Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

V červnu se v Přerově uskutečnila jedna z akcí pořádaná osobami spojenými s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. Ačkoli shromáždění nebylo zakázáno, centrum města bylo obklíčeno policií, která každého, kdo se chtěl demonstrace zúčastnit, perlustrovala a jeho osobní údaje, není pochyb, předala příslušnému útvaru pro zaevidování do database osob, které se účastní závadových akcí.

Z právního hlediska je třeba především poznamenat, že ani nový zákon o policii, kterým byl rozsah policejního oprávnění rozšířen, nedává pro takový postup podklad: hromadné perlustrace osob přicházejících na shromáždění, které nebylo zakázáno, nelze ani podle současné úpravy pod žádný zákonný důvod podřadit – jde o jasný abusus.

Není, domnívám se, pochyb o tom, že takováto péče o shromáždění politické strany je v rozporu se zásadou rovné politické soutěže, protože řada z potenciálních účastníků demonstrace jí bude od účasti efektivně odrazována a strana samotná tak bude v politické soutěži znevýhodněna oproti těm, na jejichž akce smějí lidé bez perlustrace.

Bylo by proto na místě podat na postup policie správní žalobu proti tzv. faktickému zásahu podle § 82 et seq. SŘS. Žalobcem může být jak každá takto neoprávněně perlustrovaná osoba, tak sama DSSS, žalovaným v obou případech ministerstvo vnitra (§ 83 SŘS). Pokud by k něčemu podobnému došlo v předvolebním období, přicházela by v úvahu i souběžně s tím volební stížnost.

I když je judikatura NSS k tomuto žalobnímu typu poměrně restriktivní, bylo by zajímavé, jak by se s argumentací žalobců soudy vypořádaly. Bohužel, vzhledem ke kvalitám vedení DSSS se to zřejmě nikdy nedozvíme.

V pravidelném okénku do světa bulvárních themat se budeme věnovat zprávě, kterou včera přinesla téměř všechna bulvární media: 1, 2, 3, 4.

Záležitost není zcela přehledná a kvalita zpracování zprávy bulvárními novináři jí na srozumitelnosti rozhodně nepřidala, ale srovnávací analysou několika zdrojů lze dospět k závěru, že Kubišová měla v rozhlasovém interview říct, že se o Vondráčkové raději nebude vyjadřovat, aby nebyla opět žalována o dva miliony korun. Za to se má nyní, na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze, do dvou týdnů v rozhlase omluvit.

Tomu nerozumím: reparovat by se měly být pouze takové zásahy, které se v osobnostní sfeře žalobce skutečně reálně odrazily (zásada de minimis non curat praetor), a nadto není zřejmé, nakolik bylo vyslovené tvrzení míněno jako odkaz na skutečně podanou žalobu a nakolik pouhou obrazně vyjádřenou obavou z kverulační psychosou evidentně stižené stárnoucí zpěvačky.

Čemu naopak dobře rozumím, je snaha neslavně proslulého Vrchního soudu v Praze pomoci komunistovi proti disidentovi; to samé číslo tento soud předvedl již nesčíselněkrát, stačí vzpomenou na slavný spor mezi Vondráčkovou a Rejžkem.

Dosud nepublikovaným rozhodnutím potvrdil Nejvyšší soud relutární satisfakci za medialní facku Miroslava Macka Davidu Rathovi ve výši 100 tisíc korun.

Velmi dobře, jsem ovšem zvědav, zda bude Nejvyšší soud tuto linii sledovat i v dalších rozhodnutích, nebo zda šlo, stejně jako u Vrchního soudu v Praze, spíš než o projev spravedlnosti o výron třídní nenávisti komunistických soudců (a soudkyň) k expolitikovi ODS.

Ukáže se to například v kause pana Ž., jenž, soudě dle v článku odkazované fotodokumentace, vypadal po střetu se strážníky pražské městské policie o poznání hůř než zfackovaný Rath. Vrchní soud přiznal směšných 50 tisíc, Nejvyšší soud nechává spis už třetí rok uležet.
Návrhem na odebrání akreditace se zdá spět k vyústění kausa plzeňské fakulty obchodního (resp. obchodně-korupčního) práva. Je to velmi charakteristické pro tuto zemi a dobu: než by politická representace, jejíž koryfejové plzeňského instantního vzdělávacího servisu zhusta využívali, připustila skutečné prošetření skandálu, raději nechá fakultu v tichosti padnout.

Nezbývá než doufat, že epochu postkomunismu přečká aspoň Universita Karlova; té tradice by byla docela škoda.
K deštivému sobotnímu odpoledni patří káva a dobrá četba. První si musíte obstarat z vlastních zdrojů, avšak druhým mohu posloužit: jde o v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Brně v kause závadového řečnění.

Nebudu tak netaktní, abych prozrazoval rozuzlení předem, jen upozorním, že čtenář by neměl ponechat stranou pozornosti vynikající pasáž, kterou soud věnoval Chartě 77, stejně jako to, že obžalovaný Petr Kotáb byl odsouzen za jiný výrok, než za který byl obviněn – při potírání extremismu se přece nelze omezovat nějakým akusačním principem!

Podkategorie