Nestává se často, abych se mohl tak bezvýhradně ztotožnit s textem Zdeňka Jemelíka (předlistopadového mnohonásobného agenta StB a současného spolupracovníka Johna Boka ve Spolku Šalamoun), jako v případě jeho komentáře o osudu řidiče autobusů a amatérského kreslíře Romana Smetany.

Je to přesně tak, jak píše Jemelík. Ochrana svobody projevu nepřísluší vandalskému jednání, a i když lze mít rozumné pochybnosti, zda bylo nutné Smetanovo umělecké extempore řešit prostředky trestního práva, stejně jako zda se neměla soudkyně Langerová, s ohledem na postavení svého manžela, z procesu sama vyloučit, Smetana nevyužil těch procesních prostředků, které měl k disposici, a je pochybné využívat za těchto okolností – a viditelně pouze pod tlakem medií – institut stížnosti pro porušení zákona (SPZ).

SPZ je reliktem minulé doby, který měl dávno zmizet, protože je systémově pochybný a akcentuje nerovnost obviněných. Připomeňme, že stížností pro porušení zákona, na jejíž podání arci neexistuje právní nárok, může ministr spravedlnosti napadnout pravomocné rozhodnutí státního zástupce nebo soudu, s výjimkou Nejvyššího, pokud shledá jeho nezákonnost. Namítat může porušení zákona ve prospěch i v neprospěch obviněného, avšak Ústavní soud již před řadou let vyloučil, právě z důvodu nerovného přístupu k tomuto opravnému prostředku, nepříznivé trestněprávní důsledky rozhodnutí, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného.

Už to je ale špatně: proč by měl nějaký státní orgán deklarovat, že mi jiný státní orgán předtím nadržoval, nota bene jestliže se takový závěr může promítnout např. do rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, na kterou bych měl jinak nárok?

Pochybná je i espézetka ve prospěch obviněného. Protože trestní řád nestanoví, že by ministr byl povinen takovou SPZ podat (cf. může), je SPZ jen dalším typem milosti, jíž státní orgány mohou, ale nemusí, napravit vlastní pochybení. Rozhodnutí nepodat SPZ se neodůvodňuje a je jen na ministru, zda se rozhodne dát Nejvyššímu soudu příležitost spáchané bezpráví napravit. Náprava křivd je jistě dobrá věc, ale demokratický právní stát by se měl snažit, aby přístup ke spravedlnosti nebyl závislý na svévoli státního úředníka; je-li už selekce nápadu v určitých případech nezbytná, měla by být v rukou soudu (a certiorari).

Ve Smetanově případě nebyl k podání SPZ rozumný důvod, protože obviněný, ač mohl, v řízení nevyužíval svých procesních práv, a své uvěznění si rozhodnutím nevykonat uložený alternativní trest sám přivodil. Vzhledem k okolnostem u něj naopak vidím prostor pro presidentskou milost, která by měla přijít, pokud by byl skutečně odsouzen i za vyhýbání se trestu: v tomto případě byl Smetana sveden protagonisty sentimentalistické občanské společnosti a nebylo by spravedlivé, kdyby měl vzít jejich vinu na svá bedra.

Autor: Tomáš Pecina

Kategorie: Jiné případy

Zveřejněno: 4. září 2012

Počet zobrazení: 3751

• trestní právo
• Nejvyšší soud
• stížnost pro porušení zákona
• Roman Smetana

Nečekaný obrat nabírá případ Rathovy kauce: policie nechala zajistit finanční prostředky složené u Rathova advokáta Adama Černého, určené na její zaplacení.

Předesílám, že vazbu v Rathově případu pokládám od samého počátku za nedůvodnou a účelovou: pokračování v trestné činnosti je vyloučeno (jen naprostý blázen by dal stíhanému exhejtmanovi další úplatek), kolusnímu jednání vazba stejně nezabrání, má-li obviněný prostředky dostatečně motivovat obhájce, a útěk je nepravděpodobný – i když na druhou stranu, kdyby k němu došlo, mohlo by se po institutu uprchlého podnikatele objevit i světově unikátní a mediálně ještě vděčnější novum v podobě uprchlého poslance.

Cíl vazby byl nejspíš jen politický: dostat před volbami hlasitého a prominentního oposičního poslance do tepláků a ukázat jeho stranu v co nejnepříznivějším světle.

Rathův případ, pokud jde o peněžitou kauci nahrazující vazbu, ukazuje na dvě problematická místa české právní úpravy: za prvé není racionálně vyřešen vztah mezi kaucí a majetkem zajištěným v přípravném řízení, takže theoreticky může policie sebrat peníze na kauci osobě, která je právě přináší do pokladny soudu, za druhé se kaucí, bez ohledu na to, zda pochází z majetku obviněného nebo ji poskytla třetí osoba – říkejme jí třeba vazební ručitel –, nezajišťuje pouze součinnost obviněného s OČTŘ (a po skončení trestního řízení a případném nástupu trestu se automaticky nevrací), ale v celé řadě situací propadá (§ 73a odst. 4 TrŘ) a může být použita i k jiným účelům než jako vazební substitut (§ 73a odst. 6 a 7 TrŘ), konkrétně k zaplacení peněžitého trestu a k uspokojení nároků poškozených.

Tato deficitní úprava, směřující zřetelně in favorem vazby, staví osobu obviněnou z trestné činnosti s majetkovým prospěchem do prekerní posice, protože chce-li kauci zaplatit ze svého majetku, musí ho včas převést do bezpečí, mimo moc OČTŘ (a tím potenciálně ohrozit další osobu obviněním z podílnictví nebo jiného trestného činu), a extremně ztížená je i možnost jednat o složení kauce s vazebním ručitelem, protože u něj nepostačuje, aby obviněnému uvěřil, že neuprchne, ale musí se připravit na to, že jeho peníze budou použity k různým dalších úhradám, tedy fakticky tak, jako by je obviněnému poskytl bez omezení účelu, a s vyhlídkou na to, že splatit půjčku mu obviněný nebude mít z čeho. Těžko si představit, že by na něco takového přistoupila například banka.

Fakticky to znamená, že banky jsou ze hry a pokud v této zemi kdy vůbec vzniknou privátní a specialisovaní bail bondsmen, jejich business bude fungovat daleko spíš jako prostředek legalisace výnosů trestné činnosti, protože kauci budou moci zaplatit pouze ti zločinci, kteří mají výnosy své trestné činnosti dobře a bezpečně ukryty.

Zkrátka další institut, jehož přenesení do České republiky se nezdařilo a který se ukazuje být kontraproduktivní.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: David Rath

Zveřejněno: 28. srpna 2012

Počet zobrazení: 3541

• David Rath
• trestní právo
• vazba
• kauce

Začíná, jak organisátoři provokativně, byť nakonec jen neoficiálně, zdůrazňují, nejteplejší týden v roce, festival homosexuální menšiny nazvaný Prague Pride 2012.

Teplo nám skutečně bude, zvlášť některým.

Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas vystavil na stranickém webu text, ve kterém se kriticky vymezil vůči Janu Fischerovi a jeho toleranci k možnosti, aby homosexuální páry adoptovaly děti, a doslova uvedl: Jestli si ještě hodláte, kandidáte Fischere, brát do svých úst naše děti, které chcete zneužívat k perverzitám v rámci své předvolební kampaně, tak vám garantuji, že vám ty vaše hrabivé pazoury osobně přerazím!

Což je trestný čin vydírání podle § 175 odst. 2 písm. f) TrZ jako vyšitý, se sazbou od dvou do osmi let vězení, s jasnými konsekvencemi i vzhledem k Vandasově teprve nedávno započaté podmínce 4/20 měsíců.

K věci samé, tedy k adopci dětí homosexuálními páry, jen stručně uvedu, že v tom stejně jako J. Fischer nevidím zásadní problém, a považuji to spíše za odbornou otázku. Jako heterosexuál se v těchto věcech vůbec nevyznám a ponechal bych proto na odbornících, aby posoudili, zda taková adopce může vést k negativním důsledkům pro život dítěte; intuitivně předpokládám, že nikoli, a homosexuální adopce podporuji. Debaty o tom, zda je homosexualita nechutná, deviantní, perversní a amorální, ponechávám těm, kteří nemají na práci nic zajímavějšího – mně je to jedno.

Chladným mne nicméně nenechává Vandasův nesmyslný výpad vůči Fischerovi (vůči němuž jsem se kriticky vyjádřil již vícekrát, toliko tedy shrnu, že bych si jej snad mohl vážit, kdyby své marxistické přesvědčení, stejně jako své židovství, objevil v době, kdy to bylo nepopulární a nevynášelo to; takto jej mám za pouhého oportunistu a pohrdám jím, v přesvědčení, že kdyby Zemi okupovali Marťani, Fischerovi do týdne na čele počnou rašit tykadla).

O případu šesti závadových brněnských řečníků jsem psal na Paragraphu; rozsudek v tomto případu nemohu považovat za spravedlivý, protože jím byl kriminalisován legitimní politický projev. Těžko mohu stejným způsobem posoudit Vandasův poslední text. Jakkoli je možné, že se mu podaří přesvědčit orgány činné v trestním řízení, že přeražení hrabivých Fischerových pazourů mínil předseda DSSS čistě obrazně, v jemné metaforické nadsázce, mne přesvědčil již definitivně o tom, že svou stranu není schopen vést, protože svým chováním její členy diskredituje.

I populistická politika má v demokracii určitá pravidla.

Aktualisováno.
A už je to tady: Vandas prý svým textem o přeražení pazourů neměl na mysli fysické násilí. To zní moc dobře, tomu jistě každý soudce uvěří!

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Dělnická strana

Zveřejněno: 13. srpna 2012

Počet zobrazení: 5512

• Dělnická strana
• Prague Pride
• adopce
• Tomáš Vandas
• rodinné právo
• homosexualita
• vydírání
• trestní právo

Pravda a Láska tedy nakonec zvítězily nad Lží a Nenávistí, železná lady české justice Lenka Bradáčová byla jmenována vrchní státní zástupkyní a tím odměněna za manipulace v případu Rath, a koryfejové shora zmíněného hnutí politického sentimentalismu se mohou pustit do realisace svého dávného programu očisty politiky od politiků.

Naděje vkládané do Bradáčové jsou, jak jsem upozorňoval již několikrát, principiálně nereálné, protože v celé válce o VSZ nešlo vposledku o nic jiného než boj dvou zájmových skupin. Což v politice samo o sobě není nic nepatřičného nebo nemravného, potíž byla jen v tom, že veřejnost těmto skupinám takříkajíc neviděla do karet a dle svého naturelu mohla buď držet palce silám Dobra, anebo si říkat, že zkažení jsou stejně všichni, takže je v zásadě jedno, kdo vyhraje (přičemž posledně jmenovaný názor bych hodnotil jako značně bližší realitě).

Velmi mne ovšem pobavila zápletka se zmanipulovaným návrhem na jmenování Bradáčové. Oficiální tisková zpráva MSpr uvádí: Bývalý náměstek údajně převzal návrh na jmenování vrchního státního zástupce v Praze ve čtvrtek 21. 6. 2012. Nicméně v tento den fakticky nevykonával funkci náměstka, protože podle přehledu docházky zaměstnance ministerstva spravedlnosti pracoval od středy do pátku pouze jako vedoucí Kanceláře pro implementaci soukromého práva.

Na takovém ministerstvu si člověk musí připadat jako v Juráčkově Gulliverovi ve městě Balnibarbi, kde bylo z důvodu úspory vzduchu každé pondělí zakázáno mluvit. A vzniká otázka, jak se náměstek v takovém stavu poznal, např. zda se v náměstenských dnech přioděl čapkou v modré barvě a v ostatních chodil v čapce červené…

Leč zpět k boji s korupcí, nejúspěšnějšímu to volebnímu taháku dnešní doby. Model oddělené a koncentrované korupční justice, který se tak dokonale neosvědčil na Slovensku, je vynikající nápad: proč korumpovat soudce a státní zástupce na sto místech? Je přece daleko jednodušší mít pod kontrolou jediný korupční soud!

Mediální obratnost a podpora sentimentalistů je nicméně zárukou, že v pražské justici bude daleko veseleji než doposud, a tak se těšme, jaké nové úspěchy si L. Bradáčová pro sebe nechá mediálně vyrobit.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: David Rath

Zveřejněno: 31. července 2012

Počet zobrazení: 2934

• politika
• David Rath
• Lenka Bradáčová
• justice

Nepříliš přesvědčivě odůvodněné usnesení Nejvyššího soudu v případu popírače Stwory, stejně jako stíhání Jana Šinágla, vede k přirozenému zájmu o příslušnou právní normu, v rámci celého korpusu trestního práva raritní tím, že je jí mocensky vynucován projev souhlasu občana s určitou státní doktrinou, s oficiální historiografií.

Toto ustanovení má svá úskalí.

Tím, že zákonodárce v TrZ/2009 doplnil do popisu skutku …nebo jiné [genocidium]…, otevřel Pandořinu skříňku nejistoty. Adresátům práva přestalo být zřejmé, na které historické události protipopíračské ustanovení dopadá.

Která událost byla a která nebyla genocidiem, je předmětem eminentního zájmu historické politiky každého státu, neboť (potenciálně deformovaný) výklad státních dějin je nezřídka podstatnou součástí legitimisačního mythu vládnoucího režimu.

Nemůžeme proto rozumně očekávat, že by oficiální dějepisci České republiky připustili, že nárok tohoto státu na jeho pohraniční okresy se odvozuje od genocidia, které bylo spácháno na německém obyvatelstvu těchto území, nebo že by kdokoli z nich připustil možnost, že by počet obětí nacistického režimu, a to i se započítáním cca 80 tisíc usmrcených českých Židů a 7 tisíc Cikánů, mohl být nižší než počet obětí poválečného odsunu, jenž byl, ex definitione, pouhou spravedlivou odplatou za nacistické zločiny a důsledkem svých příčin. Ve skutečnosti tomu tak je: v důsledku okupace přišlo o život cca 120–130 tisíc Čechů, Židů a Cikánů, při vyhnání bylo usmrceno 150–200 tisíc sudetských Němců; první bylo, řečí státem aprobovaných učebnic, strašlivým zločinem a genocidiem českého národa, to druhé pouze ojedinělými a politováníhodnými excesy.

V jedné z diskusí na Jiném právu jsem upozornil, že obecná formulace § 405 TrZ nezbytně vyžaduje stanovit, které historické události byly genocidiem, tedy vydat, nejlépe formou zákona nebo vyhlášky ministerstva vnitra, oficiální seznam státem uznávaných genocidií, kodifikovat úřední pravdu. Není zřejmě nutné jít do dávné historie, protože popírat např. husitské genocidium nebo herodovské infanticidium by sice bylo podivné, ale stěží společensky škodlivé. Na druhé straně existují genocidia, jejichž status je předmětem lítých dějepiseckých bojů, např. ukrajinský hladomor ve 30. letech: ten Rusko za genocidium neuznává.

Dalším problémem je široké vymezení forem popírání. Jasné není ani samotné popírání, tedy skutek spočívající v tvrzení, že ke genocidiu nedošlo. Ale co když událost připustím, ale budu tvrdit, že se o genocidium nejedná? Je i to delikt? Na to trestní zákoník spolehlivou odpověď nedává. Zákaz zpochybňování, jak vyložil náš moudrý Nejvyšší soud v kause Lid v. Vladimír Stwora, znamená zákaz diskuse. Mohu mít své pochybnosti, ale těmto nesmím dát veřejně průchod. Schvalování znamená vyjádření subjektivního souhlasu s provedením genocidia. A konečně ospravedlňování je přesně to, co činí oficiální historická věda a představitelé České republiky v případě genocidia sudetoněmeckého: ve vztahu ke (státem uznávaným) genocidiím je zakázáno veřejně vyslovit myšlenku, že tato byla spravedlivá, např. v důsledku předchozího jednání vyhlazované skupiny.

Tím, že trestnost byla rozšířena na všechna genocidia, vzniká další problém, a to popíračství naruby: mohu se dopustit trestného činu, jestliže tvrdím, že událost byla genocidiem, a ve skutečnosti o ně nešlo a jednalo se – jak uvedeno výše – toliko o spravedlivou odplatu? Takový výklad by byl krajně extensivní a analogický, arci podle mého názoru nikoli zcela vyloučený, byť by zřejmě existovala snaha aplikovat v těchto případech jinou skutkovou podstatu, např. projev sympathií podle § 404 TrZ.

Problémy mohou být i procesního charakteru. Trestní zákoník a limine nevylučuje důkaz pravdy, což ovšem znamená, že neuspěje-li obhajoba, stává se její provádění dalším dílčím skutkem, za který bude možné obviněného a jeho případného obhájce zvlášť stíhat. Obhajoba je tedy křehkým ledem a potenciální cestou do kriminálu, potažmo ničím, do čeho by se příčetný advokát chtěl o své vůli pustit.

Uspěje-li obhajoba, vzniká při absenci úřední pravdy potíž, že za zcela identický skutek bude jeden pachatel odsouzen a druhý zproštěn obžaloby, v závislosti na tom, zda se v řízení prokážou určité historické skutečnosti nebo vyvrátí skutková tvrzení týkající se historie; není přitom jasné, jak to bude s precedenčním účinkem těchto rozsudků. I z toho je patrné, že bez úřední, nezpochybnitelné pravdy, či spíše její fikce, to nadále nepůjde.

Autor: Tomáš Pecina

Kategorie: Jiné případy

Zveřejněno: 17. července 2012

Počet zobrazení: 5099

• historie
• trestní právo
• popírání