Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

O sporu Vladimíra Hučína s bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem (aka kausa gauner a psychologický terorista) jsme na tomto blogu informovali pravidelně, naposledy jsme psali o potvrzujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.

Na dovolání proti němu jsem už neparticipoval, Hučín ke mně ztratil důvěru: po neúspěchu ve dvou stupních a naprosto šílených rozsudcích není, upřímně řečeno, příliš divu, a nezazlívám mu to. Nyní, téměř po dvou letech, přišlo první rozumné rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2455/2010.

V něm Nejvyšší soud judikoval, že odvolací soud za rozhodující považoval skutečnost, že v článku není žalobce označen za pachatele bombových útoků, nýbrž žalovaný interpretuje vývoj svého vnitřního přesvědčení. S ohledem na podaný výklad však je dovolací soud přesvědčen, že takovýto závěr není v souzené věci dostatečný, resp. plně adekvátní. I pokud odvolací soud odkazuje na to, že podle jeho mínění žalovaný tlumočí vývoj svého vnitřního přesvědčení (které je ve vztahu k žalobci v zásadě výrazně vyhrocené), neposkytuje možnost podřadit prezentované soudy pod množinu konkrétně existujících objektivních skutečností, které by takovéto značně znevažující kritické a veřejně prezentované náhledy na žalobce ospravedlňovaly. Je totiž nepochybné, že vnitřní přesvědčení jedince je především jeho privátní záležitostí, a je-li natolik negativně hodnotící, resp. ve svých důsledcích znevažující ve vztahu k jiné fyzické osobě, pak jeho publikace může být odůvodněna jen ve společensky aprobovaných případech při současné danosti odpovídajících objektivně existujících skutkových podkladů úvahy, resp. smýšlení o druhé osobě.

Podobně byla jako nepřípustně difamující reprobována označení gauner a psychologický terorista, která odvolací soud shledal pouhým legitimním vyjádřením názoru.

O dvěma sty padesáti úředními obyvateli se pyšnící vesničce Hajany, nacházející se těsně za hranicí brněnské městské aglomerace mezi obcí Želešice a městečkem Ořechov (a obyvateli sousedních veřejnoprávních korporací občas nepěkně přezdívané obydlená zatáčka) moji věrní čtenáři už vědí: právě Hajany byly první obcí, kterou jsem pro neposkytování informací poslal do exekuce, a to hned dvojité; tehdejší starosta Zdeněk Švaňhal poté za své celoživotní dílo pro obec vybojoval první místo v soutěži Zavřeno 2007.

Stejně jako obecní záležitosti spravoval Z. Švaňhal i své osobní finance, a tak zanedlouho poté, co opustil starostenskou židli, skončil i on sám v bankrotu a díky vynalézavosti jihomoravské insolvenční mafie přišel kvůli zhruba milionovému dluhu o majetek v desetinásobné hodnotě.

Vydařil se i výběr nového starosty, Jaroslava Kokrhánka. Ten momentálně dlí ve vazbě a očekává rozsudek za to, že spolu s ostatními členy obecního zastupitelstva rozprodal za hubičku obecní pozemky, včetně těch zatížených restitučním nárokem.

Znám Hajany dlouho a dobře, a je mi z nich smutno.

Jejich současný úpadek začal už v r. 1945; do té doby v obci sídlil hraběcí rod Deymů ze Stříteže a vesnička prosperovala. Po válce místní obvinili hraběnku Marii z němectví a odsunuli ji, její majetek vyrabovali a začali hospodařit takovým způsobem, že zámek dnes připomíná ruinu a obec se stala ostudou jižní Moravy. Zatímco za starosty Švaňhala byl vrcholem místní investiční výstavby projekt autobusové zastávky (do větších akcí se bývalý starosta nepouštěl), starosta Kokrhánek kradl jako straka a s občany se proto zřejmě bude následujících několik let moci vídat nejvýš v návštěvní době věznice. Jediným, kdo dokázal obec vést slušně a poctivě, byl po dobu několika měsíců pověřený zastupitel a – paradoxně – bývalý komunista Josef Vykutil.

Nějak nám ta demokracie nesvědčí – a nejen v Hajanech.

Aktualisováno.
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2183/12 byl starosta Kokrhánek ve vazbě neoprávněně.

Kausa Kinský se vrací k českým soudům poté, co Evropský soud pro lidská práva částečně vyhověl stížnosti Františka Oldřicha knížete Kinského a judikoval, že postupem českých státních orgánů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přiznána jeho synovi, jenž po smrti knížete nastoupil do řízení na jeho místo, byla pouze symbolická satisfakce ve výši 10 tisíc euro, avšak četba štrasburského rozsudku, zejména v jeho narativní části, vede k otázce, zda je tu skutečně řeč o středoevropském státu, který se dožaduje, aby byl svými občany i cizinou považován za stát právní, anebo o postup orgánů některého středoamerického banánistanu.

Zajímavé bude, jak si s rozsudkem poradí české soudy, které, jak známo, doposud odmítaly úspěšným štrasburským stěžovatelům obnovu civilních řízení s argumentem dlouhý nos, neboli nás nějaký -censurováno- Evropský soud pro lidská práva a nějaký -censurováno- čl. 46 odst. 1 Úmluvy nezajímá, my máme své soudy a své zákony, a lepší.

O kause kriminálního nátlaku na knížete Kinského jsme poprvé informovali před třemi lety. Knížeti Karlovi i jeho právnímu zástupci Jaroslavu Čapkovi upřímně blahopřejeme!

O kause plzeňských práv jsem psal poprvé v květnu 2010, a to včetně analysy, o jejíž správnosti jsem dodnes přesvědčen, i chmurné, infaustní prognosy. Takže vlastně už nemám, co bych na záležitosti komentoval…

Sám to popsal, včetně policejní výzvy, na svém serveru Zvědavec. K odmítnutí by nebylo třeba příliš moc odvahy, ale tu Stwora evidentně nemá, a tak se z nekonformního – byť pro mnohé, včetně mne, lehce vyšinutého – bloggera změnil v loyalního policejního konfidenta.

Podkategorie