Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

Jsou věci, které jsou možné, v jejich úplnosti, pouze v zemi, jejíž politický systém jsem kdysi charakterisoval jako imitativní demokracii; mutatis mutandis je na místě hovořit rovněž o českém soudnictví jako o imitativní justici.

Řeč je o kause darovací daně Jany Nečasové (dříve Nagyové). Finanční správa vymáhá, delikventní poplatnice se brání, a soudě podle dvou posledních rozsudků Nejvyššího správního soudu, bude v tom úspěšná ([1], [2]). Jde arci o běžný, obvyklý daňový příběh. Kdysi, když mladá bufetářka povýšila a následovala svou lásku do Prahy, požádala karlovarský finanční úřad, aby jí doručoval veškerou korespondenci na adresu tehdejšího sídla ODS na Malé Straně. Od té doby uplynulo v Ohři, v Teplé i ve Vltavě mnoho vody, a když jí po razii v r. 2015 zaslal úřad výzvu, sídlila už ODS jinde a nikdo poštu pro premierovu milenku nepřevzal. V zemi s imitativní justicí ovšem nevadí, že je doručováno tam, kde se adresát nezdržuje: jeho vina, má být k zastižení, kdekoliv je mu úřadem doručováno. Mezi právníky se tomu říká fikce náhradního doručení a v případě J. Nagyové to znamenalo, že úřad se vůbec nezajímal o to, že oznámení o doručovací adrese je devět let staré a bylo určeno pouze karlovarské finanční správě, a už vůbec ne o to, že ODS se přestěhovala; podle zásady profesora Hrbolka: Mně je jedno, že se Hliník odstěhoval do Humpolce, já mu píšu Nepřítomen!

Ostuda je nyní dovršena, protože daňová povinnost se v mezidobí prekludovala a ať se Městský soud v Praze snaží sebevíc, s jasnou argumentací NSS nic neudělá.

Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše, pravil Švejk před oním úkonem nemocničnímu zřízenci; podobný pocit máme ze zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze do okolností údajně protekčního věznění Davida Ratha. Nemůže být, domníváme se, příhodnější tečky za tímto trestním stíháním: porušili jsme sice vše, co jsme mohli, od nezákonného dozoru místně nepříslušným státním zástupcem a účelový výběr soudu pro povolení odposlechů přes nedovolený zásah Nejvyššího soudu do neskončeného řízení po flagrantní výhrůžku presidenta republiky předsedovi odvolacího senátu kárnou žalobou, ale dobrá věc se podařila a David Rath byl nakonec spravedlivě potrestán a odeslán na převýchovu do zařízení s tvrdým ložem, jehož parametry je třeba pravidelně kontrolovat, protože, jak praveno stínovým ministrem spravedlnosti za stranu, jejíž poločas rozpadu se jeví být povážlivě souměřitelným s délkou volebního období, vězení není hotel.

Dobrá věc se, jak řečeno, podařila, a jistě budou následovat další velké ryby korupčního businessu. Třeba Vlasta Parkanová je stále stíhána pro skutek spáchaný tak dávno, že jako svědky bude soud muset předvolat historiky a archiváře, ale řízení běží a běží a běží, tak jako králíček v reklamě na jisté předražené baterie.

Protože zatím nemáme k disposici usnesení, jímž se trestní stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové v kause Čapí hnízdo obnovuje, bylo by nezodpovědné pouštět se do jeho komentování; omezme se tudíž na dvě poznámky.

Za prvé, nedomníváme se, že bude nutné žádat o nové vydání A. Babiše k trestnímu stíhání. Pravomoc nejvyššího státního zástupce rušit usnesení o zastavení trestního stíhání představuje mimořádný opravný prostředek sui generis, a je tak třeba postupovat analogicky k situaci, že by toto rozhodnutí bylo zrušeno např. povolením obnovy řízení. V takovém případě se, stejně jako u všech mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, ruší původní rozhodnutí s účinky ab origine, tedy jako by nebylo nikdy vydáno, a to, co jeho domnělá právní moc způsobila, nebývá zpravidla takového druhu, aby to vyžadovalo zvláštní postup – za normálních okolností nejsou ve hře žádná v dobré víře nabytá práva, jak tomu běžně bývá v civilních sporech; i proto je úprava § 174a TrŘ velmi kusá. Není tedy správný právní názor, že rozhodnutí Pavla Zemana je ekvivalentní pokračování v přerušeném trestním stíhání; taková analogie není na místě.

Za druhé si nejsme zcela jisti, zda není rozhodnutí o nestíhání stáda Babišových bílých koní předčasné. Nešlo, snad s výjimkou Babišova syna, o osoby stižené duševní poruchou a všichni věděli, co dělají, jestliže se k roli bílého koně propůjčují. Nelze presumovat, že by věděli, co s jejich podpisy Babišovi lidé udělají, ale není vyloučeno, že minimálně někteří z nich o tom povědomost měli a že si dobře uvědomovali, že skutečné nebo fiktivní vyčlenění Čapího hnízda z holdingu je účelový, fraudulentně motivovaný krok. Proto bychom měli za vhodnější, kdyby jejich vinu, zejména z hlediska možného naplnění subjektivní stránky stíhaného zločinu, posoudil soud.

Převeliké divení, následované již z Bible známým obligatorním pláčem a skřípěním zubů, nastalo v kause Lukáše Kuzmiaka, který poté, co pozbyl a poté dálkově nalezl svůj notebook, pojal vpravdě velkolepou myšlenku vystavit na svém blogu fotografie nových majitelů téhož.

Pročež něco bezplatného poučení: 1. Nový majitel ukradené věci nemusí být nutně zlodějem, takže chceme-li mu přičíst krádež, měli bychom zvážit, zda se nemýlíme – a i kdybychom měli pravdu, zda budeme schopni svou domněnku prokázat u soudu. 2. I kdyby nový majitel zlodějem byl, zásah, který mu publikací jeho podoby, případně dalších osobních údajů, způsobíme, nesmí být vůči aktu krádeže disproporční.

Máme podobnou situaci, ke které došlo u naší první řady Nevyšetřovatelů. Syrovátkový král Josef Štolfa, jeden z organisátorů únosu, nás žaluje na ochranu osobnosti, požádav soud, aby nám uložil povinnost poskytnout mu omluvu a relutární satisfakci ve výši 30 tisíc korun. Nepochodí, arci toliko proto, že jeho pověst hodonínského výběrčího výpalného i podíl na únosu Zuzany Vybíralové umíme prokázat, dnes již velmi solidními důkazy, a že náš výsměšný text není zjevně nepřiměřený skutečnému stavu věci.

Byla to tehdy před dvanácti lety pořádná ostuda, když bývalý komunistický prokurátor soudruh Arif Salichov zastavil trestní stíhání místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Bezdůvodně – jen proto, že, stejně jako na Západě, nelze mít ani v zemi postkomunistické ve vládě trestně stíhaného člověka; jediný rozdíl je v tom, že na západ od Šumavy se takový jedinec z vlády vypoklonkuje, kdežto zde se justici přikáže, aby trestní stíhání zastavila. Načež justice poslušně zasalutuje a vykoná potřebné, bez ohledu na platné právo, jen proto, že si to exekutivní vrchnost přeje. Mnozí se styděli, mnozí poukazovali na to, že čunkiáda dále oslabila špatný obraz justice ve veřejnosti; ta se ostatně už tedy dělila na ty, kteří jí důvěřovali, a ty, kteří už u soudu někdy byli. A mnozí byli přesvědčeni, že hanebnost, kterou nedávno zesnulý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera zosnoval a na jeho pokyn mašinerie státního zastupitelství realisovala, se už nikdy nebude opakovat.

Oba viníci, Salichov i Kučera, mezitím (nepotrestáni) zemřeli, avšak jejich duch, dalo by se říct, kráčí dál. Procesně se minulý týden vlastně nic nestalo: genese rozhodnutí, jímž má být ukončeno přípravné řízení ve věci dotačního podvodu za Čapí hnízdo, postoupila do další fase, dozorový státní zástupce sepsal jeho koncept a ten předložil ke schválení. Obsahem tohoto dokumentu má být rozhodnutí o zastavení trestního stíhání všech obviněných. Opakujeme, že z hlediska trestního řádu se řízení neposunulo ani o paragraf, ba ani o odrážku, a absolutně nebyl důvod seznamovat se vznikem konceptu veřejnost. Na věci je nejdůležitější právě to, že zainteresované osoby pocítily nutnost onu skutečnost mediím intimovat: tedy, jak napsal Marshall McLuhan, medium bylo zprávou, anebo, jak by poznamenal Michel Foucault, je třeba zabývat se důvody, proč byla taková zpráva tiskovým mluvčím Městského státního zastupitelství v Praze vydána právě v tu dobu, právě za takových okolností a právě v takové podobě.

Otázka viny premiera ohledně dotačního podvodu je fakticky poměrně jasná: obviněný věděl, že jeho projekt na dotaci nemá nárok, a s cílem přesto se k ní dostat zkonstruoval fiktivní osamostatnění akciové společnosti provozující farmu. Ta arci nikdy jeho koncern neopustila, šlo než o průhlednou habaďůru na schvalující orgán, jenž, pokud by se jen trochu snažil, musel by skutečný stav věci prohlédnout a dotaci zamítnout, už proto, že projekt by bez externího financování nemohl být životaschopný. Externí financování arci zajištěno bylo, částečně fingovanou reklamou holdingových společností, částečně z úvěru, za který ručil koncern.

Prokázat Andreji Babišovi úmysl, přinejmenším nepřímý, tedy že věděl o tom, že páchá podvod, a byl s tím srozuměn, nemusí být zcela jednoduché, zvlášť jestliže jeho oddaní zaměstnanci udělají vše, aby vinu vzali (nikoli bezúplatně, pochopitelně) na sebe, ovšem důvod pro zastavení trestního stíhání určitě dán není a obžaloba by mohla u soudu uspět.

Kdo byl Pavlem Kučerou úspěšné Operace Šaroch? To zatím nelze určit, první podezřelou je jistě ministryně spravedlnosti Marie Benešová, na niž ukazují okolnosti, za nichž do ministerského křesla usedla: připomeňme, že svého předchůdce Jana Kněžínka nahradila v časové souvislosti s návrhem na podání obžaloby a je nasnadě hypothesa, že Kněžínek musel odejít, protože odmítl udělat, co po něm jeho nadřízený žádal, kdežto Benešová to vykonat přislíbila. Na druhou stranu tento druh zákulisních manipulací nebyl nikdy Benešové vlastní a i když nikdy není pozdě začít, nezdá se nám, že by právě ona byla hlavním viníkem: je tu ostatně risiko, že Babiš padne, jeho podřízení začnou mluvit a Benešové se stane to, čemu se chtěl vyhnout Kněžínek. Spíše bychom proto tipovali na návštěvu tajemných mužů z bezpečnostní divise Agrofertu, kteří státnímu zástupci vysvětlili různé eventuality, které ho mohou v budoucnu čekat: od pense v luxusu na vlastní jachtě na moři (vzor Janoušek) po náhlou nepříjemnost ve formě sebevraždy vlastní zbraní (vzor CZ 83, ráže 7,65 mm).

Nespekulujme; spokojme se s konstatováním, že fakt, že Šaroch nerespektoval policií zpracovaný návrh obžaloby a rozhodl se pro zastavení důvodného trestního stíhání, přináší další nepříjemné svědectví o tom, v jakém stavu je dosud tato společnost a jak málo se justice za dvanáct posledních let posunula vpřed. Tedy, že stále vězí po uši v bahně postkomunistického bezpráví a selektivní spravedlnosti, zvláštního práva pro vyvolené.

Podkategorie