceplem ml. ohledně výroku, který na adresu antikomunistického aktivisty Jana Šinágla pronesl v říjnu 2007 za přítomnosti kamer České televise místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý. Šináglova žaloba o osobní a veřejnou omluvu byla – prozatím nepravomocně – zamítnuta, a to s odkazem na hodnotící povahu napadeného výroku a na ústavně zaručenou svobodu projevu.

Je to poněkud překvapivé, protože označení "darebák" je o stupeň hanlivější než "primitiv", takže se zdá, že Jana Šinágla sice nesmíme nazvat primitivem, ale kdokoli ho může svobodně označit za darebáka. Stejně tak zaráží, že zatímco v případě letenského incidentu přiznal soudce Krajského soudu v Brně Miloš Holeček právo na svobodný projev právě J. Šináglovi a rozhodl, že M. Grebeníček měl na jeho rušivé jednání reagovat adekvátně a nikoli invektivou, a uložil mu proto povinnost k omluvě, soudce Cepl z téhož ústavního principu dovodil závěr opačný.

Případ, který s velkou pravděpodobností skončí u Nejvyššího, případně Ústavního soudu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze předvídat s jistotou příštího příletu Halleyovy komety, dokonce bych soudil, že dámám soudkyním bude při jeho vyhlašování nad hlavou zářit svatozář v podobě rudé hvězdy), je zajímavý i z obecného hlediska a budeme o něm proto na tomto blogu referovat podrobněji.

Poslyšte krvavý příběh, který se odehrál v Praze-Bubenči na podzim roku 2002. Jak si místní asi ještě vzpomenou, v té době se Praha vzpamatovávala po povodních a doprava ve městě byla na mnoha místech regulována přenosnými dopravními značkami, které se měnily prakticky den ze dne. Pro strážníky městské policie to byly hotové žně: nikdy předtím nevybrali na pokutách (a na úplatcích) tolik jako tehdy.

Jednou z jejich obětí se stal i mladý podnikatel M. Ž., který projížděl spolu se svou přítelkyní – ona za volantem, on jako spolujezdec – ulicí Nad Královskou oborou v Praze 7. Přehlédli přenosnou dopravní značku, údajně zakrytou parkující avií, vjeli do ulice ze zakázaného směru a padli tak do pasti číhajícím strážníkům. A co hůř, odmítli nabídku vyřešit přestupek přiměřenou "pokutou bez bloku".

Následná konversace mezi panem Ž. a čtyřmi strážníky nebyla přátelská, soudě podle toho, že Ž. po ní skončil v nemocnici s mnohačetnými zlomeninami žeber, otřesem mozku, efusí krve do očí a nesčetnými tržnými ranami a podlitinami na různých částech těla, způsobenými tím, že jeden ze strážníků ho na zemi rdousil a další dva ho zároveň bili a kopali (ti otrlejší ze čtenářů mohou výsledek komunikace pana Ž. s policií posoudit na fotografii).

Dvakrát po sobě ztratil Ž. při zákroku vědomí, ale ani to nepřimělo strážníky, aby k němu přivolali záchrannou službu, naopak jej zadrželi, spoutali a odvezli na policejní stanici, neboť jak je z předchozího popisu zjevné, pan Ž. se – jako každý, koho zbije česká policie – dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele.

Inu, neměl si začínat, řekne si každý, kdo má s tímto skvěle vycvičeným policejním sborem zkušenost.

Incident se poté začal vyšetřovat. Inspekce městské policie podle očekávání dospěla k závěru, že strážníci nepochybili a svá zranění si pan Ž. způsobil sám, když kladl odpor jejich zákonnému zákroku.

Ž. byl proto obviněn a poté i obžalován z trestného činu útoku na veřejného činitele, jehož se měl dopustit tím, že se jednoho ze strážníků pokusil udeřit.

Věc ale měla háček. Jednak tu byli dva nezávislí svědci, jejichž výpovědi potvrzovaly versi M. Ž. a jeho přítelkyně a vyvracely tvrzení stážníků, jednak rozsah a povaha zranění ukazovaly na to, že míra brutality, s níž si strážníci počínali, přece jen překročila mez, kterou orgány činné v trestním řízení násilníkům v uniformách běžně tolerují. Proto byli po jistém váhání obžalováni i dva ze tří zakročujících strážníků.

Obě obžaloby se dostaly na stůl soudci Obvodního soudu pro Prahu 7 Mgr. Tomáši Hájkovi. Tomu bylo hned po prvním hlavním líčení jasné, která bije: strážníci si ve výpovědích odporovali, nebyli schopni vysvětlit, jak je možné, že výsledkem jejich "přiměřeného" zákroku je téměř uškrcený poškozený, a byly tu i svědecké výpovědi dvou nezúčastněných.

Soudce Hájek proto udělal, co považoval za spravedlivé: M. Ž. zprostil obžaloby a oba strážníky odsoudil za zneužívání pravomoci veřejného činitele v jednočinném souběhu s ublížením na zdraví k podmíněným trestům a zákazu činnosti.

To byl ale jen začátek martyria. Ukázalo se totiž, že městská policie má u odvolacího Městského soudu v Praze účinnou "tlačenku", takže začal klasický instanční ping-pong. Městský soud opakovaně rozsudky rušil, soudce Hájek výtečníky opakovaně odsuzoval. Po třech kolech přetlačované se přece jen aspoň u jednoho ze dvou strážníků – shodou okolností u toho, který si počínal méně brutálně – podařilo dosáhnout pravomocného odsouzení. Právní moci nabyl tento rozsudek v červnu 2006, tedy tři a půl roku po činu.

Zároveň běžela civilní řízení, v nichž se poškozený M. Ž. po hlavním městě, které za jednání svých strážníků nese odpovědnost, domáhal zaplacení bolestného, omluvy a peněžitého zadostiučinění.

V prvním stupni Městský soud v Praze přiznal relutární satisfakci ve směšné výši 20 000 Kč a odmítl přiznat omluvu s odůvodněním, že pokud na zákroku participovali tři strážníci a odsouzen pro trestný čin byl jen jeden z nich, zákrok nemohl být nezákonný. V únoru 2009, tedy více než šest let po události, Vrchní soud v Praze rozsudek změnil, omluvu přiznal a částku náhrady za nemajetkovou újmu zvýšil na 50 tisíc – tedy na celou polovinu "hodnoty" Mackovy facky Davidu Rathovi. Oba dva soudy přitom neopomněly zdůraznit, že za svá zranění si Ž. může zčásti sám, protože místo aby se podvolil autoritě strážníků, protivil se jim a opovážil se s nimi diskutovat.

Spor tím nekončí, M. Ž. podává proti rozsudku dovolání a je rozhodnut obrátit se, bude-li to nutné, na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Poučení? Právo v této zemi nefunguje, soudy mají tendenci poskytovat ochranu ničemům proti slušným lidem a dovolat se spravedlnosti není možné, minimálně v reálném, přiměřenému očekávání odpovídajícím čase. A to může pan Ž. hovořit o štěstí, že se jeho případ dostal do rukou výjimečně slušnému a fairovému soudci Hájkovi: být na jeho místě některý "soudruh soudce", byl by M. Ž. dodnes v podmínce a městské policii by musel zaplatit i vyčištění uniforem, které se při zákroku potřísnily jeho krví.

Jak se zdá, karlovarský případ měl nečekaný výchovný účinek i na Britské listy, které dnes zveřejnily omluvu a vrátily moje jméno do tiráže, jak jim to již před půl rokem uložil pravomocným rozsudkem Vrchní soud v Praze.

Podkategorie