Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Naše případy

Ač se to ještě před krátkým časem zdálo naprosto šílené, případ údajného popírače nacistického genocidia Jana Šinágla se pravděpodobně ještě do konce roku dostane k soudu. Pokyn berounského OSZ policii hovoří jasně: dokončit vyšetřování a spis s návrhem na podání obžaloby předložit státnímu zástupci. Pro jakékoli pochybnosti o vině obviněného není místo: ještě zpracovat druhý znalecký posudek, tentokrát z oboru politologie, a navrhnout obžalobu.

Že nevíte nic ani o prvním znaleckém posudku? To obviněný také ne, v politických procesech přirozeně ustanovení § 105 odst. 3 TrŘ neplatí a opatření o přibrání znalce se obviněnému nedoručuje – aby neměl zbytečné námitky. Ale nebojte se, o znalecký posudek nepřijdete.

Zpracovala ho pro policii, opět na výslovný pokyn OSZ, manželka kladenského radního za ČSSD Lenka Vrchlavská, ve veřejnou známost vstoupivší zejména díky sporu s rodiči dětí, kteří nechtěli, aby jí poté, co ji pro neschopnost propustili z místa ředitelky základní školy ve Veltrusech, připadla jako politická trafika jedna z kladenských školek.

Dílo je to nepříliš obsáhlé, avšak rozhodně zdařilé a osobnosti autorčiny plně hodné: doporučuji zejména závěrečnou pasáž, z níž se dozvíme nejen přesný počet českých obětí, ale i to, že zpochybňování thesí Postupimské konference je trestným činem.

Jménem Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku policii za tento skvost děkuji. Necháme ho přeložit do němčiny a budeme rozšiřovat do zahraničí, aby měl každý možnost seznámit se s tím, jak jsou v České republice pošlapávána lidská práva a jak málo země od r. 1989 v otázce vyrovnání se s vlastní minulostí a vyhnáním sudetských Němců pokročila.
Nastal čas seznámit se blíže s novou postavou naší – jak trefně pojmenoval jeden z komentátorů – telenovely o právu, s ústavní znalkyní v oboru politického extremismu a dvojitou Mgr. Petrou Papiežovou-Vejvodovou. Její dnešní přednášku na thema extremismu na Fakultě sociálních studií brněnské university navštívilo za tím účelem hned několik předmětů jejího studia a pořídilo na místě zvukový záznam vystoupení, který, vědomi si, že ustanovení § 31 odst. 1 písm. c) AutZ natahujeme na skřipec opravdu velkou silou, avšak doufajíce ve velkodušnost a toleranci Masarykovy university, vystavujeme (formát MP3, 50 MB).

Vejvodová rozhodně není rozený rhetor jako Ivo Svoboda, a tak byla její presentace dosti suchá a nezáživná, na straně druhé ale nepředvedla to, co druhdy Klára Kalibová, kterážto prý, spatřivši při podobné příležitosti Patrika Vondráka a Filipa Vávru, vzkřikla hlasem velikým, že dokud všichni extremisté neopustí sál, nebude v řečnickém výkonu pokračovat. Diskuse mladé vědkyně se studijním materiálem byla zdaleka nejzajímavější částí, proto nám snad Mgr. duplex Vejvodová odpustí, že presentaci nevěnujeme než strohou poznámku, že magistr práv by snad přece jen neměl hovořit o zrušení Dělnické strany, byla-li tato evidentně rozpuštěna. Dobře rovněž působí, když, neumím-li už příslušný jazyk, výslovnost jmen si někam poznamenám: ne, Gobineau se skutečně nečte, použiji-li s ohledem na omezenější rozhled znalkyně jednoduchý fonetický přepis, [gobinau], a Chamberlain [čembrlejn], nýbrž [gobinó], resp. [čejmbrlin]. Vážně je to tak, můžete mi věřit!

Jak víme ze znaleckého posudku, Vejvodová je zastánkyní Marešovy školy kontextuálního extremismu, a to, dalo by se říci, jeho extremní varianty, podle níž ani sám extremista není schopen stanovit, je-li extremistou, a potřebuje k tomu odbornou pomoc znalce. Její přístup je přitom, jako u mnoha tuzemských humanitních badatelů, ryze antinominalistický, a tak factum, že ta či ona osoba je kupř. neonacistou, není prokazatelné na základě objektivně daných kriterií, ale rozhodující je osobní historie zkoumaného jedince, od něhož se tato metafysická klasifikace odvíjí.

To vyplynulo např. z diskuse na thema kritiky Israele. Vejvodová patrně nezná Ščaranského tříbodový test (se kterým, mimochodem, stejně jako mnozí jiní, nesouhlasím, protože samotný pojem legitimní/nelegitimní kritika pokládám za imanentně nedemokratický), a tak se dala dotlačit do posice, že zda jde o kritiku Israele nebo o projev antisemitismu, záleží na osobě mluvčího: co je u demokrata legitimní kritikou, je u neonacisty antisemitským výrokem – a tedy potenciálně trestným činem se sazbou do tří let vězení. Tohle bude znít u soudu opravdu přesvědčivě…!

Obdobně na samé hranici fiaska skončil Vejvodové exkurs do oblasti historického revisionismu, kde se vyslovila pro kriminalisaci alternativního pojetí historie (resp. jejích sensitivních aspektů), přičemž však nepopřela, že i obecný náhled na dějiny podléhá určitému vývoji, takže co je dnes neorthodoxní a podle Vejvodové trestné, může být za určitou dobu chvályhodné a kanonické. Neboli, slovy Karla Havlíčka: Za pravdu je různá sazba, jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zláme vaz!

Diskusi P. Vejvodové a P. Vondráka, který měl příležitost ke studiu politologie se zaměřením na extremistická hnutí zejména ve vazbě, ctěným čtenářům tohoto blogu vřele doporučuji.

Vrcholné tvůrčí období období Davida Navary pokračuje, takže se mohu se svými čtenáři podělit o jeho nový výtvor, který pokládám jednoduše za okouzlující. Adresováno České advokátní komoře, resp. několika jejím funkcionářům:

Skokie je severní předměstí Chicaga, obývané převážně židovskou populací. NSALP neboli National Socialist American Labor Party, dříve National Socialist Party of America (NSPA), je významem spíše okrajová americká neonacistická strana, jejíž členové si libují v nacistických uniformách a symbolice, hlásají theorii o nadřazenosti bílé rasy a mj. prosazují myšlenku deportace Američanů černošského původu do Afriky.

NSPA a Skokie vstoupily do právních dějin sporem o prvomájový pochod, který tam strana hodlala v r. 1977 uspořádat a který se skokieská radnice rozhodla zakázat. NSPA následný více než rok trvající soudní spor, v němž ji, mimochodem, zastupoval židovský advokát Burton Joseph, vyhrála a rozhodnutí odvolacího soudu, známé jako Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (7th Cir.) (1978), se stalo jedním z úhelných kamenů moderního pojímání svobody projevu. Nejčastěji se z něj cituje následující věta: It is, after all, in part the fact that our constitutional system protects minorities unpopular at a particular time or place from governmental harassment and intimidation, that distinguishes life in this country from life under the Third Reich.

Nic podobného ve středu u Obvodního soudu pro Prahu 1 nezaznělo, obžalovaní byli zproštěni obžaloby pro nedostatek důkazů, přičemž soud dal jasně najevo, že kdyby bylo k prokázání strašlivého zločinu lepení protistátních samolepek k disposici víc důkazů, neváhal by je poslat do vězení. Zdá se, že – stejně jako v 80. letech – největším nepřítelem současného režimu je svobodné slovo, článek, kniha, leták, plakát, nálepka.

Přesto je rozsudek svým způsobem převratný: jen málokdo očekával, že by mohl skončit zproštěním případ, v němž byli hned tři z osmi obviněných stíháni vazebně. Spíše se čekaly mírné tresty, které by zaručily, že stát nebude muset obviněným vyplatit kompensaci za nedůvodné trestní stíhání, za vazbu a za náklady obhajoby. Je to u českých soudů téměř automatismus: jakmile je někdo vzat do vazby, je prakticky jisté, že od soudu s nějakým trestem odejde, i kdyby si orgány činné v trestním řízení měly příslušný skutek vymyslet.

Soudkyně Dana Šindelářová se snažila bagatelisovat význam obhajoby, což je z její strany patrně jen odplata za četná příkoří, jež jí bylo se strany obhájců, především dvou hlavních lepičů Vondráka a Rodové, snášet. Kdyby skutečně byl její senát od prvního okamžiku přesvědčen o nedostatečnosti předložených důkazů, neměla by Šindelářová nejmenší důvod dotazovat se nahoře, jestli má vyloučit znalce Svobodu: prostě by to udělala, anebo by důkaz znaleckými posudky jako nadbytečný zamítla: nejsou-li k disposici důkazy o podílu obžalovaných na skutku, nemá smysl zabývat se jeho povahou. Ve skutečnosti byla obhajoba a její kvalita a relativní agresivita rozhodujícím faktorem, který příznivý výsledek způsobil, a kdo si myslí opak, nechť si laskavě vzpomene na soudkyni Věru Bártovou a její senát a představí si, jak by asi hlavní líčení dopadlo, kdyby se obhajobě nepodařilo docílit před dvěma lety jejího vyloučení.

Vyhráno však zdaleka není. Zdeňka Galková a Dana Šindelářová se znají příliš dobře a příliš dlouho na to, aby se lehce vzdaly. Vzpomínám si na téměř dvanáct let starý případ, ve kterém hrály roli rovněž tyto dvě dámy, a rovněž v něm bylo potřeba, ve státním zájmu, odsoudit nevinného. Tím byl Mads Trærup, dánský mladík, kterého soud vzal do vazby při nepokojích okolo zasedání MMF a Světové banky v Praze v r. 2000.

Šindelářová a její senát nejprve Trærupa pro nedostatek důkazů zprostily, stejně jako v samolepkové kause, avšak poté, co se ukázalo, jak intensivní je státní zájem na jeho odsouzení, odvolací senát Jarmily Löffelmannové nejprve věc vrátil a poté se u Obvodního soudu pro Prahu 1 odehrála nebývalá fraška, když Zdeňka Galková přivedla jednoho ze svých universálních svědků, policistu, a ten, ačkoli bylo jasné, že na místě vůbec nebyl, dodal obžalobě rozhodující důkaz o Dánově vině. Obhajoba byla tehdy dost pasivní, patrně smířená s tím, že Česká republika stejně udělá vše pro to, aby neměla ostudu a Trærupovi nemusela vyplatit odškodnění, a pokud je mi známo, relativně mírný trest akceptovala a proti nespravedlivému rozsudku se neodvolala.

Není vyloučeno, že Galková se Šindelářovou se pokusí o reprisu a nedostatky v důkazní situaci dalším podobně podlým trikem napraví. Anebo se do věci vloží přímo Městský soud v Praze a nařídí Šindelářové hodnotit důkazy jiným způsobem a obžalované odsoudit.

V každém případě bychom neměli případ závadového lepení pouštět ze zřetele, protože ať chceme nebo ne, rozsah naší vlastní svobody projevu určuje to, jak je nakládáno s projevy těch, kteří jsou v menšině a se kterými, často i hluboce a vášnivě, nesouhlasíme. Šrouby státní represe oposičních politických názorů se v této zemi dlouhodobě utahují a je jen otázkou času, kdy se, budeme-li pasivní, na lavici obžalovaných po Vondrákovi a Rodové ocitneme my sami.

Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku děkuje provozovateli serveru Romea, že mu prostřednictvím nactiutrhačného textu Davida Navary poskytl tak velký prostor k propagaci. Žaloba na ochranu osobnosti bude následovat (pro ty, kteří nepochopili ironii: samozřejmě nebude, přestože např. přítelem nacistů nikdo z nás rozhodně není).

Podkategorie