Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Nevzpomínám si, a mrzí mne to: je totiž dost dobře možné, že výkon totalitní justice se právě podařilo překonat.

Ještě včera jsem se domníval, že prestižní cena tohoto blogu Osel měsíce poprvé zamíří do nejvyšší justiční sféry a obdrží ji třetí senát Ústavního soudu za dílo, které budu analysovat v nejbližších dnech, avšak mýlil jsem se: tímto brilantním myšlenkovým výkonem si cenu zasloužil soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Vít Bičák.

Usnesení snad ani nemá cenu rozebírat podrobněji: představa, že občanská sdružení jsou imunní vůči odpovědnosti za škodu způsobovanou svým členům, neboť ti se mohou domáhat jedině vyslovení nesouladu rozhodnutí orgánů sdružení se stanovami nebo se zákonem, je natolik šílená – a zároveň natolik charakteristická pro českou parodii na justici – že nestojí za pozornost v jiném světle než jako kuriosum anebo exponát v exposici zmetků produkovaných českým soudnictvím. Nad rozhodnutím pláče nejen spolkové právo, ale i zdravý rozum.

Soudci Bičákovi srdečně blahopřejeme!

Posledně jmenovaný totiž ve své knize Hradba vzdoru obvinil J. Šinágla, že v r. 2007 napadl na akci Konfederace politických vězňů pořadatele; fakt, že přestupková komise, která incident vyšetřovala, dospěla k závěru o Šináglově nevině, M. Grebeníčka nikterak neznepokojil.

Žalobu, jíž se žalobce domáhá osobní a veřejné omluvy, bude projednávat Krajský soud v Brně.

Dnes doručeným usnesením odmítl Městský soud v Praze správní žalobu proti zákazu registrace Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Důvod: jako žalobce nemělo být uvedeno "přípravný výbor sdružení", ale "členové přípravného výboru sdružení".

Je celkem jasné, co by s tímto plodem soudcovského ducha udělal Nejvyšší správní soud (viz např. lehce procesně esoterický Baxův rozsudek na toto thema), ale hraje se tu jiná hra: soudci senátu 11 Ca velmi dobře vědí, že zašlou-li odmítavé usnesení ve lhůtě, kdy lze ještě podat novou žalobu, je značně pravděpodobné, že podruhé tento "horký brambor" už na stůl nedostanou. A tak si pražský městský soud, vyznačující se jinak tempem, jež by zahanbilo nejednoho cti dbalého hlemýždě, výjimečně pospíšil. Novou žalobu jsme přirozeně ihned podali.

Normálně bych členům senátu udělil cenu Osel měsíce, ale cítím, že toto usnesení by spíše zasloužilo kolegou-bloggerem Bohumilem Doležalem pravidelně udělovaného "Bobříka vyčůranosti".

Pro právnické fajnšmekry doporučuji rekapitulaci vyjádření ministerstva vnitra na str. 2–3 usnesení (je pozoruhodné, jak rychle ministerstvo odpovědělo, když podle § 74 odst. 1 SŘS má na vyjádření dva měsíce). Výklady o tom, co si ministerstvo představuje pod svobodou projevu – neboli "theorie mírné demokracie v mezích zákona" – vyvolaly minimálně u mne výbuch nezřízeného veselí.

O povedené Konfederaci politických vězňů (KPV) a její vypečené šéfce Naděždě Kavalírové jsme na tomto blogu psali již vloni v říjnu. Mezitím byla Kavalírová jmenována do čela rady ÚSTRu a zdálo se, že její, pravda poněkud pozdní, kariéře nestojí nic v cestě.

Tedy až do včerejška, kdy server iDnes zveřejnil informaci o tom, že Kavalírová měla být v době totality členkou celé řady režimních organisací, které se s její pověstí politické vězeňkyně totality jaksi neslučují. "Nádavkem" dodal server i něco informací o tom, jak to v Konfederaci pod vedením Kavalírové chodí. Sestra předsedkyně pochopitelně vše popřela a obvinila své oponenty z pletichaření před nadcházejícím sněmem KPV.

Ve skutečnosti je to celé trochu jinak: N. Kavalírová, osoba od mládí nesmírně ambiciosní – a jednající bez skrupulí – si kdysi, v r. 1979, přikrášlila svůj životopis na přihlášce do bytového družstva; tam uvedla, že je členkou SČSP, ČSTV, ČČK a dokonce ÚV ČSŽ, tedy aby v družstvu věděli, že soudružka není nějaký nýmand, ale Někdo (dlužno podotknout, že pravda to vše s největší pravděpodobností nebyla). Teď se dokument našel a v sestru v mezidobí proměněná soudružka Kavalírová má problém, jak své někdejší chvástání vysvětlit. Dobře jí tak, řeknou si mnozí, jimž je jednání této kariéristky z duše protivné.

Kavalírové vytáčky jsou ovšem jen folklorním zpestřením současného vření v Konfederaci. Daleko důležitejší je masivní porušování stanov a autokratické řízení organisace, o němž článek v iDnes rovněž referuje. Dva z postižených, Josef Hejtmánek a František Přeslička, již podali žalobu, další členové, jimž bylo fakticky jen rozhodnutím předsedkyně pozastaveno členství, se k podobnému kroku chystají.

A ještě další kapitolou jsou otázky majetku KPV. Vedení spolku se nechalo slyšet, že cca za dva roky hodlá Konfederaci zrušit. Co se stane s jejím nemovitým majetkem, který má hodnotu desítek milionů korun (a co se stane s více než dvaceti miliony na účtu bývalého Emingerova fondu), to je ta správná otázka, o kterou by se novináři měli zajímat.

A nakonec mám pro ně (stejně tak jako pro ty ze svých čtenářů, kteří rádi chodí ad fontes) ještě authentický zápis z vylučovacího zasedání Rady KPV. Před četbou bodu 8 doporučuji zhluboka se nadechnout…

Aktualisováno.
Z Emingerova fondu bylo za poslední dva roky odčerpáno podstatně víc peněz než do té doby, takže zůstatek na účtu je nyní už jen necelých 15 milionů korun. Prostředky byly z velké části "přelity" do KPV, která není na rozdíl od nadačního fondu povinna své hospodaření zveřejňovat a nelze ověřit, zda s nimi bylo naloženo v souladu s vůli zakladatele fondu: takže takový malý český nadační tunel – věru podnikaví muklové! Podrobnosti viz výroční zpráva.

Podkategorie