Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jiné případy

V Plzni, městě proslulém výrobou poruchových lokomotiv, nekvalitního piva a nevzdělaných právníků, mysleli a vymysleli jednostupňové správní řízení, unikátní to proceduru, v níž bude rektor university odebírat pochybně udělené vysokoškolské tituly. Proč rektor? To vážně nevím, když s přesně stejnou zákonnou pravomocí by to zastala bufetářka!
Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Plzeňská práva
Počet zobrazení: 1655

Jakkoli už jen máloco v české justici mne dokáže zaskočit, odůvodnění rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Olomouci v kause Vladimíra Hučína se to podařilo.

Nelze mít rozumných pochybností o tom, že oba články Tomáše Hradílka v Lidových novinách (1, 2) jsou křišťálově průzračnou, učebnicovou difamací. Přesto vrchní soud Hučínovo odvolání zamítl a skandální rozsudek krajského soudu potvrdil, a to s argumentací, která dává vzpomenout na vrcholné údobí komunistického práva.

Kupř. uvedl-li Tomáš Hradílek, že některé skutky z období komunismu, pro něž byl Hučín pravomocně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, vrchní soud dovodil, že kriminální charakter je základní vlastností převážné většiny činů, pro něž je vedeno trestní řízení, ergo byl-li V. Hučín postaven před r. 1989 před soud, nemohlo to být pro nic jiného než pro trestný čin, rehabilitace-nerehabilitace.

A pokud si snad myslíte, že difamací je označení gauner a psychologický terorista, mýlíte se: je to jen legitimní vyjádření názoru, stejně jako obvinění, že Vladimír Hučín má na svědomí několik bombových útoků, které se na přelomu milenia v Přerově udály a které nebyly nikdy objasněny. Každý má právo něco takového si myslet, a když už si to myslí, proč by to – ve zvrácené logice olomouckého soudu – nemohl napsat do novin!?

Přidat komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2506

Že vyhovující výrok Nejvyššího správního soudu ve věci rozpuštění Dělnické strany bude znamenat otevření Pandořiny skříňky, varovali rozumní lidé už dávno, a proběhlé výročí tzv. Vítězného února jim dává plně zapravdu. Najednou je v domácí politice všechno jinak: co se dotud zdálo nerealistickou tužbou pár blouznivců, je najednou jakoby na dosah ruky – otázka zákazu Komunistické strany Čech a Moravy je na stole a zcela vážně se o ní debatuje, neboť je tu nezpochybnitelná logika: Když tihle, tak proč ne tamti? Je snad KSČM svým působením v politice méně škodlivá než DS?

Inu – není, naopak, tím, že se etablovala bezmála před dvaceti lety a získává ve volbách pravidelně více než desetiprocentní výsledek, je KSČM pro demokracii v České republice neporovnatelně větším ohrožením než Dělnická strana, jež je skutečnosti pouhou prášky vyhnanou partou pár neo-nazi křiklounů.

Jen málo z lidí, kteří dnes aplaudují rozpuštění DS a požadují stejně ráznou státní intervenci proti komunistům, dohlíží důsledky takového vývoje. Restrikce práva vyslovit a propagovat potenciálně ohavné myšlenky omezuje nezadatelné a pro demokracii esenciální právo nesouhlasit. Přijmeme-li takový princip, jaký byl aplikován v kause DS, řetězec úředních zákazů lze pak už těžko přerušit: když dnes DS, pak logicky zítra KSČM, a když zítra KSČM, proč ne pozítří ČSSD? Ve vidění pravicového voliče není přece sociální demokracie ničím jiným než stranou pobertů, kteří své voliče uplácejí dárky z cizích kapes. Vyhovme těmto hlasům, a máme tu – vládu jedné strany, a cca 60 % voličů, kteří nesmějí své přesvědčení vyjádřit u volební urny.

A ještě jeden aspekt debata nad možným zákazem KSČM otevřela, totiž vztah mezi morálkou a politikou.

Není nejmenších pochyb o tom, že čtyřicet let komunistického vládnutí bylo provázeno zločiny, jimž není v dějinách této země rovno, a převážná část z nich zůstala – a už navždy zůstane – nepotrestána. Co nelegalisoval na počátku 90. let princip kontinuity právního řádu, to dovršil prostý běh času, provázený neschopností Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu dát dohromady jediný solidní a obžaloby-schopný spis. Máme ve vězení prokurátorku Brožovou-Polednovou a pár dní jsme tam měli aparátníka Karla Hoffmanna. Ne snad, že by tam oba dva nepatřili, ale – není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Jde o to, že zatímco morálka a morální kritéria jsou inherentně subjektivní, demokracie je procedura, a ta musí být jedna a ta samá pro všechny, a když ne zcela bezhodnotová, pak aspoň v maximální možné míře hodnotově neutrální. Demokracie přívlastkové, ať už nechvalně známá demokracie lidová nebo demokracie bojující, jsou jen rouškou nebo předpokojem nedostatku demokracie, resp. totality.

Demokracie je systém pravidel, který zajišťuje všem možnost účastnit se správy veřejných věcí, a to tím větší měrou, čím větší veřejnou podporu daná koncepce získá. Vyloučení DS z politického boje znamená, že ostatním stranám byla odňata možnost porazit ji ve volbách a legitimisovat tak svou převahu nad ní jedinými relevantními, totiž politickými prostředky. Legitimace volebním výsledkem je tu nahrazována legitimací právně-argumentační, a ta je nutně vždy slabší.

Ještě patrnější je to u komunistů. Jejich ideologie je s demokratickým provozem a s respektem k základním právům občanů dlouhodobě neslučitelná, o tom jsem pevně přesvědčen, a možnost, že by byla znovu v této zemi realisována, mne děsí. Ovšem nedat voliči tuto variantu na výběr a chránit jej tak před možností vybrat si nesprávně, by znamenalo nikoli posílení, nýbrž faktickou destrukci demokracie v České republice. Morální argumenty, byť by byly podloženy sebelépe, patří do předvolebního boje, nikoli do volební místnosti. Tam musí dostat šanci všichni, praví i leví, poctiví i zkorupmovaní, morální i amorální; pokud by to tak nebylo, stal by se pánem kdosi jiný než suverén této země, volič.
18 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 3761

Je cosi shnilého v komunitě českých právnických yuppies. Zatímco ke všem ostatním důležitým rozhodnutím domácích soudů se na blogu Jiné právo objevovaly během několika hodin až dnů analysy a komentáře, k rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany přistupují bloggeři zcela jiným způsobem: nejenže k němu na Jiném právu dosud nevyšel ani jeden blogpost, ale nemilosrdně jsou censurovány jakékoli zmínky o DS v komentářích. Mlčí i Tomáš Sobek a Daniel Krošlák na Teorii práva.

To je signálem, že sami bloggeři si uvědomují mimořádnost toho, co se ve středu u Nejvyššího správního soudu stalo, a protože positivně by o verdiktu psát dost dobře nemohli, uložili si kolektivního bobříka mlčení. Kompromitace věrohodnosti NSS se tak infekčně šíří. Kdo další bude držet basu? A jestlipak tento syndrom zasáhne i tištěné právnické časopisy?

Aktualisováno.
Deficit promptně napravil Zdeněk Kühn.

3 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 1879

Tisková konference po vyhlášení rozsudku ve věci rozpuštění Dělnické strany prozradila tak málo, jak se dalo očekávat, snad jen to, že hlasování senátu nebylo jednomyslné. Snažil jsem se vyčíst nějaké dodatečné informace z gestikulace soudců, zda se mi to podařilo, si nejsem jist.

Vojtěch Šimíček mi při vyhlášení i na tiskovce dal vzpomenout na Jaroslava Duška a na dnes už okřídlenou frasi jeho Horsta Prohasky Musíš denně cvičit takový bezúhonný, loyalní výraz! Jak hlasoval, nevím, jeho nadšení pro rozsudek se však zdálo nefalšovaným a loyalita vládě bezbřehou. Každopádně: zklamal mě.

Zdeněk Kühn se celou dobu mračil a nepronesl jediné slůvko. Předpokládám, že hlasoval proti, a že si také jako možná jediný ze soudců plně uvědomil, co včerejší rozsudek pro prestiž soudu znamená.

Josef Baxa manifestoval na tiskové konferenci několik návalů náhlé žvanivosti, a mám za to, že hlasoval pro zrušení (myslím si, že spolu s Janem Passerem tak hlasoval i v případě rozsudku Dělnická strana I).

Jan Passer, soudce zpravodaj, jehož rukopis je v textu odůvodnění patrný, zářil optimismem. O jeho názoru nebylo pochyb dávno předtím, než byl vládní návrh podán.

Jakub Camrda je snaživý mladý soudce, velmi konformní a dychtivý úspěchu a uznání (snad je to vůči němu kruté, ale v této fasi jeho profesního života na něj sedí označení důležitan blbičnatý). Ani on neskrýval na tiskovce triumfální výraz, takže: pro rozpuštění.

Radan Malík a Petr Průcha rovněž mlčeli. Oba jsem před jednáním tipoval na hlas proti zákazu, a myslím si to stále.
9 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 3015

Podkategorie

Čapí hnízdo Počet článků:  34

David Rath Počet článků:  35

Dělnická strana Počet článků:  26

Fénix Počet článků:  22

Helena Vondráčková Počet článků:  7

Igor Ševcov Počet článků:  14

Jana Nečasová-Nagyová Počet článků:  9

Klára Samková Počet článků:  18

Lukáš Nečesaný Počet článků:  10

Marek Dalík Počet článků:  5

Marián Magát Počet článků:  7

Plzeňská práva Počet článků:  14

Yekta Uzunoğlu Počet článků:  12

Zdeněk Altner Počet článků:  8

Ztohoven Počet článků:  8

Zuzana Candigliota Počet článků:  10