Vrchní soud v Praze postupoval správně a na rozdíl ode mne dospěl k závěru, že bývalé prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové mají být prominuty nikoli dva, ale tři roky trestu, neboť se na ni vztahuje – v rozsahu jednoho roku – i velká Havlova amnestie z r. 1990. Za přehlédnutí se omlouvám.

K uplatnění Zápotockého amnestie jsem se už vyjadřoval, k tomu, co si myslím o uloženém trestu, rovněž, tak jen dodám, že kdyby aplikovalo stejnou formu vypořádání s nacismem Německo, mohl by být takový Adolf Eichmann v klidu: jistě by na základě některé Hitlerovy amnestie oprátce unikl.

Autor: Tomáš Pecina

Kategorie: Jiné případy

Zveřejněno: 1. dubna 2010

Počet zobrazení: 1552

• totalita
• Vrchní soud v Praze
• amnestie
• Ludmila Brožová-Polednová

V Plzni, městě proslulém výrobou poruchových lokomotiv, nekvalitního piva a nevzdělaných právníků, mysleli a vymysleli jednostupňové správní řízení, unikátní to proceduru, v níž bude rektor university odebírat pochybně udělené vysokoškolské tituly. Proč rektor? To vážně nevím, když s přesně stejnou zákonnou pravomocí by to zastala bufetářka!

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Plzeňská práva

Zveřejněno: 24. března 2010

Počet zobrazení: 1856

• Západočeská universita
• vysoké školy

Jakkoli už jen máloco v české justici mne dokáže zaskočit, odůvodnění rozsudku odvolacího Vrchního soudu v Olomouci v kause Vladimíra Hučína se to podařilo.

Nelze mít rozumných pochybností o tom, že oba články Tomáše Hradílka v Lidových novinách (1, 2) jsou křišťálově průzračnou, učebnicovou difamací. Přesto vrchní soud Hučínovo odvolání zamítl a skandální rozsudek krajského soudu potvrdil, a to s argumentací, která dává vzpomenout na vrcholné údobí komunistického práva.

Kupř. uvedl-li Tomáš Hradílek, že některé skutky z období komunismu, pro něž byl Hučín pravomocně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, vrchní soud dovodil, že kriminální charakter je základní vlastností převážné většiny činů, pro něž je vedeno trestní řízení, ergo byl-li V. Hučín postaven před r. 1989 před soud, nemohlo to být pro nic jiného než pro trestný čin, rehabilitace-nerehabilitace.

A pokud si snad myslíte, že difamací je označení gauner a psychologický terorista, mýlíte se: je to jen legitimní vyjádření názoru, stejně jako obvinění, že Vladimír Hučín má na svědomí několik bombových útoků, které se na přelomu milenia v Přerově udály a které nebyly nikdy objasněny. Každý má právo něco takového si myslet, a když už si to myslí, proč by to – ve zvrácené logice olomouckého soudu – nemohl napsat do novin!?

Autor: Tomáš Pecina

Kategorie: Jiné případy

Zveřejněno: 9. března 2010

Počet zobrazení: 2865

• Vladimír Hučín
• ochrana osobnosti
• Vrchní soud v Olomouci
• Tomáš Hradílek

Že vyhovující výrok Nejvyššího správního soudu ve věci rozpuštění Dělnické strany bude znamenat otevření Pandořiny skříňky, varovali rozumní lidé už dávno, a proběhlé výročí tzv. Vítězného února jim dává plně zapravdu. Najednou je v domácí politice všechno jinak: co se dotud zdálo nerealistickou tužbou pár blouznivců, je najednou jakoby na dosah ruky – otázka zákazu Komunistické strany Čech a Moravy je na stole a zcela vážně se o ní debatuje, neboť je tu nezpochybnitelná logika: Když tihle, tak proč ne tamti? Je snad KSČM svým působením v politice méně škodlivá než DS?

Inu – není, naopak, tím, že se etablovala bezmála před dvaceti lety a získává ve volbách pravidelně více než desetiprocentní výsledek, je KSČM pro demokracii v České republice neporovnatelně větším ohrožením než Dělnická strana, jež je skutečnosti pouhou prášky vyhnanou partou pár neo-nazi křiklounů.

Jen málo z lidí, kteří dnes aplaudují rozpuštění DS a požadují stejně ráznou státní intervenci proti komunistům, dohlíží důsledky takového vývoje. Restrikce práva vyslovit a propagovat potenciálně ohavné myšlenky omezuje nezadatelné a pro demokracii esenciální právo nesouhlasit. Přijmeme-li takový princip, jaký byl aplikován v kause DS, řetězec úředních zákazů lze pak už těžko přerušit: když dnes DS, pak logicky zítra KSČM, a když zítra KSČM, proč ne pozítří ČSSD? Ve vidění pravicového voliče není přece sociální demokracie ničím jiným než stranou pobertů, kteří své voliče uplácejí dárky z cizích kapes. Vyhovme těmto hlasům, a máme tu – vládu jedné strany, a cca 60 % voličů, kteří nesmějí své přesvědčení vyjádřit u volební urny.

A ještě jeden aspekt debata nad možným zákazem KSČM otevřela, totiž vztah mezi morálkou a politikou.

Není nejmenších pochyb o tom, že čtyřicet let komunistického vládnutí bylo provázeno zločiny, jimž není v dějinách této země rovno, a převážná část z nich zůstala – a už navždy zůstane – nepotrestána. Co nelegalisoval na počátku 90. let princip kontinuity právního řádu, to dovršil prostý běh času, provázený neschopností Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu dát dohromady jediný solidní a obžaloby-schopný spis. Máme ve vězení prokurátorku Brožovou-Polednovou a pár dní jsme tam měli aparátníka Karla Hoffmanna. Ne snad, že by tam oba dva nepatřili, ale – není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Jde o to, že zatímco morálka a morální kritéria jsou inherentně subjektivní, demokracie je procedura, a ta musí být jedna a ta samá pro všechny, a když ne zcela bezhodnotová, pak aspoň v maximální možné míře hodnotově neutrální. Demokracie přívlastkové, ať už nechvalně známá demokracie lidová nebo demokracie bojující, jsou jen rouškou nebo předpokojem nedostatku demokracie, resp. totality.

Demokracie je systém pravidel, který zajišťuje všem možnost účastnit se správy veřejných věcí, a to tím větší měrou, čím větší veřejnou podporu daná koncepce získá. Vyloučení DS z politického boje znamená, že ostatním stranám byla odňata možnost porazit ji ve volbách a legitimisovat tak svou převahu nad ní jedinými relevantními, totiž politickými prostředky. Legitimace volebním výsledkem je tu nahrazována legitimací právně-argumentační, a ta je nutně vždy slabší.

Ještě patrnější je to u komunistů. Jejich ideologie je s demokratickým provozem a s respektem k základním právům občanů dlouhodobě neslučitelná, o tom jsem pevně přesvědčen, a možnost, že by byla znovu v této zemi realisována, mne děsí. Ovšem nedat voliči tuto variantu na výběr a chránit jej tak před možností vybrat si nesprávně, by znamenalo nikoli posílení, nýbrž faktickou destrukci demokracie v České republice. Morální argumenty, byť by byly podloženy sebelépe, patří do předvolebního boje, nikoli do volební místnosti. Tam musí dostat šanci všichni, praví i leví, poctiví i zkorupmovaní, morální i amorální; pokud by to tak nebylo, stal by se pánem kdosi jiný než suverén této země, volič.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Dělnická strana

Zveřejněno: 27. února 2010

Počet zobrazení: 4047

• Komunistická strana Čech a Moravy
• politika
• totalita
• extremismus
• Dělnická strana

Je cosi shnilého v komunitě českých právnických yuppies. Zatímco ke všem ostatním důležitým rozhodnutím domácích soudů se na blogu Jiné právo objevovaly během několika hodin až dnů analysy a komentáře, k rozhodnutí o rozpuštění Dělnické strany přistupují bloggeři zcela jiným způsobem: nejenže k němu na Jiném právu dosud nevyšel ani jeden blogpost, ale nemilosrdně jsou censurovány jakékoli zmínky o DS v komentářích. Mlčí i Tomáš Sobek a Daniel Krošlák na Teorii práva.

To je signálem, že sami bloggeři si uvědomují mimořádnost toho, co se ve středu u Nejvyššího správního soudu stalo, a protože positivně by o verdiktu psát dost dobře nemohli, uložili si kolektivního bobříka mlčení. Kompromitace věrohodnosti NSS se tak infekčně šíří. Kdo další bude držet basu? A jestlipak tento syndrom zasáhne i tištěné právnické časopisy?

Aktualisováno.
Deficit promptně napravil Zdeněk Kühn.

Autor: Tomáš Pecina

Nadřazená kategorie: Jiné případy

Kategorie: Dělnická strana

Zveřejněno: 20. února 2010

Počet zobrazení: 2121

• politika
• extremismus
• censura
• Nejvyšší správní soud
• Jiné právo